Od soboty začne platit novela zákona o potravinách, která nařizuje označovat řadu nebalených potravin alergeny, dominantní složkou, jménem a adresou výrobce apod. Nechci se pouštět do debaty o tom, jestli je to "správně" nebo ne. Vím, že existují skvělé argumenty proti této regulaci, zejména ten, že se tím potlačí možnost tržního řešení. Vím, že to zase o kus zvyšuje náklady na vstup do odvětví, čímž jako vždy zvyšuje ceny a odrazuje budoucí konkurenci. A mnoho dalších dobrých argumentů. Chci jenom vznést jeden, který jsem dosud neslyšel a považuji ho za zásadní. Vznesu ho příběhem.
Představte si rok 2019, začátek prosince. Sedíte s přáteli v restauraci a bavíte se. Pomlouváte fotbal, politiku, prostě normální večer. Najednou v debatě zazní: "Na internetu mi přišla nějaká divná petice, prej proti vypisování alergenů u salámů u řezníka." Pohoršení na sebe nedá dlouho čekat.
Pozorujete divokou a veskrze souhlasnou debatu.
"Jak by asi lidi věděli, co v tom je?"
"Podle mě je to dobrá věc, neslyšela jsem, že by si na to nějakej supermarket stěžoval."
"Já bych to ještě víc kontroloval, vloni zemřela ta paní, která si to špatně přečetla, pamatujete na to?"
A tak to pokračuje pár minut. Pomalu usrkáváte ze své sklenky, za kterou jako kdybyste se chtěli schovat. Do debaty vás vtáhne až výrok kamaráda, který ho řekne tak prudce, až vyprskne trochu vína:
"To je kravina. Já chci mít v krámě jistotu, že mě někdo neotráví!"
Matně si vzpomenete, že jste vlastně žili v době, kdy ona povinnost neexistovala. Přeci jen je to pouhých pět let. Nechcete si naštvat přátele, ale přeci jen se do debaty vložíte.
"Co já si pamatuju, tak to nebyl zas takovej problém. Lidi se normálně zeptali nebo to už dávno věděli," řeknete opatrně.
"Nebuď takovej snílek. Jasně že to nebylo tak jednoduchý," odsekne až pohrdavě kamarád vedle vás.
Než to dořekne, už se přidává další: "Jasně, a taky zrušit hygienu, abychom tady mohli pít nějaký jedy." S dokončením věty se trochu nejistě napije piva.
"Ale…" Nedořeknete to.
"Vždyť je to jednoduchý, můžeme se zeptat tady Tonyho, Tony má přeci tu alergii na ořechy ne?"
"No jasně, že je to dobrý," řekne Tony a odkašle si. "Já si pamatuju, že jsem jako malej jednou snědl málem nějakej sýr s ořechama. Mamka byla úplně na prášky."
Všichni uznale pokyvují.
"Prostě by to nefungovalo. Já jsem pro svobodu, ale musí být nějaký pravidla, to je jasný."
A pak sedíte a bavíte se dál. O všem možném. O tom, že dneska už ty malý řeznictví neexistujou a všechny je vytlačily ty velký. Že ceny potravin dost vzrostly. Že se připravuje nějaká hloupá novela o tom, že musí být informace o složení potravin v obchodě dostupné i v Braillově písmu. [1] "To je fakt moc," tvrdí všichni svorně. Už teď se netěšíte, až se zase za pět let potkáte.
Mgr. Ing. Dominik Stroukal, člen Republikového výboru Svobodných, předseda Ludwig von Mises Institut
[1] Martin Pánek předpovídá, že bude novela, která nařídí uvádět složení, informace o alergenech a další povinnosti ve všech eurojazycích, minimálně tak, aby si dané informace mohlo přečíst alespoň například 80 procent návštěvníků země. Pro tentokrát doufám, že si tyto stránky nečte žádný úředník, který by mohl pochytit inspiraci.
Libor Vondráček v debatě o dotacích pro Agrofert hájil nárokové dotace jako systém, který má po splnění podmínek fungovat stejně pro všechny. V pořadu Události, komentáře se s Markem Výborným přel o to, zda je současný postup vlády a resortů dostatečně jistý, nebo naopak zbytečně riskantní.
Debata se točila kolem posledního dopisu Evropské komise a kolem toho, zda české úřady mohou dál vyplácet dotace firmám z Agrofertu. Výborný tvrdil, že bez jasného vyřešení střetu zájmů Andreje Babiše nelze mít jistotu, že peníze nebudou později problém. Vondráček naopak upozorňoval, že poslední oficiální stanovisko Bruselu dalo za pravdu Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu v části týkající se nárokových dotací, a že je proto rozumné vycházet z toho, co je právě teď oficiální, ne ze spekulací.
Nárokové dotace
Vondráček opakovaně vysvětloval rozdíl mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi. Nárokové dotace podle něj nejsou výhodou pro konkrétní firmu, ale nástroj, na který má po splnění podmínek nárok každý, kdo je splní. Použil k tomu i obraz „dotace na mrkev“, aby ukázal, že v takovém systému nerozhoduje, kdo přesně podává žádost, ale jestli jsou splněná pravidla.
Zároveň ale šel dál než jen k obhajobě jednoho dotačního režimu. Řekl, že obecně je proti všem dotacím a že zemědělské dotace by měly být zrušeny v celé Evropské unii. Pokud už ale tento systém existuje, pak podle něj platí, že nečerpání nárokových dotací je pro české zemědělce konkurenční nevýhoda. Z tohoto pohledu je pro něj důležitější rovnost podmínek než snaha dotace vykládat tak, aby v konkrétním případě někoho poškodily.
Riziko a právo
Výborný se snažil debatu vrátit k tomu, že stát má chránit veřejné peníze a nenechat se zahnat do situace, kdy zůstane bez právní jistoty. Vondráček na to reagoval opatrněji: pokud existuje riziko arbitráží, je podle něj lepší postupovat podle posledního oficiálního stanoviska a nesnažit se hned přerušit vyplácení podpory jen z obavy, že by někdy v budoucnu mohl vzniknout spor.
Tento postoj mu vycházel z jednodušší logiky, kterou v debatě držel od začátku: stát nemá vytvářet pravidla, která některým subjektům dávají konkurenční nevýhodu, pokud už jsou podmínky nastavené jako univerzální. Neobhajoval Agrofert jako výjimku, ale spíše bránil systém, v němž mají všichni hráči stejná pravidla. V tom se jeho argumentace odlišovala od Výborného, který víc tlačil na právní opatrnost a riziko budoucích sporů.
Zákon a střet zájmů
Výrazná část sporu se odehrála kolem návrhu změny paragrafu 4c a kolem toho, zda má stát zpřesnit pravidla tak, aby nárokové dotace nebyly automaticky spojované se střetem zájmů. Vondráček opakoval, že zákon má podle něj oddělit reálný střet zájmů od situací, kde dotace plynou automaticky podle předem daných pravidel. Tím se snažil vysvětlit, že návrh nemá někoho vyvinit, ale odstranit nejasnost, která v praxi působí problémy.
Výborný naopak tvrdil, že taková změna by mohla oslabením pravidel pomoci Andreji Babišovi a fakticky zmenšit prostor pro pozdější vymáhání neoprávněně vyplacených peněz. Vondráček na to reagoval tím, že čím méně dotací a méně složitých rozhodnutí, tím méně možností pro chyby, které se projeví až po letech. Tahle linie mu seděla: nešlo o velká gesta, ale o technický, a přitom politicky čitelný důraz na jednoduchost a předvídatelnost.
Vyznění debaty
Celkově Vondráček v pořadu nepůsobil jako vítěz, ale jako ten, kdo dokáže svou pozici udržet bez zbytečné agresivity. Mluvil srozumitelně, nepouštěl se do osobních útoků a držel se toho, že v systému dotací je největší problém nepřehlednost a zpětné přehodnocování pravidel. Právě díky tomu vyzněl pro něj večer relativně příznivě, i když šlo o spor, v němž měl proti sobě ostře naladěného Marka Výborného.
Vondráčkovo vystoupení tak posloužilo spíš jako ukázka jeho stylu než jako demonstrace síly. Nešel do debaty s velkými hesly, ale s konkrétními argumenty o nárokových dotacích, právní jistotě a smyslu státních zásahů. A právě to mu v této konfrontaci pomohlo vyznít dobře, aniž by text musel přecházet do nadměrného chválení.
