V české politice se stalo zlozvykem, že si předsedové stran sestavují stínovou vládu. Je to patrně součástí slepého kopírování od sousedů. Vidím, že soused má boty jednačtyřicítky a krásně mu padnou, tak si je pořídím taky, bez ohledu na to, že mám velikost pětačtyřicet. Pak se divím, že mi nesedí. Často se tupě porovnáváme se Západem, a pak od sousedů kopírujeme i jejich chyby.
Stínová vláda pochází z britské parlamentní tradice, ve které neexistují pracovní odborné výbory. Diskuse se odehrává na plénu a tam má smysl, aby opozici zastupoval jeden oponent ministra. Přitom je však zachováno právo každého opozičního poslance veřejně klást otázky členu vlády. Logicky z toho plyne, že stínový ministr musí být poslancem dolní komory, jinak by žádnou otázku nepoložil. Uvnitř stran přitom existuje zvykovým právem a morálními zásadami regulované přísné konkurenční prostředí. Vzhledem k tomu, že politika je nesrovnatelně složitější než v dobách, kdy se britský politický systém utvářel, je občas vidět, že britskému parlamentu výbory chybí.
Zcela jiná je tradice kontinentálních parlamentů, která spočívá v práci ve výborech. Opozičních stran je zpravidla více než jedna, takže se ztrácí smysl stínového ministra coby protiváhy člena vlády. Proti ministrovi by stál houf stínových ministrů často s protichůdnými názory, protože zastupují různé politické strany. V odborném výboru probíhá diskuse, která slouží zároveň jako konkurenční prostředí pro poslance stejné strany. V debatě se ukáže, kdo má schopnost argumentovat a přesvědčit. Nejzkušenější politik z každé strany se stává mluvčím k dané problematice, případně předsedou výboru. Bylo by politickou sebevraždou neudělat mluvčím frakce toho nejlepšího. Přitom porozumět problematice trvá u těch nejlepších poslanců šest let parlamentní práce, podobně jako studium na vysoké škole.
Naše Sněmovna si z obojího vzala to horší. Politická diskuse ve výborech neprobíhá, místo toho se tam přepisují paragrafy. Poslanecký pozměňovací návrh by měl být ojedinělou záležitostí. Objevil by se tak jednou za dvě volební období, protože „přepisovat“ zákony má vláda, která nese odpovědnost za jejich provedení. Pokud se Sněmovně něco nelíbí, má uložit vládě, aby to předělala. V prostředí legislativní rozvernosti poslanců, kteří mají ambice cokoli vládního předělat k obrazu svému, vláda nemá důvod předkládat kvalitní návrhy. Navíc když neexistuje politická debata ve výborech a není tam ani konkurence, jak by pak mohla konkurence fungovat v tržní ekonomice?
Stínová vláda se v postkomunistickém prostředí stala mocenským nástrojem předsedy strany. Najmenuje si tam své kamarády, které tím posílí, aby mohli převálcovat jakékoli náznaky jiného uvažování ve straně. Přesný opak demokracie. Stává se, že strana má ve výboru předsedu a stínový ministr, je-li vůbec poslancem, je vedle něho řadovým členem výboru. Z politických stran zmizela i diskuse. Vlastně je to návrat ke starému komunistickému „demokratickému centralismu“: zvolili jste si předsedu, tak teď budete všichni poslouchat! Ve skutečnosti je stínová vláda přesně tím, co se za komunismu nazývalo „kádrová rezerva“.
Stínoví ministři často nemají poslanecký mandát. Absurdní! Dokazuje to, že jde více o mocenskou hru uvnitř strany než o kvalitu opoziční práce ve Sněmovně. Opoziční činnost, která má své ústavní místo právě v dolní komoře, se přesouvá do mimoústavní roviny. Stínový ministr bez poslaneckého mandátu (senátní mandát na to nestačí) nemůže klást ministrům otázky. Sněmovna, která má zastupovat zájmy voličů proti vládě, a proto dostala v ústavě silné postavení, vedle stínových vlád opoziční funkci neplní. A naopak mimoparlamentní stínová vláda nemá potřebné pravomoci.
Český volič by si z toho měl vzít ponaučení: nikdy nevolit stranu, která má stínovou vládu. Protože její poslanci než aby hájili voliče proti vládě, budou hájit vládu proti voličům.
Autor je místopředseda Strany svobodných občanů.
