Dohodneme se, že na území sféry Ruského vlivu nebudete vůbec nic podnikat, nebudete se zajímat, co se tam děje. „Это наше дело.“ A kde všude ta sféra ruského vlivu je, to se dozvíte později.
Putin do mapy načrtnul ‚červenou linii‘. Evropané se bojí správně si to přeložit, „красная линия“ totiž znamená „rudá čára“. Prohlásil ji za „nepřekročitelnou“, vyhlásil: „Kudy tyto meze povedou, budeme určovat sami v každém konkrétním případě.“ Reakce Ruska na překročení „rudé čáry“ prý bude „asymetrická, rychlá a tvrdá“. Obává se totiž, že se ‚demokratické převraty‘ nebezpečně přibližují k ruským hranicím. Vnímá to, jako ohrožení své moci a je rozhodnut hájit vlastní zájmy, tedy bránit se snahám vlastních obyvatel o větší svobodu a jakékoli jejich podpoře ze zahraničí.
Není to žádná novinka, Putin už dávno vyhlásil, že chce Rusko odpoutat od Evropy, že Rusové mají své vlastní hodnoty, jiné než jsou humanitní představy Evropanů. Okupace Krymu byla v Rusku populární, a následné sankce pomohly Putinovi vycouvat ze vztahů, které se ustavily kdysi za Gorbačova a Jelcina.
Zatímco Evropanům je Ukrajina vcelku lhostejná (s výjimkou Polska a Pobaltí), Ukrajinci si stěžují, že se jim dostává jen nepatrné podpory a pomoci v jejich úsilí o svobodu. Svobodu mnozí z nich chápou jako nezávislost na Rusku. V blízkosti Ukrajinských hranic se nyní hromadí ruští vojáci. Symetricky to vyvolává zase přesuny ukrajinské armády k hranicím.
Putin si vybral dobré načasování, Evropa je demoralizovaná koronakrizí, zaskočená energetickou krizí. Evropská unie nejistě přešlapuje na místě, nemůže ani dopředu, ani zpátky. Amerika je rozdělená. NATO je slabé. Chybí vůle skutečně se bránit. Dokládá to deficit v investicích do vlastní skutečně funkční obrany téměř všech evropských členů NATO. Putin si je jistý, že NATO nic neudělá, notně investoval na rozdíl od nás do zcela nových zbraní. Rusko tradičně zahajuje konflikty v srpnu, nebo kolem Vánoc. Na Ukrajině se slaví Vánoce až v lednu. Po Novém roce budou Evropané opilí a ospalí a Ukrajinci soustředění na svátky. Skvělá příležitost – mezi druhýma šestým lednem. Ale může to být i jindy. Třeba po šestém lednu budou Ukrajinci opilí a Evropané budou ospalí.
Situace připomíná poválečné období, kdy vznikal systém studené války a kdy se Korea stala cvičnou šachovnicí, na které si protivníci zkoušeli, kam až se dá zajít a jak se studená válka mění v horkou a naopak.
O tom, že začala nová studená válka, psali už mnozí. Jenomže politikové Západu se zdráhají vzít tuto skutečnost vážně. Stále naivně setrvávají ve svém „snění o Evropě“, které charakterizovalo devadesátá léta minulého století. Nechce se jim uvěřit, že po třiceti letech zase padá železná opona dolů. Nechápou, že jsme se ocitli v období, kdy se kolíkuje „rudá čára“, která se hned potom na mnoho desetiletí stane železnou oponou. Nechápou, že každý kilometr území má pro Putina smysl. Mají dojem, že se jim snad jednáními a možná nějakými kompromisy povede situaci vyřešit, a když ne, tak že snad nějakými sankcemi Putina odradí. Neberou na vědomí, že Putin se už dávno rozhodl odpojit se od Evropy, jenom mu tím usnadňují dosažení jeho cílů.
Putin se rozhodl proměnit rudou čáru v železnou oponu a my zatím ani nevíme, kudy ta „rudá čára“ vede. Jak ukazuje zkušenost na polských hranicích, dovoz migrantů nás snadno donutí, abychom si hranice zadrátovali sami – tentokrát ze západní strany. Má jeden drobný problém: nejvzdělanější Rusové se mu stěhují na Západ. Ale už se Putinovi rýsuje řešení, už to kdosi v Evropě navrhuje: západní státy odeberou ruským občanům pobytová víza a oni se vrátí do Ruska. Jakmile bude hranice zadrátovaná, odchody chytrých lidí z Ruska do emigrace se zastaví. A z těch zbylých, co na Západě zůstanou, budou agenti.
Kompromis, který by mohl použití ruské vojenské síly o pár let odložit, vypadá takto: dohodneme se, že na území sféry Ruského vlivu nebudete vůbec nic podnikat, nebudete se zajímat, co se tam děje. „Это наше дело.“ A kde všude ta sféra ruského vlivu je, to se dozvíte později.
Zvědavě čekáme, co nadcházející online konference Josefa Bidena s Vladimírem Putinem přinese.
Debata v pořadu 360° Pavlíny Wolfové na CNN Prima News postavila Libora Vondráčka do přímého střetu s Vojtěchem Munzarem (ODS) a Karlem Dvořákem (STAN) kteří jeho interpretace opakovaně zpochybňovali, korigovali „faktické“ detaily a tlačili ho k tomu, aby své teze převedl do měřitelných dopadů a reálných možností vlády.
„Nevybral bych si nic“ a první střet o bilanci vlády
Po úvodní reportáži o posledním zasedání kabinetu Petra Fialy se moderátorka obrátila na Vondráčka s otázkou, zda dokáže z vládního „menu úspěchů“ vybrat alespoň jednu věc, kterou by ocenil. Vondráček začal ironicky – připomněl, že premiér už dříve mluvil o splnění velké části slibů – a následně řekl, že by si z vyjmenovaných bodů nevybral nic; odmítl také tvrzení o „snižování zadlužení“ a zdůraznil, že vláda podle něj během svého období vytvořila dluh v řádu 1200 miliard korun. Jediný bod, který byl ochoten uznat jako pozitivní, bylo zlepšení česko-polských vztahů ve sporu o důl Turów – zároveň dodal, že jinde se vztahy podle něj zhoršovaly.
Vondráček přitom připustil, že některé projekty se „rozběhly“ a navazovalo se na práci předchozích období (zmínil například dopravní infrastrukturu nebo přípravu Dukovan), ale okamžitě to otočil zpět k rozpočtu: klíčová otázka podle něj zní, kde stát vezme peníze, když rozpočet považuje za špatně připravený. Tady se poprvé ukázal jeho styl pro celý večer: přiznat dílčí fakt, ale hned ho přerámovat do kritiky systémového selhání a do výzvy „pojďme k podstatě“.
Dvořákův protiútok: Dukovany, „nenávist“ a výtky k extremismu
Karel Dvořák se do debaty vložil nejprve korekcí Vondráčkovy poznámky k Dukovanům: připustil, že rozpočtu lze vyčítat leccos, ale financování počátečních prací podle něj zajištěno je. Následně však Dvořák posunul spor do úplně jiné roviny: reagoval na téma společenské nálady a varoval před tím, že zejména ze strany SPD bylo ve volební kampani vidět „množství nenávisti“, zkreslování informací a nálepkování skupin obyvatel.
Vondráček reagoval okamžitě a ostře: připomněl billboardovou kampaň (s odkazem na rudé pozadí a narativ „odtahování do Ruska“) a zároveň se tvrdě ohradil proti tomu, aby byla SPD spojována s extremismem. Jako jeden z hlavních argumentů vytáhl zprávy Ministerstva vnitra o extremismu, v nichž je podle něj SPD opakovaně řazena mezi problematické subjekty, a dodal, že stát podle něj v těchto sporech neuspívá u soudů; nastupující koalice se prý „na nálepkování vykašle“. Dvořákovi pak vmetl, že místo řešení reálných témat vláda otevírala tažení proti „dezinformátorům“, připomněl vznik pracoviště pro boj s dezinformacemi a tvrdil, že se lidé dostávají do situací, kdy jsou vyšetřováni kvůli internetovým příspěvkům.
Vondráček zároveň odmítl, aby se spor vedl slovníkem „vnitřních nepřátel“ a „stalinistickým“ pojmoslovím, a vyzýval, ať se debata vrátí k tématům. V jedné z emotivnějších pasáží obhajoval kontroverzní bezpečnostní billboard (v přepisu zaznívá motiv útoku nožem a obavy z bezpečnostních opatření kolem trhů), který prezentoval jako „pravdivý“ a legitimní upozornění na rizika.
Munzar: vraťme se k řešením, billboardy nic nezmění
Vojtěch Munzar se v první části diskuse snažil tón spíše zklidnit a opakovaně zdůrazňoval, že politika by měla být „souboj návrhů“ a hledání řešení, ne soutěž o nejtvrdší billboard. Ke kritice vlády přidal širší rámec: připomněl startovní podmínky Fialova kabinetu (covidové dozvuky, inflace, válka na Ukrajině, energetická nejistota) a vyjmenoval kroky, které podle něj vláda zvládla – diverzifikaci zdrojů plynu a ropy, změny zákoníku práce, důchodové reformy, dlouhodobý investiční produkt a úspěchy v zahraničních vyjednáváních. Ve chvíli, kdy se debata zacyklila v kampani a nálepkách, Munzar to interpretoval jako problém „nesmiřitelnosti“ a tvrdil, že dlouhé obstrukce opozice pomohly vytvořit dojem, že „všechno je špatně“.
Munzar symbolicky připomněl, že je 10. prosinec – Den lidských práv – a zdůraznil, že svoboda slova je základ demokracie, který se musí chránit. Současně ale důsledně oddělil svobodu projevu od situací, kdy někdo záměrně šíří nepravdy a poškozuje společnost; odmítl, že by v Česku existovala systematická cenzura, a připomněl i odpor ODS k některým evropským návrhům typu „chat control“. Vondráčka naopak obvinil z vytváření „virtuální reality“, v níž se lidem sugeruje, že stát určuje, co mají číst a říkat; přidal i výtku, že si lidé často pletou svobodu slova se svobodou urážet, vyhrožovat a útočit.
Vondráček s Munzarem souhlasil v tom, že vyhrožování je trestný čin, ale trval na tom, že problém vidí jinde: v kriminalizaci a policejním „obtěžování“ kvůli politickým příspěvkům, které podle něj nepatří do trestního práva. Vondráček se přitom opakovaně vracel k motivu, že občan má mít přístup k informacím a dělat si názor sám, a kritizoval výrok o „korigovaných informacích“ jako výraz nedůvěry politiků vůči veřejnosti.
Dvořák: hybridní hrozby a odpovědnost za slova
Karel Dvořák do tématu svobody slova vstoupil jinak než Munzar: opřel se o bezpečnostní rámec a řekl, že nelze popírat hybridní hrozby ze strany Ruska a že sociální sítě fungují jako nástroj mocenského boje. Zároveň odmítl tvrzení, že v Česku není svoboda slova nebo že jsou lidé trestáni „za názory“, a zdůraznil princip odpovědnosti: každý je zodpovědný za své výroky a právní hranice stanoví dlouhodobě existující trestní normy a nezávislá justice. Vondráček mu do řeči vstupoval a moderátorka opakovaně debatu vracela k tomu, aby zazněla pointa, což dobře ilustrovalo dynamiku: Vondráček tlačil na konflikt a konkrétní příklady, Dvořák na systémové vymezení a důvěru v institucionální rámec.
Vondráček reagoval právnickou argumentací a vytáhl konkrétní paragraf „napomáhání cizí moci“ (§ 318a), který označil za relikt minulého režimu, a obvinil vládu, že vůči vlastním občanům používá „ruské metody“. Jako příklad uváděl případy, kdy lidé podle něj čelí výslechům nebo soudům kvůli internetovým výrokům, a zmínil i kauzu Ladislava Vrábela v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu, kterou využil k tezi, že i krajní či nepopulární výroky mají být řešeny spíše občanskoprávně než trestněprávně.
Následně Dvořák doplnil hodnotovou rovinu: trval na tom, že společnost musí chránit soudržnost a menšiny, a jako příklad nepřijatelného projevu zmínil výzvy k násilí vůči dětem nebo podněcování nenávisti; připomněl, že trestní zákoník v tomto odráží základní hodnoty společnosti. Tím se střet jasně vyhrotil: Vondráček zdůrazňoval riziko rozšiřování trestního práva a „státního dohledu“ nad názory, zatímco Dvořák stavěl protiargument na ochraně zranitelných skupin a na nezbytnosti právních hranic u nenávistných projevů.
ETS 2 a Green Deal: „odložili zdražení“ vs. „marketingové téma“
Po sporu o svobodu slova se debata přesunula k evropské klimatické politice, zejména k ETS 2 a k širšímu rámci Green Dealu. Vondráček zpochybnil, že by šlo o „úspěch“ odcházející vlády: zdůraznil, že za jejího mandátu se schválily kroky, které podle něj povedou ke zdražování života (v přepisu zmiňuje zákaz aut na benzín a naftu i ETS 2), a posun termínu prezentoval jako situaci, kdy se zdražení jen odkládá. Přidal také ostrou kritiku části evropské politiky jako projektu, který má lidem vědomě zdražovat život, a argumentoval, že cílem má být naopak „levnější život“, vyšší dostupnost a konkurenceschopnost.
Dvořák na to reagoval velmi přímo: ETS 2 podle něj bylo „marketingové téma“ kampaně a realita je taková, že se na evropské úrovni už dávno shodlo širší spektrum států; prostor je hlavně v parametrech a v tlumení dopadů, ne v jednoduchém slibu „zrušíme to“. Munzar se přidal s tím, že se věci v EU nemění silnými výkřiky, ale vyjednáváním a hledáním spojenců, a připomněl, že na odložení ETS 2 se pracovalo delší dobu. Vondráček naopak otočil tlak na Munzara a jeho politický tábor: argumentoval, že změna se neudělá, pokud se současně podporují lidé, kteří Green Deal prosazují, a zároveň vytáhl strategii „neimplementace“ – přirovnal to k migračním kvótám a řekl, že pokud se něco nepodaří v Bruselu zvrátit, stát by podle něj neměl automaticky zavádět opatření, která poškodí občany, i když hrozí spory či pokuty.
Rozpočet: Vondráčkův tlak na výdaje a varování o realitě
Ve finální části, kde se debata stáčela k rozpočtu a ke slibům nastupující koalice, Vondráček tvrdil, že není překvapivé, že dosluhující vláda už rozpočet neupravuje, a vmetl jí, že místo hledání úspor řešila na poslední chvíli zbytné věci. Vondráček akcentoval, že problém je hlavně na straně výdajů – podle něj odcházející vláda zvyšovala daně a přesto zanechává vysoký schodek – a zdůrazňoval, že některé kroky (například úleva firmám u poplatků spojených s OZE) mohou posílit konkurenceschopnost a v konečném důsledku zlepšit ekonomické výsledky. Zároveň se opíral o formulace z programového prohlášení nastupující koalice: sliboval snižování schodků, respekt k rozpočtové odpovědnosti a racionálnější přístup k dekarbonizaci; jako zátěž zmiňoval i náklady dekarbonizace, které přisuzoval odhadům Národní rozpočtové rady.
Munzar v tomto bodě Vondráčkovi částečně přitakal v diagnóze („dlouhodobě jsou problém vysoké výdaje“), ale ostře zpochybnil proveditelnost vládních slibů: tvrdil, že programové prohlášení podle něj obsahuje spíše růst výdajů a pokles příjmů, a že kalkulace dopadů se pohybují ve stovkách miliard ročně, které nelze „vybrat“ ani v šedé ekonomice.
Vondráček v závěru působil jako ten, kdo se snaží držet politickou linku „máme čtyři roky“ a „něco uděláme hned“: připustil, že ne všechno lze zavést okamžitě, ale tvrdil, že voliči to vědí, a že ochota veřejnosti k určitému uskromnění roste, pokud uvidí, že se uskromní i „ti nahoře“. Dvořák jeho argument o „utahování opasků vlády“ zpochybnil s tím, že veřejné výdaje míří především na veřejné služby a v praxi to nakonec dopadne na lidi; opakoval, že realita vládnutí bude jiná než politické deklarace.
