Zatímco Bartoš ujišťoval veřejnost, že jeho strana je středově liberální, střed totiž nemá politickou filosofii, na které by se to dalo ověřit, koaliční partneři se předháněli ve veřejných deklaracích, jak jsou tomu rádi.
Tak si Ministra Bartoše znovu zvolili za předsedu v pirátském hlasování. Zatímco on ujišťoval veřejnost, že jeho strana je jistojistě středově liberální, střed totiž nemá žádnou politickou filosofii, na které by se to dalo ověřit, koaliční partneři se předháněli ve veřejných deklaracích, jak jsou tomu všemu rádi. Čemu? No dopovězme si to: že Piráti nejsou marxisté. Zatím.
Soudružka Michailidu, která se cítí být v srdci komunistkou, měla při nominacích i při samotném hlasování nezanedbatelnou podporu (289 hlasů). Kandidovala s tím, že se hlásí ke komunistickým myšlenkám a doporučila číst Marxe. Možná není náhodou, že zvedá marxistický prapor ve stejné době, kdy z Parlamentu vymizeli jak komunisté, tak sociální demokraté.
Podobný příběh pamatujeme z historie. Jak se objevili naivní zapálení utopičtí vyznavači Marxe v sociální demokracii. Jak si všichni mysleli, že přece nemohou ohrozit hlavní sociálně-demokratický proud. Jak Bohumil Šmeral se zápalem v srdci v roce 1921 založil komunistickou stranu. Jak se pak usnášeli o jednotných postupech a jednotných frontách v třídních zápasech. Jak se k moci dostal Gottwald s karlínskými kluky z hospody. A jak se také usnesli na potřebě „bolševizace“, která měla spočívat v tom, že jim ruští bolševikové poradí, jak ostatním zakroutit krkem. Jak se hbitě internacionalizovali, Kominterna měla být globální politickou stranou. Jak nakonec v roce 1948 pohltili sociální demokraty, s výjimkou těch, co emigrovali. A jak exemplárně popravili Miladu Horákovou, která se nechtěla nechat pohltit. A zbylé zavřeli do vězení.
Marxismus je agresivní ideologie. Mnoho autorů poukázalo na to, že fašismus a komunismus jsou jenom dva projekty téže ideologie. Hledat v marxismu poučení pro dnešní politiku je stejně amorální, jako nacházet inspiraci pro sociální politiku v praxi koncentračních táborů. Je možné, že i tam byly zajímavé myšlenky, ale vracet se k nim je nemorální.
Nevím, do jaké míry koaliční partneři svými gratulacemi Bartošovi pomohli. Všichni pamatujeme, že podstatné jméno ‚nepřítel‘ má druhý stupeň ‚úhlavní nepřítel‘ a třetí ‚koaliční partner‘. I současná koalice k tomu dospěje. A podpora Bartošovi od koaličních stran bude marxistické frakci v pirátské straně vodou na mlýn při jeho sesazení.
Piráti se již internacionalizovali. V Evropském parlamentu sedí ve frakci zelených. Už několik let. Evropská unie je pro marxisty rájem. Zapálení idealisté s marxistickými ideály v srdci vyznávající utopické sny o jednotně naordinované demokratické svobodě prošlapou cestu. Za nimi obvykle nastupují radikální marxisté, kteří již svou unifikovanou pravdu vnucují železnou pěstí. V Evropské unii pokutami a ostrakizací.
Podstatou marxismu je rozdělení společnosti do tříd. Definice třídního nepřítele. Mnozí zelení, také navazující na stejné tradice, často již nyní předvádějí přesně marxistický povýšený přístup neomylného poučování druhých, co si musí myslet. V Praze jsme to už od pirátské radnice nejednou zaznamenali. Také můžeme očekávat podporu všem revolučním silám ve světě, pro marxistickou zahraniční politiku je to typické, potřebuje opak stability. Marxisté se vždycky dovolávají svobody, než se dostanou k moci. Svoboda napomáhá revoluci. Na druhou stranu hned potom vždycky chtějí mít všechno jednotné a pod kontrolou. Dnes pod digitální kontrolou.
Je téměř nevyhnutelné, že internacionálně zakotvená marxistická frakce získá za čas u Pirátů většinu. Stanou se bolševiky a sesadí Bartoše. Bude to snadné, Fialova vláda se stane nepopulární a na kritice vlády se nahromadí dostatek důvodů k jeho sesazení. Bartošova údajně středová (?) frakce se stane menševickou. Bartoš jako ministr nebude mít čas věnovat se straně. Piráti se stanou hlavní levicovou stranou v české politice. Nahradí bývalé komunisty i sociální demokraty.
Komunisté vyznávali rudou barvu, nacisté měli kombinaci černé a rudé. Zelenou měl Kaddáfí. Piráti si vybrali černou a marihuanu. A sprostá slova? Ta patřila k zaníceným marxistům odpradávna.
Jiří Payne
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
Debata v pořadu 360° Pavlíny Wolfové na CNN Prima News postavila Libora Vondráčka do přímého střetu s Vojtěchem Munzarem (ODS) a Karlem Dvořákem (STAN) kteří jeho interpretace opakovaně zpochybňovali, korigovali „faktické“ detaily a tlačili ho k tomu, aby své teze převedl do měřitelných dopadů a reálných možností vlády.
„Nevybral bych si nic“ a první střet o bilanci vlády
Po úvodní reportáži o posledním zasedání kabinetu Petra Fialy se moderátorka obrátila na Vondráčka s otázkou, zda dokáže z vládního „menu úspěchů“ vybrat alespoň jednu věc, kterou by ocenil. Vondráček začal ironicky – připomněl, že premiér už dříve mluvil o splnění velké části slibů – a následně řekl, že by si z vyjmenovaných bodů nevybral nic; odmítl také tvrzení o „snižování zadlužení“ a zdůraznil, že vláda podle něj během svého období vytvořila dluh v řádu 1200 miliard korun. Jediný bod, který byl ochoten uznat jako pozitivní, bylo zlepšení česko-polských vztahů ve sporu o důl Turów – zároveň dodal, že jinde se vztahy podle něj zhoršovaly.
Vondráček přitom připustil, že některé projekty se „rozběhly“ a navazovalo se na práci předchozích období (zmínil například dopravní infrastrukturu nebo přípravu Dukovan), ale okamžitě to otočil zpět k rozpočtu: klíčová otázka podle něj zní, kde stát vezme peníze, když rozpočet považuje za špatně připravený. Tady se poprvé ukázal jeho styl pro celý večer: přiznat dílčí fakt, ale hned ho přerámovat do kritiky systémového selhání a do výzvy „pojďme k podstatě“.
Dvořákův protiútok: Dukovany, „nenávist“ a výtky k extremismu
Karel Dvořák se do debaty vložil nejprve korekcí Vondráčkovy poznámky k Dukovanům: připustil, že rozpočtu lze vyčítat leccos, ale financování počátečních prací podle něj zajištěno je. Následně však Dvořák posunul spor do úplně jiné roviny: reagoval na téma společenské nálady a varoval před tím, že zejména ze strany SPD bylo ve volební kampani vidět „množství nenávisti“, zkreslování informací a nálepkování skupin obyvatel.
Vondráček reagoval okamžitě a ostře: připomněl billboardovou kampaň (s odkazem na rudé pozadí a narativ „odtahování do Ruska“) a zároveň se tvrdě ohradil proti tomu, aby byla SPD spojována s extremismem. Jako jeden z hlavních argumentů vytáhl zprávy Ministerstva vnitra o extremismu, v nichž je podle něj SPD opakovaně řazena mezi problematické subjekty, a dodal, že stát podle něj v těchto sporech neuspívá u soudů; nastupující koalice se prý „na nálepkování vykašle“. Dvořákovi pak vmetl, že místo řešení reálných témat vláda otevírala tažení proti „dezinformátorům“, připomněl vznik pracoviště pro boj s dezinformacemi a tvrdil, že se lidé dostávají do situací, kdy jsou vyšetřováni kvůli internetovým příspěvkům.
Vondráček zároveň odmítl, aby se spor vedl slovníkem „vnitřních nepřátel“ a „stalinistickým“ pojmoslovím, a vyzýval, ať se debata vrátí k tématům. V jedné z emotivnějších pasáží obhajoval kontroverzní bezpečnostní billboard (v přepisu zaznívá motiv útoku nožem a obavy z bezpečnostních opatření kolem trhů), který prezentoval jako „pravdivý“ a legitimní upozornění na rizika.
Munzar: vraťme se k řešením, billboardy nic nezmění
Vojtěch Munzar se v první části diskuse snažil tón spíše zklidnit a opakovaně zdůrazňoval, že politika by měla být „souboj návrhů“ a hledání řešení, ne soutěž o nejtvrdší billboard. Ke kritice vlády přidal širší rámec: připomněl startovní podmínky Fialova kabinetu (covidové dozvuky, inflace, válka na Ukrajině, energetická nejistota) a vyjmenoval kroky, které podle něj vláda zvládla – diverzifikaci zdrojů plynu a ropy, změny zákoníku práce, důchodové reformy, dlouhodobý investiční produkt a úspěchy v zahraničních vyjednáváních. Ve chvíli, kdy se debata zacyklila v kampani a nálepkách, Munzar to interpretoval jako problém „nesmiřitelnosti“ a tvrdil, že dlouhé obstrukce opozice pomohly vytvořit dojem, že „všechno je špatně“.
Munzar symbolicky připomněl, že je 10. prosinec – Den lidských práv – a zdůraznil, že svoboda slova je základ demokracie, který se musí chránit. Současně ale důsledně oddělil svobodu projevu od situací, kdy někdo záměrně šíří nepravdy a poškozuje společnost; odmítl, že by v Česku existovala systematická cenzura, a připomněl i odpor ODS k některým evropským návrhům typu „chat control“. Vondráčka naopak obvinil z vytváření „virtuální reality“, v níž se lidem sugeruje, že stát určuje, co mají číst a říkat; přidal i výtku, že si lidé často pletou svobodu slova se svobodou urážet, vyhrožovat a útočit.
Vondráček s Munzarem souhlasil v tom, že vyhrožování je trestný čin, ale trval na tom, že problém vidí jinde: v kriminalizaci a policejním „obtěžování“ kvůli politickým příspěvkům, které podle něj nepatří do trestního práva. Vondráček se přitom opakovaně vracel k motivu, že občan má mít přístup k informacím a dělat si názor sám, a kritizoval výrok o „korigovaných informacích“ jako výraz nedůvěry politiků vůči veřejnosti.
Dvořák: hybridní hrozby a odpovědnost za slova
Karel Dvořák do tématu svobody slova vstoupil jinak než Munzar: opřel se o bezpečnostní rámec a řekl, že nelze popírat hybridní hrozby ze strany Ruska a že sociální sítě fungují jako nástroj mocenského boje. Zároveň odmítl tvrzení, že v Česku není svoboda slova nebo že jsou lidé trestáni „za názory“, a zdůraznil princip odpovědnosti: každý je zodpovědný za své výroky a právní hranice stanoví dlouhodobě existující trestní normy a nezávislá justice. Vondráček mu do řeči vstupoval a moderátorka opakovaně debatu vracela k tomu, aby zazněla pointa, což dobře ilustrovalo dynamiku: Vondráček tlačil na konflikt a konkrétní příklady, Dvořák na systémové vymezení a důvěru v institucionální rámec.
Vondráček reagoval právnickou argumentací a vytáhl konkrétní paragraf „napomáhání cizí moci“ (§ 318a), který označil za relikt minulého režimu, a obvinil vládu, že vůči vlastním občanům používá „ruské metody“. Jako příklad uváděl případy, kdy lidé podle něj čelí výslechům nebo soudům kvůli internetovým výrokům, a zmínil i kauzu Ladislava Vrábela v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu, kterou využil k tezi, že i krajní či nepopulární výroky mají být řešeny spíše občanskoprávně než trestněprávně.
Následně Dvořák doplnil hodnotovou rovinu: trval na tom, že společnost musí chránit soudržnost a menšiny, a jako příklad nepřijatelného projevu zmínil výzvy k násilí vůči dětem nebo podněcování nenávisti; připomněl, že trestní zákoník v tomto odráží základní hodnoty společnosti. Tím se střet jasně vyhrotil: Vondráček zdůrazňoval riziko rozšiřování trestního práva a „státního dohledu“ nad názory, zatímco Dvořák stavěl protiargument na ochraně zranitelných skupin a na nezbytnosti právních hranic u nenávistných projevů.
ETS 2 a Green Deal: „odložili zdražení“ vs. „marketingové téma“
Po sporu o svobodu slova se debata přesunula k evropské klimatické politice, zejména k ETS 2 a k širšímu rámci Green Dealu. Vondráček zpochybnil, že by šlo o „úspěch“ odcházející vlády: zdůraznil, že za jejího mandátu se schválily kroky, které podle něj povedou ke zdražování života (v přepisu zmiňuje zákaz aut na benzín a naftu i ETS 2), a posun termínu prezentoval jako situaci, kdy se zdražení jen odkládá. Přidal také ostrou kritiku části evropské politiky jako projektu, který má lidem vědomě zdražovat život, a argumentoval, že cílem má být naopak „levnější život“, vyšší dostupnost a konkurenceschopnost.
Dvořák na to reagoval velmi přímo: ETS 2 podle něj bylo „marketingové téma“ kampaně a realita je taková, že se na evropské úrovni už dávno shodlo širší spektrum států; prostor je hlavně v parametrech a v tlumení dopadů, ne v jednoduchém slibu „zrušíme to“. Munzar se přidal s tím, že se věci v EU nemění silnými výkřiky, ale vyjednáváním a hledáním spojenců, a připomněl, že na odložení ETS 2 se pracovalo delší dobu. Vondráček naopak otočil tlak na Munzara a jeho politický tábor: argumentoval, že změna se neudělá, pokud se současně podporují lidé, kteří Green Deal prosazují, a zároveň vytáhl strategii „neimplementace“ – přirovnal to k migračním kvótám a řekl, že pokud se něco nepodaří v Bruselu zvrátit, stát by podle něj neměl automaticky zavádět opatření, která poškodí občany, i když hrozí spory či pokuty.
Rozpočet: Vondráčkův tlak na výdaje a varování o realitě
Ve finální části, kde se debata stáčela k rozpočtu a ke slibům nastupující koalice, Vondráček tvrdil, že není překvapivé, že dosluhující vláda už rozpočet neupravuje, a vmetl jí, že místo hledání úspor řešila na poslední chvíli zbytné věci. Vondráček akcentoval, že problém je hlavně na straně výdajů – podle něj odcházející vláda zvyšovala daně a přesto zanechává vysoký schodek – a zdůrazňoval, že některé kroky (například úleva firmám u poplatků spojených s OZE) mohou posílit konkurenceschopnost a v konečném důsledku zlepšit ekonomické výsledky. Zároveň se opíral o formulace z programového prohlášení nastupující koalice: sliboval snižování schodků, respekt k rozpočtové odpovědnosti a racionálnější přístup k dekarbonizaci; jako zátěž zmiňoval i náklady dekarbonizace, které přisuzoval odhadům Národní rozpočtové rady.
Munzar v tomto bodě Vondráčkovi částečně přitakal v diagnóze („dlouhodobě jsou problém vysoké výdaje“), ale ostře zpochybnil proveditelnost vládních slibů: tvrdil, že programové prohlášení podle něj obsahuje spíše růst výdajů a pokles příjmů, a že kalkulace dopadů se pohybují ve stovkách miliard ročně, které nelze „vybrat“ ani v šedé ekonomice.
Vondráček v závěru působil jako ten, kdo se snaží držet politickou linku „máme čtyři roky“ a „něco uděláme hned“: připustil, že ne všechno lze zavést okamžitě, ale tvrdil, že voliči to vědí, a že ochota veřejnosti k určitému uskromnění roste, pokud uvidí, že se uskromní i „ti nahoře“. Dvořák jeho argument o „utahování opasků vlády“ zpochybnil s tím, že veřejné výdaje míří především na veřejné služby a v praxi to nakonec dopadne na lidi; opakoval, že realita vládnutí bude jiná než politické deklarace.
