Za výpočet termínu DDS děkujeme Liberálnímu institutu. Na rozdíl od všežravého státu jsme pro příchozí přichystali dárek a společně jsme vypustili do „luftu“ všechny zbytečné a vysoké daně. Bez nich bychom totiž mohli slavit Den daňové svobody v dubnu, březnu, nebo dokonce jako za první republiky už v únoru. V Letenských sadech dostali lidé babišovskou koblihu. Ta však už byla zdaněna a byla jí tak jen zhruba půlka.
Na happeningu promluvil i člen Svobodných Jiří Kubíček:
„Vážené dámy a pánové,
jsem rád, že jste v hojném počtu dorazili k nám na Letnou, do mé domovské Prahy 7. Vítám Vás. Přišli jsme si připomenout den daňové svobody. Řekl jsem připomenout a neřekl oslavit, protože si nemyslím, že máme co slavit. Daňové zatížení je veliké a stále stoupají náklady na výpočet a kontrolu daní. Kontrolní hlášení, souhrnná hlášení, elektronická evidence tržeb, to vše je pro nás další časová a finanční zátěž.
Jsme pod detailní kontrolou, ale obráceně to neplatí. My nevíme, na co se která daň vybírá a kolik jí je potřeba vybrat. Stát si dnes z vybraných daní vytváří velký balík, který si pak porcuje.
Nebylo tomu tak ale vždy. Za časů českých sněmů žádal panovník sněm o zavedení daně na konkrétní účel a žádal konkrétní částku. Sněm pak určil, z čeho se bude vybírat daň, např. z piva, mouky, tabáku a po prvním roce sbírku vyúčtoval a pokud se nevybral dostatek, s výběrem daně se pokračovalo další rok. Často správu výběru daně navíc zajišťoval soukromý subjekt.
Stojíme v Letenských sadech. Ty vybudoval v roce 1864 soukromý subjekt – Spolek pro vysazování stromů k okrášlení královského města Prahy a jeho okolí. Ten zde mezi lety 1859 a 1864 vysázel přes neuvěřitelných 150 000 sazenic stromů a keřů. Dohodl s majitelkou jezuitské zahrady volný průchod, stejně tak s ředitelstvím plovárny, upravil a vybudoval cesty a opěrné zdi letenského svahu.
Praha přispěla vodou, místem pro kopání hlíny a písku a přidala i pár tisíc zlatých, ale celou organizaci a hlavně financování zajišťovali zakladatelé, členové a podporovatelé spolku. Najdeme mezi nimi významné osobnosti doby, ale i místní továrníky, okolní obce, českou spořitelnu a třeba velkostatkáře, kteří darovali tisíce stromků. Celkem zde vynaložili přes 12000 zlatých r.č.. Spolek si sám určil, že je dobré mít v Praze lepší vzduch a upravoval proto v Praze řadu míst. Když chtěl rychle upravit cestu, tak si ji pronajmul a vylepšil. Po jeho vzoru vznikly podobné spolky v Mladé Boleslavi, Novém Bydžově, Chomutově, Dubé, Jáchymově, Jičíně, Jindřichově Hradci, Kadani, Kutné Hoře, Litoměřicích, Mělníku, Nymburku, Písku, Plzni, Táboře, Uhřiněvsi, Vrchlabí a v řadě dalších měst.
V roce 1866 navštívil sady císař a v roce 1871 kralevič arcikníže Rudolf, a svolil, abych sady pojmenovali „sady korunního prince Rudolfa“ s přáním spolku i císaře na všecky časy.
Jak to dopadlo vidíme. Stát si zde ani ne z daní ale z hůře uloupených prostředků postavil monstrózní sochu svého miláčka aby ji o pár let později odstřelil a dodnes si neporadil ani s podstavcem. Tenhle historický exkurs tu ale nevedu kvůli tomu, že bych chtěl obnovit nějaké staré časy, vždyť nám by stačilo jen nižší daňové zatížení a podstatné snížení agendy s tím spojené. Abychom kromě času na práci a zdanění mohli svůj čas a peníze věnovat věcem veřejným a prospěšným.
Loučím se s dobovým provoláním „Zdař bůh spolku Pražskému pro vysazování stromů k okášlení města Prahy a okolí Pražského.“
