Divadelní hra, která komunikuje se svým divákem prostřednictvím explicitních scén, stejně jako divadelní hra, která komunikuje se svým divákem prostřednictvím násilí, si svého diváka najde. Najde si jej (a zde si troufám předjímat, že častěji) i ta divadelní hra, která se svým divákem komunikuje například prostřednictvím emocí. Vše je navíc otázkou míry toho všeho. Neexistuje nikdo, kdo by mohl objektivně rozsoudit, zda je Naše násilí a Vaše násilí hra dobrá, nebo špatná. Existují divadelní kritici se svým omezeným měřítkem.
Z dostupných informací se však zdá, že divadelní hra Naše násilí a Vaše násilí kombinuje hraniční prostředky s velmi palčivým tématem. To má za vcelku logický následek to, že na mnoho lidí místo jakéhokoliv sdělení působí jako vztyčený prostředník. Jako prostředek sdělení (jímž bezesporu divadlo je) tedy, zdá se, nefunguje příliš dobře. Tady bychom mohli s celou věcí skoncovat s tím, že Naše násilí a Vaše násilí je propadák. Diváků, kteří by chtěli strávit večer tím, že někdo oplzle uráží jejich způsob života a identitu, by se sice jistě na pár představení našlo, ale hra by zapadla mimo zájem a sešla z mysli.
Celá věc má ovšem dva háčky. Našli se lidé, kteří stejně jako já usoudili, že toto nechtějí vidět, ale zároveň usoudili, že by to neměl nikdo vidět. Dospěli k závěru, že mají právo, ba možná povinnost, zabránit těm, kteří z nějakého důvodu měli dojem, že hru vidět chtějí, v tom, aby své rozhodnutí uskutečnili.
Nejenže na to v žádném případě právo nemají, neboť neexistuje nikdo, kdo by měl právo stanovit univerzální hodnoty a hranice vkusu, ale ještě z propadáku udělali téma, propadák zdarma propagují a umožňují tvůrcům vstupovat do veřejné diskuze a napravovat, co hra nezvládá – komunikovat s veřejností, sdělovat poselství. Myšlení těch, kteří často a zbytečně omezují bývá holt omezeno. Násilím přerušit divadelní představení, protože někdo nabyl dojmu, že je špatné, je za hranicí přijatelného. Je to násilné omezení kompetencí někoho jiného. Každý by měl mít právo předvádět sebevětší šmíru a hledat si s ní své diváky.
Najde-li je s představením, které uráží identitu a způsob života samotných diváků, pak je to jistě důvod k zamyšlení. Ale nikoliv nad představením jako takovým, ale nad krizí identity společnosti, nad množstvím lidí, kteří měli doposud problém se vyrovnat s tím, kým jsou, a tedy dospět. Nebo nad tím, zda naše společnost skutečně není pokřivena. Jenže si troufám předjímat, že Naše násilí a Vaše násilí by si příliš diváků nejspíš nenašlo. Nachází je však v zastáncích proti těm, kteří si říkají slušní lidé, ale sami násilím potlačují svobodu druhých. Proti lidem, kteří na divadelní nadsázku, i když zjevně pitomou, reagují skutečným násilím. Vždyť to je samo ve své podstatě absurdní.
Druhým zádrhelem je ovšem financování z veřejných zdrojů. Přijmeme-li, že Naše násilí a Vaše násilí většinu lidí pohoršuje nebo dokonce uráží, je potom přijatelné, že jsou nuceni si ji subvencovat z daní? A neukazuje tento případ pak v celé nahotě problematičnost subvencování kultury z veřejných zdrojů? Ano, zde se jedná o případ, kdy plátci daný produkt zcela zjevně aktivně nechtějí. Ale o kolik je tato situace horší, než když jsou nuceni platit něco, co je pouze nezajímá? Kdyby si Naše násilí a Vaše násilí muselo na svou existenci vydělat, velice pravděpodobně by zapadlo ve prospěch něčeho, co by diváci považovali za pro sebe lepší.
A tak je Naše násilí a Vaše násilí přeci jen důvodem k zamyšlení pro nás všechny, zda nepřehodnotit způsob subvencování kultury. Tedy zda nenechat peníze divákům, kteří pak sami přímo ovlivní, co se bude hrát, a omezené omezování pak nebude mít žádného ospravedlnění. A také je to k zamyšlení pro brněnské voliče, zda chtějí, aby jejich zastupitelé financovali Husu na Provázku, která jim pak prostřednictvím něčeho, jako je Naše násilí a Vaše násilí, ukáže vztyčený prostředníček.
Jan Děd,
člen Republikového výboru Svobodných
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
