Než se pustíme na samotnou analýzu konstruktu minimální mzdy, nahlédněme lehce do historie. Jaké byly motivy pro zavedení tohoto konstruktu? Zklamu asi všechny ochránce rovnosti ve společnosti, ale ty motivy byly ryze diskriminační.

V roce 1931 byl v USA zaveden nový federální zákon zajištující minimální mzdu, známý mimo jiné jako Davis-Bacon Act. Během první světové války a krátce po ní trápila USA hlavně masová migrace, nejen imigrace do USA, ale také v rámci USA. Taková migrace silně změnila demografické rozložení a ‚ukradla‘ práci tisícům bělochů, protože jejich práci byli ochotni vykonávat Afroameričané za podstatně nižší mzdu. Zavedením minimální mzdy se zaměstnavatelé vrátili k najímání bělochů (v USA v té době stále existovala velice silná diskriminační tendence). Zavedení konstruktu minimální mzdy v USA mělo tedy silně diskriminační motiv a s ohledem na historii je nepřípustné považovat minimální mzdu jako nástroj k zajištění rovnosti ve společnosti.

USA není jediným příkladem. V Britské Kolumbii (Kanada) byla minimální mzda zavedena v roce 1925 s úmyslem připravit japonské imigranty o práce v dřevařském průmyslu, v Jihoafrické republice minimální mzda stále utlačuje a rozčiluje především černochy, kteří by chtěli pracovat za mzdu nižší, než je minimální, ale nemohou.

A co je tedy tak špatného na minimální mzdě? A jak je možné, že jsou její účinky absolutně opačné, než důvody jejího zavedení?

Prvně se musíme podívat na trh práce. Tam nabídku tvoří vlastníci práce (potenciální zaměstnanci) a poptávku firmy, které potřebují výrobní faktory k dosažení určitého výstupu. A tato nabídka a poptávka na trhu práce funguje úplně stejně jako nabídka a poptávka na trhu zboží a služeb. Cena (za práci) se rovnovážnými mechanismy zastaví na určité hodnotě, která je nazývána rovnovážnou na trhu práce.

Taková rovnovážná cena pak umožňuje jakousi soutěž na trhu práce a samozřejmě vyústí v mnohem lepší alokaci zdrojů. To ve výsledku znamená, že všichni, kteří jsou ochotni pracovat za cenu, kterou určí trh se opravdu k práci dostanou. Práce nebude nadhodnocena ani podhodnocena, protože jakákoliv nerovnováha se přirozenými tržními mechanismy vyrovná.

Př. Mzda je příliš nízká, řekněme 82 Kč/hodina ale většina lidí je ochotná pracovat až za 90 Kč/hodina. Firmy nebudou schopny najmout dostatek výrobních faktorů k uspokojení svých cílů (potenciální zaměstnanci můžou pracovat v jiné firmě, jiném odvětví, jsou mobilní) a to je bude vést ke zvýšení nabízené mzdy (jinak by nedosáhli potenciální maximalizace zisku). Tímto procesem se mzda postupně zvýší, bez jakékoliv pomoci vlády.

Máme zde určitou rovnovážnou mzdu při které se poptávka práce rovná nabídce práce a tudíž je zajištěna ideální alokace zdrojů a v důsledku toho maximalizace zisku -> investice -> technologický pokrok -> zvyšování mezd…

A co je teda špatně na tom, když zasáhne vláda s nějakou regulací?

Ztratí se ta dokonalá rovnováha na trhu. Alokace už nebude ideální, firmy nebudou poptávat tolik práce, technologický pokrok nebude tak výrazný. Zkrátka jakékoliv na první pohled ‚neviditelné‘, pozitivní efekty rovnováhy zmizí, což v dlouhém období negativně ovlivní firmy, spotřebitele i zaměstnance – úplně každého.

O práci navíc celkem ironicky přijdou ti, které se vláda snažila chránit. Ty nejnižší příjmové skupiny. Manažeři, lékaři či výzkumní pracovníci jsou vysoko nad minimální mzdou už teď a tak se jich její zvyšování nijak nedotkne. Nejvíce o práci začnou přicházet ti, jejichž mzda je pod hranicí té nové minimální. Firmám se už zkrátka nevyplatí, aby jim za práci, která má hodnotu 90 Kč/hodina platily 100 Kč/hodina. Část pracovníků tedy přijde o jakýkoliv zdroj příjmu. Se svou kvalifikací si prostě nenajdou práci, protože taková práce nebude nad její tržní cenou poptávána v dostatečné míře, aby uspokojila všechny.

Druhá možnost je ta, že zaměstnavatel bude stále platit stejné množství zaměstnanců a tuto navýšenou cenu promítne do finální ceny zboží (aby naplnil své ekonomické cíle). Postupně se tak zvýší agregátní cena zboží na trhu (=nastane inflace) a reálná mzda zaměstnanců se nezmění (koupí si stále stejný objem zboží a služeb jako před zvýšením mzdy). Taková minimální mzda pak eventuálně způsobí snížení exportů (zboží bude dražší) a tím se stanou někteří zaměstnanci nepotřební -> opět nastává zvýšení míry nezaměstnanosti.

Je také velice pravděpodobné, že se bude tvořit více a více prací na černém trhu, což osobně nepovažuji za nutně špatné, nicméně to opět koliduje se záměrem vlády.

V praxi funguje minimální mzda v Švýcarsku či Skandinávských státech. Jsou to státy s nejmenším podílem chudých a s nejmenšími rozdíly mezi nejbohatšími a nejchudšími. Tvoření mzdy je tam sice založeno na tradici jednání odborů, ale v samotném zákoně to není nijak specifikováno. Trh práce tedy funguje mnohem efektivněji. Navíc jsou odbory mnohem flexibilnější, když se jedná o reakci například na inflační tlaky, legislativní proces a jakákoliv změna legislativy totiž vždy zabere nějaký čas.

Považuji tedy za nutné aby vláda a společnost při uvažování nad minimální mzdou brala v potaz i důsledky, které nejsou bezprostředně vidět a uvědomovala si efekty takového rozhodnutí v dlouhém období. Časté rozhodování, které zahrnuje pouze bezprostředně viditelné efekty je velkým problémem rozhodovacího procesu v politice a samozřejmě i velice lehkým tahem k získání politické síly, nicméně jedině hlubší náhled do problému a pochopení dlouhodobých efektů takových kroků může zvýšit bohatství ve společnosti. Minimální mzda netvoří žádnou rovnováhu, ba naopak ještě více rozděluje bohaté a chudé.

Jakub Janata,
člen Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.