Pozvali mě do Radiožurnálu. K aktuálním politickým tématům. A tam se mě moderátorka například ptala, jaké uspořádání vidím coby nepravděpodobnější po předčasných volbách.

Tak jsem popravdě odpověděl, že očekávám velkou koalici, která je podle mého názoru už dávno předběžně domluvena. Na otázku, z čeho tak soudím, jsem odpověděl, že už z hladkého sestavení přechodné vlády, která sama je jistou pokusnou velkou koalicí, nebo z největší historické legislativní smršti z letošního jara, jejíž plody v posledních dnech doputovaly na Hrad a při níž obě strany vzorně spolupracovaly a navzájem si bezproblémově schvalovaly své protichůdné priority.

Také se mě ptala, co říkám preferencím vznikající strany TOP. Spontánně jsem reagoval: „To muselo stát prachů.“ A dodal jsem, že vliv velkých peněz cítím za neuvěřitelnou podporou, které se ještě neexistující straně dostalo ve všech našich médiích.

Na tyto názory reagovali pánové Topolánek a Kalousek. Ani jeden z nich mé vystoupení v rádiu neslyšel, na nahrávky tázajících se novinářů ale reagovali stylem, který se na naší politické scéně už asi zabydlel. Podle Topolánka jsem se dávno zbláznil, zatímco Kalousek se nechal slyšel, že nemá co říct k „blábolům nějakého tajemníka“.

Nedělám si iluze o čistotě vody v českém politickém rybníčku, ale i tak mě obě reakce překvapily. S oběma pány jsem měl po dlouhá léta korektní vztahy, možná dokonce přátelské. Například si pamatuji, jak těsně po volbách v roce 2006 na oslavě Topolánkových padesátin ve Vestci mě oba společně oslovili, zda bych nespočítal, kolik by při shodném výsledku voleb, které byly tehdy pár dnů staré, získala společná kandidátka ODS a lidovců. A já jim to spočítal. Proč ne.

Pana Kalouska jsem si za mnoho jeho postojů (znárodnění  IPB, fiskální opatrnost) vážil, Topolánek možná není ideově nejvytříbenější politik, ale vždy se choval přátelsky a otevřeně. A teď tohle.

Možná politice nerozumím, i když nevím, proč by potom ze mne Václav Klaus udělal ředitele svého politického odboru. A možná se tak zcela pletu ve svém pocitu, že velká koalice je už upečena. A možná nerozumím ani novinařině, i když jsem ji vystudoval a léta jsem v novinách pracoval, a tak se možná zcela pletu i ve svém pocitu, že ohromná publicita Kalouskovy strany – už od zveřejnění byť jen úmyslu ji založit – spočívá ve velkých penězích, a ne třeba jen v neuvěřitelné naivitě českých novinářů a nesnesitelné lehkosti, s jakou vždy naletí na každou novou módu. V mládí sbírali céčka, teď možná propadají neodolatelné přízni nových a nových politických iniciativ. Obojí je možné. I tak ale nechápu, proč oba pánové nepřišli se svou polemickou tezí a svým argumentem, proč museli reagovat tak přestřeleně, tak podrážděně.

Je to vážně na té naší politické scéně tak špatné? Zvykli už si všichni na ten nervózní tón, takže jim připadá normální? To by mi bylo dost líto. Nebo jsem se trefil?

Ladislav Jakl je tajemníkem prezidenta republiky