jsem stejně jako vy také občanem České republiky a její budoucnost mi není lhostejná. Čtyři roky jsem vzdáleně pozoroval politické dění v ČR a celkový pokračující úpadek politické kultury. Myslím, že je jenom málo států na světě, kde trestně stíhaný premiér místo rezignace jmenuje novou ministryni spravedlnosti. Úpadek svobody a demokracie je ale globální trend. Tento vývoj mě utvrzuje ve správnosti rozhodnutí založit nový stát na úplně nových principech. Připravujeme stát, který bude fungovat nejen na dobrovolných daních, ale také na tom, že daňoví poplatnici se sami stanou akcionáři států. Mám za to, že právě to je hlavní důvod vzniku Liberlandu – představit zcela novou koncepci státního uspořádání. Navíc celý stát bude fungovat na zcela nových decentralizovaných technologiích, které uvedl v život vznik Bitcoinu.
Když mi Svobodní nabídli kandidaturu jako lídra do eurovoleb, vzal jsem to jako způsob, jak znovu dostat myšlenky, na kterých je založen Liberland, do české společenské debaty. Doufám, že jste si našich aktivit všimli a viděli jste například náš volební klip, reportáž na TV Nova, můj rozhovor na ČT24 nebo DVTV.
Spočítal jsem si, kolik nás členství EU skutečně stálo. Navštívil jsem také sídlo EFTA – Evropského společenství volného obchodu, abych ho představil jako alternativu EU. Udělal jsem rozhovor s podnikatelem, jemuž evropské dotace zlikvidovaly podnikání. Připravil jsem animované video o tom, jak ve skutečnosti funguje demokracie v EU a (ne)hlasování v Evropské komisi.
O občanství Liberlandu projevilo zájem již téměř 600 tisíc lidí, jenom v ČR je nás 17 tisíc. To je celkem velký národ. Pro to, abychom vytvořili funkční stát, je však potřeba dvou věcí. Za prvé vytvořit provotřídní systém vlády. A za druhé aktivovat žadatele o občanství, aby samotný vznik státu, ať už placením daní nebo jakoukoliv jinou tvůrčí činností, stát podpořili.
Váš hlas ve volbách číslu 25, koalici Svobodní, Liberland a Radostné Česko, může pomoci významně posílit svobodný hlas v Evropě. Šance k úspěchu je relativně velká, poslední průzkum podle agentury Median nám dává volební potenciál 8 procent.
Předem děkuji, že v těchto volbách zvážíte svou podporu.
Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka
Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.
Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.
Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.
Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.
Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.
Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.
Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.
A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.
Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.
