Podle vyprávění řeckých mýtů překrásnou Európu unesl na Krétu Zeus, který se proměnil v býka, aby nebyla odhalena jeho pravá identita. Teprve tam odhalil svou podstatu a dceru sídónského krále Agénora znásilnil. Bratři Európy svou odcizenou sestru hledali a museli kvůli její svobodě svést urputné boje, které stály mnoho životů (tento příběh najdete i v úvodu publikace).

Tento příběh mi ihned přišel jako naprosto vystihující a přesná analogie evropské integrace. Ta si uzurpuje Evropu a znásilňuje to nejlepší z jejích dějin, přitom se dlouho tvářila jen jako především hospodářská organizace, která Evropě přináší svobodu obchodu a pohybu, a tím zprostředkovaně mír. Tak se zrodil název Odcizená Evropa.

Evropská integrace měla po druhé světové válce trojí význam. 

Prvním byla kontrola poválečného Německa ze strany Francie a okolních států, aby se v budoucnu neopakoval scénář druhé světové války. Nástrojem této kontroly se stala organizace, která je považována za první krok evropské integrace – Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Tyto strategické suroviny jsou zásadní pro zbrojní průmysl a nadnárodní kontrola jejich těžby a obchodu s ní se zdála jako logická cesta minimálně k znesnadnění budoucích konfliktů.

Druhý význam měla evropská integrace západní Evropy jako hráz proti komunismu v rámci strategie zadržování komunismu v podání Spojených států, tak jak ji inspiroval George Kennan ve svém „dlouhém telegramu“ z Moskvy. Za stejným účelem vznikla i Severoatlantická aliance (NATO).

Třetí význam byl čistě ekonomický. Po vleklé hospodářské krizi a druhé světové válce bylo nutné obnovit vzájemnou důvěru evropských států a nastartovat růst mezinárodního obchodu.

Smíření germánských a románských národů v Evropě a nastartování jejich spolupráce mělo objektivní důvody, které nikdo nezpochybňuje. Evropská integrace byla historickou nutností vynucenou vnějšími i vnitřními okolnostmi.

Mnoha lidem i po více než padesáti letech tyto důvody stačí k tomu, aby bezmezně podporovali jakoukoliv formu evropské integrace. To je ale zásadní koncepční chyba v myšlení. Evropská unie v současnosti znásilňuje to nejlepší, co západní civilizace se svými kolébkami v Jeruzalémě, Athénách a Římě (Paul Valéry, 1922. Odkaz) vytvořila.

Západní hodnoty, které Evropská unie pošlapává, lze stručně shrnout takto: úcta k důstojnosti člověka, svoboda jednotlivce, demokracie, pluralita názorů a odpovědnost politiků.

Dnešní EU naplňuje vize Jeana Monneta, který si přál vytvořit nadnárodní systém řízení, který budou vykonávat úředníci nezávislí na demokratické kontrole občanů. Vykořenění politiky z Evropy (tak, jak si to přál Monnet a v takové podobě EU už nyní bezesporu žijeme) je popřením logického vývoje evropských dějin.

Průvodním znakem dnešního postdemokratického uspořádání EU je podíl legislativy, který se tvoří naprosto nedemokraticky (zhruba 3/4 veškeré legislativy členských států). Evropskou legislativu vytvářejí úředníci Evropské komise naprosto bez jakéhokoliv mandátu od občanů a odpovědnosti občanům. Dosazení eurokomisaři dokonce z definice jejich pozice nesmí zastupovat ani vlastní zemi, kterou v Komisi „reprezentují“, ale musí se řídit ideologií europeismu a prosazovat zájmy EU (aniž by je kdokoliv jasně definoval). Takový proces vzniku zákonů, které se snaží řídit téměř každý aspekt života člověka, popírá všechny výše zmiňované západní hodnoty.

Evropská unie (či správněji česky Evropský svaz) svým systémovým institucionálním nastavením připomíná spíše modernější verzi Sovětského svazu, než cokoliv z evropských dějin. Myšlenkově navazuje sice na původně evropské ideje domněle osvíceného centrálního řízení společnosti bez demokracie či odpovědnosti občanům, ale ty jsou znakem úpadkového evropanství, které velmi obdivovali ruští absolutističtí vládci a do Ruska ho zdařile přenesli. Evropská unie je ideově Východ, nikoli Západ (Miloslav Bednář, 2012. Odkaz).

Druhým významem odcizení Evropy je její odcizení lidem. Žádný evropský lid neexistuje. Evropská unie je instituce stojící nad národy. Snaha vytvořit evropský lid je tragickým popření dějin a kultury Evropy, které nemá naději na úspěch. Jedinečnost a síla Evropy je právě v její kulturní rozmanitosti. Díky záměrně nedemokratickému institucionálnímu uspořádání navíc hlas lidí nemá sílu v EU téměř nic změnit. Moc v EU drží její elity – třída euroúředníků a představitelé největších zemí, Německa a Francie.

Svobodní už před 5 lety přišli s variantou možného uspořádání spolupráce v Evropě, které by mohlo nahradit Evropskou unii, bralo by to nejlepší z dějin naší civilizace a vedlo Evropu ke svobodě, demokracii a prosperitě (Viz Příloha č. 2 politického programu, odkaz).

Výchozí myšlenkou je dobrovolná spolupráce demokratických národních států. Tato spolupráce by umožnila v Evropě vytvořit svobodné prostředí, kde by se skutečná moc vrátila zpět do rukou občanů.

Podobné dobrovolné uspořádání zajišťující volný obchod již v Evropě existuje. Je jím Evropské sdružení volného obchodu (EFTA). Vstup do něj je nyní dobrou alternativou k současné EU.

David Bartas,
člen Republikového výboru Svobodných