Z rozhovoru ke kauze „Drobil“ s předsedkyní Poslanecké sněmovny a první místopředsedkyní ODS paní Miroslavou Němcovou, uveřejněném v sobotu 15. ledna v MF DNES jsem se dozvěděl, že na vlivné politické strany se lepí „šmejdi“, tedy občané, kteří se na strany napojí, když je strana na vzestupu a jim to může přinést nějaký efekt. Předpokládám, že pani Němcová označila za „šmejdy“ občany, kteří nerespektují etické principy společnosti, které si sami občané vytvořili za dobu existence civilizace. Jelikož mě takovéto označení nemorálních občanů není přímo proti srsti, budu ho v následujícím textu používat rovněž.
Není to samozřejmě žádné objevné sdělení, nicméně bych k tomu podotkl a připomenul, že dotyční občané shánějí finanční prostředky právě pro své strany, přičemž z logiky celého případu není možné, aby efekty byly jen v rovině osobní, ale zákonitě musí být a také jsou i v rovině strany. V osobní rovině jde bezpochyby o jejich postavení ve straně, které je přímo úměrné finanční částce, kterou občan pro stranu sežene a v rovině stranické jsou tím efektem právě ty získané peníze. Jelikož bez peněz se žádná strana neobejde, jsou z logiky věci občané, kteří je umějí pro stranu získat velice potřební a každou stranou velice oceňovaní.
Problém však nastává v případě, kdy občan k získání finančních prostředků zvolí způsob, který není v souladu s etickými principy společnosti a provalí se to na veřejnost. Za tohoto předpokladu se z oceňovaného občana stává „šmejd“. To se právě stalo v případu „Drobil“, kde šlo dle veřejných médií, o získávání peněz formou manipulace ceny „veřejné zakázky“ a změny komerční banky spravující finanční prostředky Státního fondu životního prostředí. V obou případech usiloval „šmejd“o získání podílu na vybraných daních pro svou osobu a pro politickou stranu. Že se to provalilo na veřejnost je zcela náhodná a naprosto výjimečná smůla, tedy pro „šmejda“ a příslušnou politickou stranu. V takovém případě nemá strana jinou možnost, než aktéra morálně odsoudit a označit ho za šmejda, případně jinou odsuzující nálepkou. Od celé jeho aktivity se pak distancovat, označit ji za nemorální osobní iniciativu „šmejda“, se kterým strana pochopitelně nemá vůbec nic společného. Jak ukazuje počet odhalených případů za posledních pár let, je riziko, které „šmejdi“ podstupují při získávání podílu na daních minimální, řekl bych přímo nulové. Je to dáno systémem vedení společnosti, který tu vlivné politické strany vytvořily, a který neustále upravují tak, aby se k podílu na vybraných daních dostaly co nejsnáze, s co nejnižším rizikem odhalení. Když už se případ náhodou na veřejnost dostane, tak aby bylo možné učinit pouze a jen morální odsouzení přímých účastníků zločinu.
Někdo by mohl namítnout, že takový názor je přehnaný. Nicméně popišme si jeden způsob použitý v kauze „Drobil“ k získání podílu na daních. Sdělovací prostředky o něm informovaly hned v samotném začátku při zveřejnění kauzy. Později se již v médiích neobjevil a nebyl „propírán“. Poradce ministra pan Martin Knetig měl údajně v úmyslu, převést finanční prostředky Státního fondu životního prostředí z jedné komerční banky, která do té doby vedla fondu účet do jiné komerční banky, a v tomto smyslu měl již s příslušnou bankou jednat. Údajně měl říci : disponuji 5 mld. Kč, a ty k Vám převedu a chci za to 500 mil. Kč., tedy provizi. Která banka by takový obchod odmítla? Myslím, že žádná. Nicméně samotné vedení finančních prostředků státního rozpočtu na účtech komerčních bank a jejich převádění na účty jiných komerčních bank není samo o sobě od roku 2003 porušením zákona. V tomto roce totiž poslanci parlamentu odsouhlasili novelu č. 479 zákona o rozpočtových pravidlech, která to všem státním fondům umožnila. Do přijetí této novely měly naprosto všechny organizace hospodařící s prostředky státního rozpočtu povinnost, vést tyto finanční prostředky výhradně na účtech České národni banky. Tato historicky dlouho trvající povinnost byla státním fondům novelou zrušena. Tím parlamentní strany, ještě více než do té doby, otevřely prostor pro výše popsané bezrizikové obchody. Že by poslanci parlamentu nedohlédli důsledků toho, co schvalují? Že by to nebyl jejich záměr? Na to si může odpovědět každý sám.
Neméně závažná je i skutečnost, že svůj podíl na daních vybraných od občanů získávají nejen „šmejdi“, ale i soukromé banky.
V souvislosti s vyjádřením pani Němcové se nabízí ještě jedna otázka. Je „šmejdem“ i ten, kdo vytváří takováto pravidla pro chod společnosti? V daném případu se mi přitom zdá, že je naprosto lhostejné, kdo měl v té době většinu v parlamentu. Moje logika mi napovídá, že pro schválení novely hlasovaly všechny strany.
