Takto nám už za pár let zřejmě budou státní úředníci bušit na dveře, aby si prověřili, že plníme soubor stanovených nařízení.
Samozřejmě, vše se bude dít v souladu se zákonem, ve jménu obecného blaha a nebude to (jistě) prováděno šikanózním způsobem. Vrátka k takovým "skvělým" zítřkům naši politici postupně otevírají, naposledy v podobě právě schváleného záměru Legislativní rady vlády na prolomení domovní svobody kvůli zákonu na ochranu ovzduší. Úředníci mají nabýt pravomoc kontrolovat přímo v domácnosti, čím občané topí a občané mají povinnost úředníky vpustit, jinak hrozí vysoká pokuta. Důkazy lze však jistě obstarat i jiným způsobem.
Ač bydlím ve městě, naprosto chápu spoluobčany, kteří trpí zamořeným ovzduším díky sousedům – hlupákům, spalujícím odpadky. Nicméně, prolamovat kvůli tomuto nepříjemnému problému ústavou zaručené právo na nedotknutelnost domovní svobody je opravdu velmi – velmi nebezpečné. Příště si totiž politici vymyslí další „dobrý důvod“ a za čas další a pak ještě další. Studnice takových „dobrých důvodů“ je jednoduše nevyčerpatelná.
Jistě, úředníci a politici nás budou jako vždy na začátku ujišťovat, že kontroly paliva (a popela z kotlů) by měly být prováděny nikoliv šikanózním způsobem a jen jako krajní opatření. Nicméně, co je psáno to je dáno a už mnohokráte jsme zažili podobné chlácholení ze strany politiků. Realita pak byla zcela odlišná, jakmile takový bič úředníci (nebo třeba policisté) dostali do rukou. Dodatečnému otravování nejen skutečných provinilců se opět pootevřou dveře.
Možná někomu přijde odpor vůči takovým opatřením poněkud přitažený za vlasy. Vždyť jde přeci o dobrou věc, ne? Možná pro tentokrát. Jakmile ale jednou vrátka naší domovní svobody otevřeme, zůstanou otevřená už navždy. A to je mnohem horší problém. Budou nám chtít za čas politici kontrolovat, jak dlouho se sprchujeme nebo jak splachujeme, abychom neekologicky neplýtvali vodou? Nebo nařizovat maximální teplotu v bytě? Ono se to vlastně už částečně děje, byť prozatím nikoliv invazí do našich domácností (povinné úsporné žárovky a vysavače, dvojí splachovadla, návrhy na zdražování vodného a stočného z ekologických důvodů atd.). A co když třeba mají spoluobčané nebo místní úředníci podezření, že soused mlátí svou ženu? Vyšleme každý večer k těmto sousedům úředníka, který bude mít zákonné právo vstupu a povinnost zkontrolovat situaci na místě? Vždyť přeci ta žena je chudák a měli bychom jí pomoct, ne? Případně, umístíme k těmto lidem rovnou kameru do obýváku, abychom měli o situaci preventivní přehled? Ač si to většina spoluobčanů neuvědomuje, k podobně absurdním zítřkům zřejmě směřujeme, byť po malých a špatně postřehnutelných krůčcích.
Ne, vážení politici. Tento princip je prostě celý špatně, ačkoliv jsme jen na začátku jeho realizace. Takové návrhy je třeba smést urychleně ze stolu, případně je napadnout ústavní stížností, pokud vstoupí v platnost.
Jan Polanecký, člen Republikového výboru Svobodných
Předseda Svobodných Libor Vondráček byl 3. června 2026 hostem pořadu 360° s Michalem Půrem, kde obhajoval SPD v kauze předvolebních plakátů a obhajoval vládní návrh referenda a přenos kompetencí v rámci vlády. V debatě s Karlem Haasem z ODS se opakovaně dostával do střetu nad hranicemi svobody slova, nad rolí soudů v politickém sporu i nad tím, zda se vláda v citlivých otázkách řídí ideologií, nebo praktickými výsledky.
Spor o plakáty
První část debaty se točila kolem odsouzení SPD v kauze předvolebních plakátů a kolem otázky, zda je kritika soudkyně na místě. Vondráček hned na začátku odmítl, že by šlo o exces, a naopak tvrdil, že nejde přehlížet politický rozměr celé kauzy. Podle něj je samotný proces zatížen politikou už od počátku, protože podnět k věci podal politik a trestní oznámení podal poslanec Jiří Pospíšil. Zároveň upozornil, že předmětem trestního stíhání je politický projev, a proto považuje za legitimní zkoumat i samotnou formulaci trestného činu.
Vondráček řekl, že každý stíhaný člověk má právo nesouhlasit s verdiktem a odvolat se. Postup SPD i Tomia Okamury označil za kultivovaný a podložený a odmítl představu, že by kritika soudního rozhodnutí byla apriori nepřijatelná. V jeho pojetí nejde o útok na justici, ale o obranu svobody politického projevu. Současně dal najevo, že pokud politické výroky vedou k trestní sankci, je namístě debatovat o tom, kde přesně má být hranice mezi svobodou slova a trestným činem.
Karel Haas z ODS naopak celý spor viděl jako součást dlouhodobé strategie SPD udržovat mediální pozornost. Tvrdil, že Okamura hraje roli novodobého bojovníka za svobodu slova, přičemž spor využívá k posílení vlastního politického příběhu. Podle Haase byla kampaň SPD odporná, rasistická a xenofobní, a to bez ohledu na to, zda už existuje pravomocný verdikt. Vondráček proti tomu namítal, že plakát sám o sobě nenávist nevyvolává, a připomněl, že skutečné společenské napětí vzniká spíš ze systémového rasismu a z konkrétních příkladů násilí a selhání státu v západní Evropě.
Svoboda slova
Vondráček v debatě opakovaně rozšiřoval téma od konkrétního plakátu k širší obraně svobody slova. Když Michal Půr otevřel otázku, zda se SPD a její předseda kvůli plakátu nepouštějí na tenký led, Vondráček trval na tom, že každý má právo se proti rozsudku ohradit. Zároveň upozornil, že pokud se podobné případy začnou kriminalizovat, může to být precedent s dalekosáhlými důsledky pro veřejnou debatu.
V jedné z nejostřejších pasáží Vondráček varoval, že se nechce dostat do situace, kdy budou lidé trestáni za verbální výroky podobně jako v některých zemích západní Evropy. Připomněl, že česká justice už v minulosti řešila podobné spory a že Ústavní soud podle něj dokáže svobodu projevu chránit lépe než běžné soudy. V této souvislosti zmínil případ Ladislava Vrábela a vyslovil naději, že pokud by se kauza dostala k evropským soudům, česká ústavní ochrana projevu by SPD mohla nakonec pomoci.
Haas proti tomu argumentoval evropskou judikaturou. Upozornil, že existuje hranice mezi politickou soutěží a trestněprávní odpovědností za rasistické nebo xenofobní výroky, a že soudy mají postupovat restriktivně, ale zároveň nemohou ignorovat hrubé excesy. Vondráček sice připustil, že hranice existuje, ale trval na tom, že v tomto případě byla jeho strana kriminalizována za politický názor, nikoliv za nenávistný čin.
Migrace a Ukrajina
Velkou část rozhovoru zabral také spor o migraci a postoj SPD k ukrajinským běžencům. Vondráček uvedl, že SPD nechce pokračovat v tom, co označil za „ukrajinskou kartu“ předchozí vlády. Tvrdil, že současná vláda už v programovém prohlášení Ukrajinu téměř nezmiňuje, zatímco bývalý kabinet ji používal jako zástupné vysvětlení vlastních chyb.
Předseda Svobodných řekl, že SPD chce změnit pravidla ochrany Ukrajinců v Česku, zejména podmínky pro přístup k humanitární dávce. Podle něj není férové, aby lidé měli různá práva a aby část ukrajinských běženců dávky pobírala a část ne. Z jeho pohledu je zpřísnění podmínek na místě, protože stát musí být vůči vlastním občanům i příchozím spravedlivý a transparentní.
Současně ale zdůraznil, že problémem není samotná přítomnost Ukrajinců v Česku, ale to, že předchozí vlády vysvětlovaly všechna selhání válkou na Ukrajině. Podle Vondráčka to Ukrajincům ve výsledku škodí, protože stát si nepřiznává vlastní chyby. Haas tuto argumentaci odmítl a tvrdil, že SPD jen využívá jedno téma za druhým, ať už jde o migranty, Ukrajinu nebo kdysi sudetoněmecký sjezd, k šíření negativních emocí.
Referendum
Po kontroverzi kolem plakátů se debata přesunula k návrhu ústavního zákona o celostátním referendu. Vondráček připomněl, že SPD mělo referendum ve volebním programu dlouhodobě a že navržené parametry odpovídají jen výchozímu kompromisu, nikoli ideálu strany. Jako model označil Švýcarsko a řekl, že v ideálním případě by referendum mělo co nejnižší práh účasti a co největší důvěru v občany.
Vondráček vysvětloval, že referenda by se nemohla týkat členství v EU ani NATO, protože to je podle koaliční dohody předem vyloučeno. Naopak zdůraznil, že občané nejsou nesvéprávní a nemají být k důležitým otázkám přistupováni jinak než ve volbách. Připomněl i referendum o vstupu do Evropské unie v roce 2003, které také nemělo žádný práh povinné účasti.
Když Michal Půr otevřel hypotézu, že by opozice mohla využít referendum k hlasování o přijetí eura, Vondráček se k tomu postavil jednoznačně odmítavě. Tvrdil, že euro je už fakticky zavedeno a kdo chce, může s ním podnikat, ale Česku by neměla být brána koruna. Podle něj prezident svými výroky o euru otevírá diskusi, která posiluje myšlenky na ztrátu práva veta a suverenity, a navíc podporuje politické směry, které jdou proti českému zájmu.
Euro a suverenita
V části o euru se Vondráček stal jedním z nejzřetelnějších kritiků integračního směřování EU. Prohlásil, že prezident svými postoji dává váhu myšlenkám, které vedou k „ztrátě suverenity“ a k modelu „Spojených států evropských“. Zmínil také, že podle průzkumů euro stále nemá podporu ani u podnikatelů, ani v dalších sociálních skupinách.
Haas reagoval střízlivěji. Připomněl, že v ODS se debata o euru vede a že otázka přijetí eura není zda, ale kdy. Uvedl, že osobně je nyní zhruba v poměru 60 ku 40 proti přijetí eura, ale připustil, že v ODS už není názor tak jednoznačně odmítavý jako dříve. Vondráček naopak neviděl důvod, proč by se Česko mělo zavedením eura vzdávat vlastní měny, když s eurem lze i tak účtovat a platit, a navrhl jednoduše: „neberte nám korunu“.
Úřad vlády a reorganizace
Závěrečná část debaty se věnovala reorganizaci Úřadu vlády a stávkové pohotovosti jeho odborů. Haas tvrdil, že protest je důsledkem špatně připraveného a necitlivě komunikovaného přesunu agend, zejména v oblasti protidrogové politiky. Podle něj byla přenosná agenda dlouhodobě funkční a byla chválena mezinárodními partnery, zatímco nová vláda zvolila spíš represivní přístup než prevenci.
