Karel Zvára: Debata o státních financích

Zúčastnil jsem se debaty na téma veřejné finance na stanici ČRo Plus. Společně se mnou v debatě vystoupili zástupci ODS (Vladislav Vilímec), Koruny České (Petr Krátký) a Strany práv občanů (Luboš Smrčka). Záznam z debaty si můžete poslechnout zde.

Deficitní rozpočet

Na začátku debaty nám pan redaktor pustil záznam vyjádření pana Zdeňka Škromacha z dva týdny starého vysílání stejného pořadu. Pan Škromach v docela dlouhém monologu schodek rozpočtu obhajoval a argumentoval tím, že státní výdaje budou mít multiplikační efekt na další příjmy veřejných rozpočtů (pan Škromach nejspíš měl na mysli představu, že státní výdaje "nakopnou" ekonomiku a dojde tak ke zvýšení daňového výběru), že je nutné vyvažovat požadavky občanů po službách státu na jedné straně a firem na nižší daně na straně druhé. Také zmínil, že podle něj není až tak důležité debatovat o konkrétní výši daňového zatížení, ale že podle něj chybí věcná debata o dlouhodobějším nastavení systému.

Mou hlavní reakcí bylo, že ani John Maynard Keynes neschvaloval státní utrácení v době růstu. A to byl zastáncem státního intervencionismu – "státní podpory investic", tedy je zřejmě jedním z hlavních vzorů dnešních socialistů všech barev. Tedy, že to, co dělá vláda, by bylo příliš socialistické i pro Keynese. Dnešní vláda má štěstí, že vládne v období obecného ekonomického růstu (po krizi-nekrizi let 2008/2009) a dokonce v době, kdy dokonce za nové státní dluhopisy nemusí platit úrok. Přesto pracuje s deficitním rozpočtem.

Stát podle mne není podnik, který by měl "generovat svůj produkt" podle požadavků občanů a firem. Mám tím na mysli, že stát má jasně danou roli – zajistit bezpečí před útokem zvenčí, bezpečnost a právní prostředí uvnitř. K tomu může poskytovat čisté veřejné statky, ale neměl by sloužit jako nástroj pro uplatňování nadvlády jedněch proti druhým. A to ani tehdy, pokud jde o nadvládu většiny nad menšinou. Koneckonců, někdejší nechvalně známá lidová demokracie období nedávno minulého byla vlastně diktaturou proletariátu. Komunisté měli schopnost toto zlo docela jasně pojmenovat a dost drzosti k jeho uplatňování.

Abych pana Škromacha jen nekritizoval, připustil jsem, že na jeho posledním argumentu něco je. Tedy že nejde o to, zda je daňové zatížení o kousek nižší nebo vyšší, ale že je zapotřebí debata o systémovém nastavení. Podle mne takovým systémovým nastavením může být ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu a ústavní brzda zvyšování daní. V obou případech jde téměř o totéž. Zvýšení daní je zásadní změnou a pro ni by měla být zapotřebí silná shoda nebo třeba obligatorní (povinné) referendum. Vytvoření dalšího státního dluhu je také daní, ale odloženou. Stát ty peníze bude muset "nějak" vybrat, typicky pomocí daní, takže jde o zvýšení budoucích daní. Stát má ještě měnový nástroj pro těžko viditelné zdanění, ale ten nyní ponechme stranou, byť se k němu asi brzo ještě vrátím. Stát jej také uplatňuje, jen zatím nevybral jeho zisky. Až to udělá, bude to téma.

Pomohou nám imigranti?

Pan redaktor diskusi nečekaně stočil na téma imigrantů. Citoval Financial Times, které údajně uvedly, že státy EU jsou extrémně zadlužené a že imigranti coby nová pracovní síla poskytují řešení tohoto problému.

Pánové z jiných stran ve svých odpovědích pochybovali o tom, zda ti imigranti ze současné migrační vlny jsou ti správní a hovořili o problému s demografickým vývojem v Evropě. Já jsem se snažil mluvit o příčinách. Proč teď do EU chodí mnoho takových, kteří s nataženou rukou hledají cestu do zemí s nejvyššími dávkami? Odpověď je jednoduchá – problém je v sociálním systému. To se koneckonců týká i druhého problému – demografického vývoje v Evropě.

Jak ti imigranti, které vídáme v záběrech z Německa, Francie či Švédska, tak dlouhodobý úpadek porodnosti, jsou projevy (symptomy) se společnou příčinou – sociální stát. Psal jsem o tom v článku Státní sociální systém ničí rodinu (který jsem napsal jako doplněk k mému vystoupení v Politickém spektru).

Jak to dopadne s imigranty z jiného prostředí, pokud si zvyknou na život na dávkách, je vidět ve Francii, která kdysi přijala velké množství imigrantů z Alžírska. Jak to dopadne s imigranty, kteří mají vlastní motivaci k zajištění svého živobytí, to je hezky vidět na Ukrajincích či Vietnamcích, kteří žijí v České republice. Nesnaží se žít na cizí úkor a jsou ve společnosti, při své obživě, užiteční. Pracují na stavbách, v nemocnicích, mají restaurace či obchody. Rozdíl? Sociální systém.

Noví úředníci

Tato část debaty začala telefonickým vyjádřením Miroslava Kalouska, který kritizoval především příjem nových státních úředníků.

Při kritice těchto výdajů jsem se soustředil na vztahy s dalšími opatřeními současné vlády. Konkrétně na opatření v oblasti Finanční správy ČR, kde jsem upozornil na to, že zřejmě bude zapotřebí velké množství nových úředníků pro administraci kontrolních hlášení a nejspíš i EET. Myslím si, že zvýšit administrativní zátěž, soustředit citlivé údaje firem na jednom místě, nota bene v resortu jednoho z nejbohatších podnikatelů v ČR, je hodně špatný nápad. Část podnikatelů uteče do šedé zóny, z jiných se stanou zaměstnanci větších firem. Nezávislost aktivních a jejich samostatná tvůrčí práce dostane další tvrdý úder.

V neposlední řadě mne trápí souvislost se zákonem o státní službě. Vliv orgánů státní služby (málo závislé na vládě) na systemizaci (počty míst a organizační strukturu státních úředníků) může vést k "zabetonování" velkého počtu státních úředníků. Pokud by některá příští vláda chtěla státní úřady zeštíhlit nebo rušit, mohla by narazit na odpor státní služby. Možná by jí nezbylo než rušit celé úřady. Komediální seriál o vážných politických věcech Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére ukazuje, jak to může být těžké.

Elektronická evidence tržeb (EET)

V této části jsme se shodli ve třech. SPO podporují EET a jsou přesvědčeni, že jeho zavedením se prostě "přestane podvádět". Mně se na EET nelíbí, že brutálně zvyšuje administrativní náklady, v důsledku vyžene další živnostníky od podnikání a "černému melouchaření" (prodej bez účtenky dobrým známým a štamgastům) stejně nezabrání.

Pan redaktor mi však dal příležitost razantně na něj zareagovat. Zeptal se totiž "myslíte si, že takový živnostník má pro stát nějaký přínos?" Na to jsem musel zareagovat: Stát je zde pro občany, ne občané pro stát. Pan redaktor se pokusil opravit a zeptal se tedy, jaký přínos má živnostník pro ostatní. I na tuto nahrávku jsem musel zareagovat: Snaha se uživit je totéž jako snaha být užitečný. Živnostník prodává svůj produkt – svůj čas, své schopnosti, své výrobky. A pokud si to od něj někdo koupí, znamená to, že je to pro kupujícího výhodné a živnostníkova práce pro něj je užitečná. Vymění s ním svoji práci a to zprostředkovaně, přes peníze. Všichni asi známe pohádku o kohoutkovi a slepičce – ta ukazuje, že lidské konání je vlastně jen řetězením směn (obchodních transakcí), které jsou pro obě strany užitečné. V době peněz by slepička prostě prodala vajíčko a koupila kohoutkovi potřebný hlt vody. Bez té šílené anabáze směňování, během níž se kohoutek téměř zadusil.

27. února 2016

Karel Zvára, místopředseda Svobodných

článek vyšel zde na jeho webu

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Další články autora >

Novinky

Zlín není skanzen. Rozhodněme, jak bude naše město vypadat dál

7. 10. 2026

Praha 1 potřebuje rozumnou správu majetku: Zpět k řemeslům, jasným pravidlům a podpoře živnostníků

7. 10. 2026

Miliardová Sandra

7. 10. 2026

„Ne Praha, ne sekretariát.“ Ušatý chce v Senátu hájit korunu a obce. A odmítá větrníky

6. 10. 2026

Zelenější Praha 11 začíná před domem

5. 10. 2026

Svobodní Praha 1

30. 9. 2026

Svobodní Praha 11

29. 9. 2026

Nejnovější video

Interview ČT24 s moderátorem Danielem Takáčem mělo být zpovědí k projevu prezidenta Petra Pavla na valném shromáždění OSN, ve skutečnosti se ale proměnilo ve čtvrthodinový výslech, v němž moderátor opakovaně tlačil hosta k jednoslovným odpovědím. Libor Vondráček, předseda Svobodných a místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti, se do této hry nenechal vtáhnout. Na otázky odpovídal klidně, s právnickou přesností a s argumenty, které se v televizních debatách o bezpečnosti objevují jen zřídka.

Hned na úvod bez vytáčení potvrdil, že agresivita jakékoliv velmoci, včetně Ruska, je hrozbou pro bezpečnost, a to zejména pro menší státy, které velmocemi nejsou. Zároveň ale upozornil na věc, kterou si mnozí diváci jistě uvědomují také: v projevech světových lídrů zaznívá slovo válka mnohem častěji než slovo mír. Vondráček připomněl, že všechny války, včetně těch světových, nakonec skončily u jednacího stolu, a proto je potřeba o mír aktivně usilovat, nikoli neustále vyvolávat dojem, že České republice bezprostředně hrozí válka. To podle něj není pravda a strašení veřejnosti nikomu nepomáhá.

Když se ho moderátor zeptal, čím k ukončení války přispěl on sám, odpověděl věcně a bez nafukování vlastní role. Zahraniční politiku podle ústavy vede ministerstvo zahraničí a nejvyšší ústavní představitelé, poslanec na to mandát nemá. Jeho příspěvkem je snaha neeskalovat situaci, a to i ve veřejné komunikaci. Připomněl bývalou ministryni obrany Janu Černochovou, která po dopadu rakety na polské území začala na sociálních sítích psát téměř o třetí světové válce, a doporučil učit se spíše od rakouské diplomacie. Bezpečnost podle něj není soutěž o to, kdo se vyjádří první a bombastičtěji. Platí staré pravidlo: dvakrát měřit, jednou řezat.

K roli Číny, kterou prezident Pavel vyzval k pomoci s ukončením války, zaujal Vondráček střízlivý postoj. Přiznal, že konkrétní výsledky čínské snahy nevidí, ale dodal podstatnou věc: konkrétní výsledky nevidíme u nikoho, jediné, kdo o mírových jednáních alespoň otevřeně mluví, jsou Spojené státy. Možnou čínskou strategii viděl v tom, že nedodává zbraně žádné ze stran, a tím konflikt neeskaluje. K prezidentově větě, že čím je země mocnější, tím větší nese odpovědnost, doplnil přesnou právní logiku: odpovědnost nese v první řadě ten, kdo jedná. Za překročení ukrajinských hranic odpovídá Rusko, stejně jako za invazi do Iráku v roce 2003 bez mandátu Rady bezpečnosti odpovídala vláda Spojených států. Jde o konzistentní měřítko, které neuhýbá podle toho, o koho se jedná.

Tuto nestrannost prokázal i u Donalda Trumpa. Přestože přiznal, že s mnoha jeho větami souhlasí, výrok o tom, že někdo může někoho poslat do pekla, označil za špatný slovník, který na půdu OSN nepatří. K reformě OSN pak nabídl jasnou vizi: organizace vznikla po druhé světové válce proto, aby pečovala o mír, a to má zůstat jejím hlavním úkolem. Nemá rozšiřovat pravomoci o pandemické úmluvy WHO ani prosazovat zelené ideologie. Zároveň ale Vondráček realisticky upozornil, že větším ohrožením pro každodenní život Čechů je dnes centralismus Evropské unie, který má nad naším životem mnohem větší moc než OSN.

U otázky, zda zrušit právo veta stálých členů Rady bezpečnosti, ukázal, že uvažuje o krok dál. Formálně by šlo o škrtnutí pár slov, jak namítal moderátor, jenže prakticky by to mohlo vést k tomu, že Čína a navázané země BRICS z OSN odejdou a velmoci přestanou spolu mluvit úplně. OSN má cenu právě jako místo, kde se politici mohou setkávat, aniž by je někdo a priori z něčeho obviňoval. V této souvislosti připomněl pokrytectví kolem cest do Číny: zatímco Ursula von der Leyenová tam za posledních deset let byla asi pětkrát, česká delegace vyvolala doma poprask.

K NATO se Vondráček vyjádřil zcela jednoznačně. Pro něj je důležité, aby platily články čtyři a pět Severoatlantické smlouvy, a na přímou otázku odpověděl, že je připraven hlasovat pro vyslání českých vojáků na pomoc spojenci, pokud bude zjevné, že probíhá otevřený válečný konflikt. Kdyby někdo zaútočil na nás, také očekáváme, že nám spojenci přijdou na pomoc. Zároveň ale rozlišil skutečnou obranu od zneužívání článku pět a připomněl Afghánistán, kde čeští vojáci přišli o život, a dnešní režim tam rozhodně není lepší než ten předchozí. Jde o poučení z historie, nikoli o zpochybňování aliance.

Profesionalitu prokázal i ve chvíli, kdy mu moderátor předložil výrok slovenského premiéra Roberta Fica, že nechce, aby se Slovensko stalo součástí vojenského konfliktu kvůli nějakému článku pět. Místo aby se nechal vtáhnout do komentování citátu vytrženého z kontextu, Vondráček férově uvedl, že výrok neslyšel a nezná jeho kontext ani tón. Přesto dodal, že on sám by na Ficově místě volil jiná slova. Taková odpověď není vytáčením, ale projevem odpovědnosti politika, který nechce hodnotit cizí slova, dokud si je sám neověří.

Nejostřejší část rozhovoru se týkala hybridní války a důvěry v tajné služby. Vondráček uvedl, že Rusko vede hybridní válku proti NATO, což se dotýká i Česka, a že nejlepší obranou je pravdivá komunikace vlády. Na naléhání, zda bere za fakt vše, co řeknou tajné služby, odpověděl jako právník: nečiní tak automaticky a pro označení něčeho za fakt uplatňuje podobně přísná kritéria jako trestní řízení. Jako příklad uvedl útok na Nord Stream, kde se to, co se zpočátku prezentovalo přesvědčivě jako fakt, po letech vyšetřování ukázalo jinak. Připomněl, že pachatele lze stíhat i v nepřítomnosti, jak se to děje u válečných zločinců, a pokud jsou u Vrbětic jmenováni konkrétní lidé, mělo by to vést k soudnímu řízení, stejně jako tomu bylo po 11. září. Nejde o nedůvěru ke státu, ale o požadavek na právní stát.