Dnešek rozvířilo rozhodnutí Ústavního soudu, které média prezentují tak, že registrovaní homosexuální partneři mají právo adoptovat děti. Chci se v tomto článku zamyslet nad tím, o co vlastně jde v praxi a o co v rozhodnutí. Myslím si totiž, že se překrývají jen částečně. A naštěstí i ten výrok Ústavního soudu je také trochu jiný. A jako obvykle se snažím nabídnout lepší alternativu. Posuďte sami, zda je lepší i podle vás.
Právo registrovaných?
Tato slova jsem v prvním odstavci zvýraznil, protože se mi nelíbí. Proč se mi nelíbí? Protože vyčleňuje část společnosti a dává jí nějaké právo. Jsou snad registrovaní homosexuálové "něco víc" než jiní homosexuálové? Jsou snad sezdané páry "něco víc" než páry nesezdané? Domnívám se, že ne. Před zákonem si totiž máme být všichni rovni. A to říkám jako ženatý heterosexuál.
Slovní spojení "právo na adopci" považuji za druhý závažný problém. Staví totiž do první řady adoptující dospělé osoby a dítě ponechává stranou, skoro jako by bylo jen věcí. Ale dítě není věcí. Dítě je člověk. Člověk, který se narodil se svojí svobodou, byť dočasně závislý na péči ostatních a teprve postupně nabývající schopnost se svojí svobodou odpovědně naložit. Tedy nést důsledky svých rozhodnutí a aktivit.
Jde přece o děti!
Kde se asi ten požadavek vzal? Osobně předmětný případ neznám. Ale znám jiné. Třeba lesbické ženy, které spolu dlouhodobě žijí. A světe, div se, vychovávají děti. U žen nejde o nic těžkého. Stačí, když jedna z nich má ochotného kamaráda, který svolí s tím, že se pokusí stát otcem dítěte a když to vyjde, že bude nanejvýš hodným rodinným přítelem. Tak to je a tak to bývalo i před uzákoněním tzv. "registrovaného partnerství".
Neznám sice případ, kdy by homosexuální muži vychovávali dítě, ale dokáži si představit, jak k tomu může dojít. Stačí, když žena zemře nebo rodinu opustí. A samotný, třeba bisexuální, otec zůstane s dítětem sám. A za chvíli jich bude víc.
Když to šlo i dřív, k čemu pak adopce?
Ono totiž zřejmě nejde o adopci jako takovou. Jde o uspořádání majetkových vztahů, o odpovědnost za dítě a podobně. Co si pod tím představit? Možnost vyzvednout dítě ze školky či ze školy, když se mu udělá špatně. Možnost zastupovat se před úřady, ve smluvních vztazích. A také pro plynulé pokračování života v případě, kdy jeden z partnerů zemře. Pokud totiž jde o biologického rodiče, druhý partner (který není biologickým rodičem) se najednou stává úplně cizí osobou. Přitom jde zpravidla o člověka, který se s dítětem velmi dobře zná, který se o něj umí a chce postarat, prostě o člověka, který biologického rodiče nahradí nejlépe. Podobně jako druhý rodič u heterosexuálních párů, ve kterých jeden z rodičů zemře.
Řešením je smluvní volnost
Jeden můj dobrý známý občas říká: "Stát je špatný sluha a zlý pán". A vlastně má pravdu. Asi vše, co dělá, dělá hůře, než jednotlivci, kterým na tom záleží. Je to logické. Úředníci nemají interní zájem na zajištění nejlepšího zájmu dítěte, protože to jsou úředníci. Nejsou blízkými osobami toho dítěte. Ať mají sebelepší úmysly a ať se snaží sebelépe.
Ponechme na svobodě jednotlivců, jak se dohodnou. Zda se nechají zastupovat, koho po sobě nechají dědit. Nechme v bezesporných případech jednoduše osvojit dítě blízkou osobou, která není biologicky příbuzná, pokud s tím souhlasí i ostatní blízké osoby či je to zjevně v zájmu dítěte. Posoudit to je úkol pro soud.
Potom totiž bude jedno jaká má konkrétní případ specifika. Vyřeší se tak, jak jej umějí nejlépe vyřešit lidé, kterým na dobrém řešení skutečně záleží. A na to, aby to nešlo proti zájmu dítěte, dohlédne soud.
Dovolme lidem, ať si své vztahy uspořádají sami. Říkáme to dlouhodobě. Stačí se podívat na stránku s často pokládanými dotazy – jde hned o třetí otázku.
28. června 2016
Karel Zvára
místopředseda Svobodných
