Dneska, když jsem předával syna ve školce, mezi těmi dětmi, které tam šermovaly hračkami a představovaly si s nimi ty svoje příběhy, jsem si vzpomněl na to, kým jsem chtěl být. Ne úplně ve věku čtyř let, co má náš nejmladší, to si už nepamatuju, ale ve věku pozdějším, někdy, když mi bylo 15+.

Znáte film Slavnosti sněženek? Jeden z nejlepších českých, co znám. Tak tam je ten týpek, co hraje na soprán saxofon (nebo klarinet?), má všechno na háku, bydlí s kozama, které vozí od slepic posranou amerikou na pastvu… zatímco jeho sousedi se pinoží na svých zahrádkách, jezdí ve svých trabantech a žijí si svými vesnickými a mysliveckými konflikty. Tak takový jsem vlastně chtěl být. Asi ne úplně, ale ten přístup a vyrovnanost, to je to, co mě učarovalo. Taková „vedlejší postava“ života.

Zhruba dvacet let poté, co jsem vypadl z kolotoče veřejných záležitostí, se mi to celkem dařilo. Pak jsem ale zjistil, že ty veřejné záležitosti mne nenechají být tou vedlejší postavou žijící si v klidu svůj vyrovnaný a relativně nezávislý život. Konatelé dobra všeho druhu mi najednou do mé nezávislosti začali zasahovat. Najednou toho začalo být moc. Získávání 13 razítek a rok čekání na povolení k vybudování vrtané studně. Povolení k poražení starých jabloní na chatě. Nová věrchuška v Bruselu. Kontrolní hlášení, EET, Intrastat, nakládání s odpady, energetické štítky budov, zvyšující se buzerace na silnicích… zákazy, příkazy, regulace, najednou se žije čím dál hůř. Věci, které by mohly fungovat snadno najednou nejsou, protože zákon říká, že XY…. Najednou jsem získal pocit, že ty veřejné záležitosti jdou nějak šejdrem. A že se mě to dotýká víc, než by mělo. A nikde nikdo, kdo by v té hře na politiku stál na mé straně.

Tak jsem si zformuloval svůj „program voliče“. Dodnes je na stařičkých webových stránkách na www.liho.cz. Ale, samozřejmě, nikoho to nezajímalo. V té době už panoval názor, že věci jsou hrozně složité, že se musejí složitě řešit. Zákony, vyhlášky, úřady, potvrzení, koncepce, strategie…. A to jsem tehdy ještě nepochopil, že došlo k finální deformaci systému, protože už nikdo neřeší otázku „je nutné toto upravovat?“, ale na stole je jen „jak se to dá co nejlépe upravit?“. Nikdo už neřeší „musí to stát dělat?“, ale diskutuje se jen o tom, „jak to upravit tak, aby z toho měla společnost co největší prospěch?“. Neřeší se už „musíme brát lidem tolik peněz?“, ale jen „na co ty prachy použijeme?“. Přitom návod na život je tak jednoduchý: „Nikomu (a ničemu) neškodit.“ Každý za své a na svém, každý svého štěstí strůjcem. Možnosti a odpovědnost. Bohatí lidé a stát jako sluha mající v popisu práce zasahovat jen tam, kde je někomu (něčemu) ubližováno.

Jediní, kdo měli potenciál vrátit věci k nějakému přirozenému stavu (tedy k tomu, aby stát zasahoval jen tehdy, když někdo někomu nebo něčemu ubližuje, byli Svobodní. Jenže mluvili nesrozumitelně.
Vstoupil jsem do Svobodných, protože když se mi něco nelíbí, nefrfňám, ale jdu a snažím se to změnit. Udělat lépe. Ukázalo se, že ani Svobodní nejsou úplně ideál. Množství členů, kteří chtěli jen trochu menší buzeraci ze strany státu, zato chtěli buzeraci jinou, bylo větší, nežli malé. A stejně jako v každé politické straně – řečí mnoho, skutek utek.

Chvíli jsem něco zkoušel, ale věci se posunovaly dost pomalu. Protože i Svobodní byli založeni trochu jako stát. Velké obecné strategie. Hodně funkcí. Dost byrokracie, takový systém demokratického centralismu. Špatná komunikace uvnitř strany, téměř žádná navenek s voliči. V ekonomii se tomu, tuším, říká, „produktově zaměřená organizace“.

Tak jsem odešel a založil jsem Libertariánský institut. Abych se soustředil na práci s lidmi, na jejich přesvědčování, že stát je špatný sluha a zlý pán. A že má zasahovat do společenských a ekonomických vztahů co nejméně, protože většinou kam dopadne ruka státu, tam škodí (nebo funguje blbě). Něco se podařilo, něco méně, nedostatek lidí a nedostatek peněz. Jako asi každá neziskovka, která není zrovna Člověk v tísni a nesosá prachy z eráru.
Ve Svobodných se to mezitím trochu pokazilo. To, jak byli blbě koncipováni, se vymstilo. Členové se hádali mezi sebou, reální voliči a to, co chtějí, je přestali zajímat. Místo aktivity k voličům se začal hledat spasitel. Výsledkem byla kampaň před eurovolbami. Odejdeme bez placení jako heslo a lídrem prezident neexistujícího státu. Odpověď voličů byla jasná: „Dělejte to jinak, nebo jděte k šípku.“

K šípku jít nechci. Protože důvody, které mě do politiky přivedly trvají. Ba co víc – stále přibývají.
Takže Svobodné je potřeba změnit. Změnit vnitřní fungování. Přestat si povídat uvnitř a začít komunikovat navenek, otevřít se lidem. Jednoduše formulovat myšlenky, tlačit ty věci, ve kterých jsme silní a kterým rozumíme. nejen v teorii, ale i v praxi. Ukázat kompetenci na výsledcích snažení, nejen teoretické kecy. A zapojit humor. Tomu lidi rozumí. A není to tak protivné jako strašení apokalypsou. Věrozvěstů už je u nás v politice jak slepičinců na statku. Svým voličům máme co nabídnout. Prosperitu.Nezávislost. Jednoduchost a logiku ve věcech.

Vím, že „dělat politiku“ je toxické. Panuje přesvědčení, že politika je svinstvo. Nemusí. To jen systém je tak pokřivený, že je atraktivní buďto pro svině, nebo pro úplně neschopné nýmandy. Ale je i nemálo lidí, kteří politiku dělají kvůli tomu, že je to z jejich strany služba lidem. Rád bych, aby mezi takové patřili i Svobodní, až se zmátoží. A že se zmátoží je jisté. Pár měsíců to potrvá, ale přijde to.
Proto – pokud jste dočetli až sem a máte pocit, že byste chtěli patřit mezi ty idealisty, kteří chtějí něco užitečného dělat pro lidi (usilovat o co nejmenší státní agendu), staňte se členem Svobodných. Nebo jim aspoň držte palce.

Má to cenu.

Roman Kříž

Autor je zakladatelem Libertariánského institutu a členem Republikového výboru Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.