Jestliže jsme posledních několik let svědky postupného oklešťování naší svobody, oproti dobám před rokem 1989 nyní prováděného pod pláštíkem demokracie, můžeme minulý rok pokládat asi za nejhorší a nejhrozivější.
Začátek tohoto trendu, u jehož zrodu stála naivní představa, že jsou to jen a jen země na západ od nás, k nimž bychom měli vzhlížet a brát si je za nezpochybnitelný vzor, se nikoliv náhodou kryje s naším vstupem do Evropské unie, a nabral obrátek ve chvíli, kdy se naplno projevila skutečná povaha tohoto projektu a čí zájmy ve skutečnosti sleduje. Do té chvíle se evropským socialistům dařilo tuto povahu umně skrývat za masku trhu a prosperity.
Ne náhodou se tak mnoho lidí domnívá, že naše země nevyhnutelně směřuje k další dějinné, osudové osmnáctce. Jsou-li tyto obavy reálné, mělo by nás současné dění varovat a napovídat, odkud ta rána nakonec přijde. Ze všech minulých tragických osmnáctek můžeme vidět, že k nim nikdy nedošlo naráz a překvapivě, ale po několik let k nim vedla logická a varující cesta.
V loňském roce spatřuji především tři varovné signály, z nichž každý z nich znamená vážnou hrozbu naší svobodě, a spojíme-li je dohromady, nedává výsledný obrázek mnoho důvodů k optimismu.
Naplno propukla migrační invaze, která je logickým důsledkem nesmyslné imigrační politiky evropských zemí, jejichž politické elity jsou myšlenkovými klienty ideologů multikulturalismu. Můžeme se sice s notnou dávkou představivosti domnívat, že politici jako například Angela Merkelová se skutečně snaží ze všech sil sloužit svým voličům a leží jim na srdci dobro svých občanů, ale pokud zároveň věří intelektuálním autoritám z řad kolektivistů a multikulturalistů, jejichž cílem je ničit západní kulturu, nemohou být konzistentní a nezbývá jim než chovat se tak, jak se právě teď chovají: postupně obětovávat budoucnost svých občanů ve prospěch středověké anti-civilizace.
Stalo se módou tvrdit, že vinu za migrační krizi a útoky islámských teroristů nese především Západ sám, tím, že umožnil nebo dokonce způsobil pád totalitních, ale pro Západ již nikoliv nebezpečných režimů v Libyii nebo Sýrii, jenž umožnil nástup islámským fundamentalistům. Je však třeba brát v potaz dlouhodobé zájmy islámských autorit jako je v první řadě Muslimské bratrstvo bohatě financované Íránem. Sebevědomí evropských muslimů (ať už jde o skutečné vůdce, jako je britský Anjem Choudari, nebo jeho zdánlivě méně odporné varianty, jakou je kupříkladu náš český Mohamed Abbas) roste a je zřejmé, že odvahu jim dodávají především jejich vlastní morální a intelektuální vůdci, nikoliv jen pasivita a bezradnost politiků Evropské unie.
Bezradné jsou však nejen elity Evropské unie, která ve své pravé podstatě nemá ani žádný demokratický mandát, jak situaci řešit, ale i představitelé jednotlivých členských států. Nejsou schopni reagovat ani na testování našeho odhodlání se bránit (takovým testem bylo bezpochyby i silvestrovské násilí v německých městech), ale ani na explicitní teroristické útoky. Přesto vlády nemohou jednat jinak, než je jich modem operandi – tedy za použití násilí. Za nepřítele, vůči němuž je třeba násilí použít, si tedy zvolily nás, občany – možná v naivní představě, že zatímco náš odpor a náš nesouhlas pro ně skutečně může znamenat nebezpečí ztráty politické moci, a je tedy potřeba jej zadupat už v počátcích, zatímco s muslimskými barbary se snad nakonec nějak domluví a vypořádají, a udrží si své postavení, třeba i za cenu toho, že jim umožní vytvářet suverénní enklávy nepodléhající jejich přímé moci a fungující pod panstvím islámského práva. Kontrast mezi zoufalou nečinností, jde-li o projevy islámského nepřátelství vůči Západu, a se schopností velmi rozhodně zasáhnout proti nespokojeným německým občanům, se ukázal minulý víkend, kdy německá policie rozehnala za pomoci vodních děl demonstraci v Kolíně nad Rýnem.
Násilí vůči vlastním občanům se postupně stává hlavním prostředkem definice a udržení vlastní moci. Projevilo se to nejen ve vztahu k islámu, ale i při "řešení" krize na Ukrajině, kdy se evropské politické elity rozhodly otestovat svoji schopnost hrát prim na mezinárodní politické scéně, ale místo skutečně sebevědomé odpovědi Rusku raději zvolily polovičaté a zbabělé ekonomické sankce, které však znamenají především násilí vůči firmám a obchodníkům v Evropě.
Na druhou stranu se však ukazuje určité sepjetí lidí, kteří si uvědomují, že hlavním strůjcem násilí jsou právě ti, jenž by nás před ním měli ochraňovat – naše vlastní vlády. Celoevropský hlasitý nesouhlas s norskou sociální službou Barnevern ukázal, taková míra nespokojenosti je něco, co vlády nemohou jen tak ignorovat a už vůbec proti němu nemohou nijak zasáhnout, protože ty, kteří pouze nesouhlasí se svévolnou praxí norské sociálky, jenž bez soudu unáší děti rodičů, kteří se vůbec ničím neprovinili, nelze jen tak jednoduše označit za extrémisty nebo xenofoby.
Dále byl loňský rok naprosto tragický pro naši ekonomickou svobodu. Elektronická evidence tržeb, zákaz kouření, povinné hlášení DPH, a další a další oklešťování našeho práva na majetek jsou testem toho, co jsme ochotni na sobě snášet a jak poslušně vpustíme vládní dráby do našich kapes i do našeho soukromí. Mnoho voličů, zvláště pak voliči Andreje Babiše, pak tyto loupeživé choutky české vlády vidí jako přímý prospěch pro sebe samé: jako možnost parazitovat na cizím majetku, na nějž si osobují nezasloužené právo. Je to však především pasivita a někdy i očividná ochota těch, vůči nim jsou tato opatření namířena, co takovou politiku v první řadě umožňuje. Podnikatelé sami by měli konečně odmítout hrát roli poskytovatele veřejného blaha a trvat na tom, že jejich majetek a zisk nepatří nikomu jinému.
Jde-li nám tedy především o svobodu jednotlivce, bojujeme boj na několika frontách proti na první pohled zdrcující převaze: islámské barbarství; vládní násilí ve snaze udržet si vlastní pozice a uhájit alespoň nějaké renomé ideologii multikulturalismu; vládní násilí ve snaze obrat nás o naše peníze.
Letos nás čekají krajské a senátní volby, za rok a půl zvolíme nové obsazení poslanecké sněmovny. Máme šanci, pokládáme-li demokratické mechanismy pořád ještě za platné a funkční, jednu bitvu vybojovat letos, dát totalitářům a kolektivistům všech barev jasný signál nesouhlasu, a připravit se na rozhodující bitvu, která na další čtyři roky rozhodne. Je to jenom na nás.
Luboš Zálom,
lídr Svobodných ve Středočeském kraji
