MACHAČ: Morální pokleslost politiků nemá hranic

MACHAČ: Morální pokleslost politiků nemá hranic

V sobotu 16. dubna, při čtení MF Dnes, jsem se hodně pobavil. Předsedkyně Sněmovny parlamentu a místopředsedkyně ODS pani Miroslava Němcová tam odpovídá v článku nazvaném „Žiju s tím, že mě odposlouchávají“ na otázky Václava Dolejše a Lenky Petrášové. Na otázku „Co tedy můžete dělat“ odpovídá „Hodně. Když vidíme, jaká hrozba před námi stojí – prorůstání byznysu do politiky, je jasné, že se tomu musíme postavit. Není možné říct, jsem tak znechucená, že odcházím. Kdo to bude řešit? Veřejnost nás potřebuje teď, když je situace vážná, nechci – li říct kritická.“

Co mě tak pobavilo? Především neuvěřitelná arogance pani Němcové. Pro mne je totiž těžko stravitelné, že někdo, kdo se bezprostředně podílel a podílí na tvorbě systému, typu vedení společnosti, který prorůstání byznysu do politiky přímo podněcuje a aktivuje, se staví do role ochránce občanů před touto hrozbou, že někdo, kdo zcela záměrně a účelově vytvořil pro tento nešvar optimální prostředí, se staví do role osoby, které to vadí, do role osoby, která tomu umí zabránit, nebo jak říká pani Němcová řešit. Samozřejmě, že touto zavrženíhodnou arogancí netrpí pouze pani Němcová. Týká se zástupců všech politických stran, kteří prošli parlamentem od roku 1990 a tento typ vedení společnosti vytvořili. Současně jsem si znovu připomněl, že se všem našim politikům zcela vymazaly z jejich vědomí ty nejzákladnější etické a morální principy, které jsou základní podmínkou pro přežití společnosti jako takové.

Že tomu tak není, že přeháním, nebo že se mýlím? Podívejme se tedy na způsob vedení naší společnosti, resp. podívejme se, čím a jakým způsobem je řízen náš život a chování všech lidí ve společnosti v nekonečném množství jejich vzájemných vztahů. Podívejme se na skutkovou podstatu, ze které prorůstání byznysu do politiky vychází, co je základní podmínkou toho, že podnikatelé a organizované skupiny občanů usilují o obsazení významných pozic v rozhodovacích centrech společnosti svými zástupci. Ukažme si v jakém typu vedení společnosti je prorůstání byznysu do politiky naprosto přirozenou a logicky nutnou součástí života každého podnikatele či každé organizované skupiny občanů.

Obecně platí, že společnost, resp. chování každého občana je podřízeno zákonům navrhovaných vládou a schvalovaných parlamentem, tedy legislativě. Pro každého občana je však životně důležité, jaký koncept legislativy byl vládou a parlamentem přijat, jakým konceptem legislativy je řízen jeho život. V zásadě je možné odlišit koncepty dva, neagresivní koncept legislativy a agresivní koncept legislativy.

Neagresivní koncept legislativy chrání přirozená práva občanů na život, svobodu a majetek, zachovává tyto práva každému a zajišťuje, aby spravedlnost vládla nad všemi občany. Z logiky věci je zřejmé, že ve společnosti řízené neagresivní legislativou nemusí mít žádný občan obavu, že se nedomůže nápravy, či spravedlivého odškodnění za případnou újmu na životě, svobodě a majetku, způsobenou mu jiným občanem úmyslně či neúmyslně. V takto řízené společnosti nikdo občanům nebrání ve směně jakéhokoliv zboží a služeb za svobodně dohodnuté ceny a v jejich úsilí o dosažení blahobytu. Taková společnost se nerozděluje na výherce a poražené, má pouze výherce. A to vše jen z toho prostého důvodu, že neagresivní legislativa vyjadřuje svobodnou vůli všech občanů – chrání právo všech občanů svobodně užívat svého svědomí, myšlenky, vůli, vzdělání, názory, práci, obchod, talent a požitky. Její funkcí je zajistit, aby užívání těchto práv nebylo nikým omezováno.

Naproti tomu agresivní koncept legislativy praktikovaný našimi politiky, jak napovídá samotné jeho označení, je vůči svobodě občanů a jejich majetku agresivní, tedy je nechrání. Naopak jejich svobodnou vůli omezuje a způsobuje jim újmu na majetku. Takový koncept naprosto přehlíží a nectí principy vlastnického práva a principy spravedlnosti. Jedné skupině občanů majetek vyvlastňuje, a jiné skupině vyvlastněný majetek přiděluje. Přikazuje občanům co jsou povinni nakupovat za vládou stanovené ceny a co mohou dělat se svým majetkem, a za jakých podmínek. Pokud se občan takovým příkazům nepodřídí je trestán, a to i v případě, když nikomu jinému nezpůsobil žádnou újmu na životě, svobodě či majetku. Občan nemá možnost se proti takové agresi bránit.

Agresivní koncept legislativy nevyjadřuje společnou vůli občanů, ale vůli skupiny, která je momentálně a náhodně v převaze. Agresivní legislativa slouží dílčím zájmům. Jelikož se převažující skupiny velmi rychle mění v čase, mění se velmi často i legislativa. Při tvorbě a schvalování zákonů se odehrává boj všech proti všem. Z toho je zřejmé, že si žádný občan nemůže být jist, zda a kdy mu vláda podle nové legislativy nevyvlastní další majetek, nebo ho dále neomezí na jeho svobodě. Nelze nepřipomenout, že kolektivní sílu zákona mají v rukou lidé, kteří si přejí využívat jednotlivce a jejich svobodu a vlastnictví, aniž by se vystavovali jakémukoliv riziku. Dnešní zákon vytlačuje spravedlnost, kterou má zachovávat, omezuje a ničí právo, které má respektovat. Tím se z loupení stalo právo a legitimní ochrana se stala zločinem, aby mohla být trestána. Hlavním předmětem agresivní legislativy je legální loupení. Agresivní koncept legislativy tak rozvrátil ideál politické společnosti jako homogenního celku, ba společnost jako takovou. Odpovědnost zůstává na straně zákona, zákonodárce a na straně společnosti samotné.

V takovém prostředí, kde občané nemají právo osobně či před soudy chránit svůj život, svobodu a majetek před agresí vlády a politiků, a v prostředí, kde se nerespektuje vlastnické právo, je pak naprosto logické, že občané jsou přinuceni hledat jiné cesty a prostředky jak svůj život, svobodu a majetek ochránit. Jelikož agresorem jsou politici, resp. vláda a prostředkem k agresi legislativa, kterou tvoří, je stejně logické, že usilují o získání pozic, které by jim umožnily zabránit agresi již při tvorbě této legislativy. Jinou možnost v takovém prostředí ani nemají, jiná možnost neexistuje. Přitom není nic zvláštního na tom, že chrání právě a jen svůj život, svou svobodu a svůj majetek. Pokud se jim to podaří získají proti ostatním občanům výhody. Tomu všemu se pak říká prorůstání byznysu do politiky.

Jak z tohoto morálního marasmu vybřednout? Je to relativně velmi jednoduché. Zrušit každý zákon, ze kterého je po jeho přečtení každému zcela zřejmé, že jedna skupina občanů žije na úkor jiné skupiny občanů, že jedné skupině se bere a druhé přiděluje, že jedna skupina rozhoduje o použití majetku jiné skupiny občanů. Každý nově přijatý zákon by pak musel v prvé řadě respektovat přirozené vlastnické právo každého občana, tedy by nesměl porušovat etické a morální principy společnosti. Že je to naivní požadavek? Naivní by bezpochyby bylo, požadovat nápravu na někom, kdo společnost do tohoto stavu zcela záměrně přivedl, tedy očekávat změny v systému řízení společnosti v uvedeném směru od současných parlamentních stran. Ty již prokázaly, že morálka není jejich silnou stránkou.

PS.: Přátelé usilující o morální a spravedlivou společnost posílají SMS ve tvaru SVOB na číslo 90230.

Autor je členem Republikového výboru Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

Předseda Svobodných a poslanec klubu SPD Libor Vondráček se 11. února ve studiu Událostí, komentářů střetl s exministrem kultury Martinem Baxou z ODS v debatě o budoucnosti veřejnoprávních médií a napjatých vztazích vlády s kulturní scénou. Vondráček obhajoval plány vlády na zrušení koncesionářských poplatků a jejich nahrazení financováním ze státního rozpočtu, zatímco Baxa varoval před ohrožením nezávislosti České televize a Českého rozhlasu.

Libor Vondráček byl v úvodu konfrontován s kontroverzním výrokem Trikolóry, která je součástí klubu SPD. Ta na sociálních sítích srovnala Hynka Čermáka s Jurajem Cintulou, atentátníkem na slovenského premiéra Roberta Fica. Moderátorka Tereza Řezníčková citovala: „Nový hrdina angažovaného umění, Vášáryová v kalhotech, tvrdý jak Juraj, ať žije svobodná kultura, Cintule.“ Vondráček se od výroku distancoval slovy: „Nevím, co tím sledovali kolegové z Trikolóry. Já jméno pana Cintuly teďka slyšším v podstatě poprvé.“ Zároveň ale odmítl výrok komentovat a zdůraznil, že nemá potřebu „komentovat každý jeden příspěvek Trikolóry.“

Když mu byla připomenuta programová priorita Svobodných – „Zamezíme zneužívání státní moci a represivních složek vůči občanům za jejich názory či veřejné postoje. Svoboda projevu je nedotknutelná“ – Vondráček trval na tom, že pan Čermák „má svobodu slova a bude ji mít před projevem i po projevu.“ Dodal, že Svobodní chtějí odstranit paragraf 318a z trestního řádu: „Rozhodně se pan Čermák nemusí obávat toho, že by byl jakkoliv popotahován za své projevy, takže tohle to období už máme za sebou.“

Slovenský model a jeho důsledky

Klíčovým tématem debaty bylo financování veřejnoprávních médií a možná inspirace Slovenskem. Vondráček neváhal přiznat, že vláda se slovenským modelem inspiruje: „Za minulé vlády slovenské se sloučila Slovenská televize, Slovenský rozhlas. Začaly se platit poplatky ze státního rozpočtu, minimálně to, že nechceme platit koncesionářské poplatky tím způsobem jako dnes a chceme, aby se financovaly tyto dvě organizace ze státního rozpočtu, je určitě věc, kterou vidíme na Slovensku, vidíme, že to tam nějak funguje.“

Zároveň zdůraznil, že jde o splnění volebního slibu: „My nechceme měnit naše názory, my nechceme měnit naše sliby a chceme dodržet to, co je v programovém prohlášení.“ Reagoval i na ministra kultury Oto Klempíře, který původně prosazoval zachování koncesionářských poplatků: „Pan Klempíř to říkal jako svůj občanský názor. Každý v té koalici má různé názory na různé problémy, ale v momentě, kdy se někdo stane ministrem s nějakým programovým prohlášením a s nějakým mandátem vlády, tak je dobré, když jako ministr vystupuje konzistentně.“

Martin Baxa, který v minulé vládě stál v čele ministerstva kultury, ostře reagoval na Vondráčkovy argumenty. Označil změnu financování za „vážný zásah do fungování jednoho z pilířů svobodné společnosti“ a vytknul vládě nedostatek transparentnosti: „Pokud se chystá vážný zásah do fungování médií veřejné služby, zdůrazňuji vážný zásah, tak je vaší povinností to od začátku veřejně diskutovat.“ Připomněl, že při své vlastní novele mediálního zákona zřídil od začátku expertní skupinu a celý proces byl veřejný.

Obvinění z netransparentnosti

Vondráček odmítl poskytovat konkrétní informace o připravovaných variantách s odůvodněním, že by to mohlo vést k nesplněným slibům: „Já jsem rád, že pan Klempíř neříká žádné podrobnosti, které se zatím zcela neprojednali na té koaliční úrovni, aby se mu právě nestalo to, co panu Baxovi, tedy že pak bude muset brát zpátky to, co by řekl.“ Dodal: „Ty informace se postupně budou dávkovat tak, jak na nich bude shoda, protože není důvod tady hovořit o věcech, které se dějí na uzavřeném jednání.“

Baxa tento postup označil za „naprosto nepřijatelné v demokratické společnosti“ a zdůraznil: „Generální ředitelé obou veřejnoprávních médií zcela legitimně vznesli požadavek na zřízení odborných skupin.“ Varoval, že předseda SPD Tomio Okamura „opakovaně ve sněmovně hrubě napadal média veřejné služby“ a „říkal, že by se měly transformovat na příspěvkové organizace, kdy může prostě politik okamžitě odvolat ředitele a úplně je řídit.“

Spor o nezávislost médií

Zásadní rozpor mezi oběma politiky se projevil v otázce, jak zajistit nezávislost veřejnoprávních médií. Vondráček tvrdil, že současný systém nezávislost nezaručuje: „Jak to zaručovala ta předchozí varianta? Kdy mohl přece úplně stejně ten poslanec a ta většina ve sněmovně snížit výši poplatků a úplně tak by zkrouhla rozpočet České televize a Českému rozhlasu. Není v tom téměř žádný rozdíl.“

Baxa oponoval, že současný systém „zajišťuje to, že je to přímý, přímá cesta poplatků k těm médiím veřejné služby, to znamená, neexistuje možnost politické kontroly toho, jak se s těmi penězi nakládá.“ Dodal: „My prosazujeme návrh, aby je kontroloval i Nejvyšší kontrolní úřad, ale nelze do nich zasahovat.“

Vondráček argumentoval neefektivitou současného systému: „Když tady vychází zprávy o tom, že Český rozhlas na výběr správy poplatků má náklady 100 milionů korun, no tak je otázka, jestli je nutné, aby se 100 000 000 Kč z těch, které vyberou koncesionáři, konzumovalo na výběr těchto poplatků.“ Současné poplatky označil za „internetovou daň“ s tím, že lidé je platí, „ať už se koukají nebo nekoukají.“

Když byl dotázán, zda nepůjde o zavedení nové daně, Vondráček kategoricky odmítl: „Určitě ne. My nechceme zvyšovat daně, nechceme zavádět nové daně ani windfall tax, ani internetovou daň.“ Zároveň ale přiznal, že půjde o „další mandatorní výdaj“ ze státního rozpočtu.

Časový harmonogram a politický kontext

Vondráček potvrdil, že vláda chce změnu stihnout do rozpočtu na rok 2027: „Byl už veřejně řečeno, řečen termín, že by bylo dobré, kdyby se to týkalo rozpočtu 2027, aby se ty všechny věci stihly v rámci tohoto kalendářního roku. Očekávají to od nás naši voliči, protože ty strany, které kandidovaly s tímto volebním slibem, tak to slibovaly.“

Baxa mu vytknul pokrytectví s odkazem na rok 2009, kdy ODS zvažovala zrušení poplatků. Vondráček reagoval, že tehdy šlo o jinou éru: „Opravdu žijeme v jiné době. Dneska jsou jiné DVBT-2, možnosti vysílat stovky, tisíce kanálů frekvencí. Všechno funguje jinak než v tom roce 2009.“ Baxa ale připomněl, že za vlády ODS Mirka Topolánka došlo v roce 2008 naopak k výraznému navýšení poplatků na 135 korun, což umožnilo veřejnoprávním médiím dlouhodobou stabilitu.

Osobní postoj versus vládní politika

Zajímavým momentem bylo Vondráčkovo osobní vyjádření, že by sám šel ještě dál než vládní plány: „Kdyby to bylo na mě, já bych šel cestou Javiera Mileie. Podle mého názoru už je to přežitek ty státem zřízená média.“ Zároveň ale zdůraznil, že jde o jeho pravicový postoj, nikoliv o vládní záměr: „To, že by to bylo zrušeno úplně, to je můj postoj, ale ne většinový postoj vlády. Já jsem prostě pravicový politik, tak se nemůžu ubránit tomu, když můžu šetřit.“

Baxa uzavřel debatu varováním: „Dneska dělají tu reformu strany, které prostě veřejnoprávním médiím nevěří a z toho důvodu já mám vlastně vážné obavy z toho, jak ten princip dopadne.“ Slíbil, že opozice bude „bránit jakýmkoliv pokusům, které budou zavánět tím, že někdo tady chce ovládnout veřejnoprávní média,“ a že už včera se pokusil zařadit na program Poslanecké sněmovny bod o aktuální informaci k přípravě legislativy – návrh byl ale zamítnut.

Vondráčkovo vystoupení ukázalo, že vláda má jasný záměr změnit financování veřejnoprávních médií do roku 2027, ale zatím není ochotna zveřejnit konkrétní podobu připravovaných variant. Zatímco on sám argumentuje splněním volebního slibu a úsporami na administrativě, opozice varuje před ohrožením nezávislosti médií veřejné služby a nedostatkem transparentnosti celého procesu. Spor se tak přesouvá z roviny technické do roviny hodnot – jde o to, zda veřejnoprávní média mají být pilířem demokracie, nebo zda představují „přežitek“, jak naznačil Vondráček ve svém osobním postoji.

Oblíbené štítky

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31