ČERVENKA: Manifest nespokojeného řidiče

ČERVENKA: Manifest nespokojeného řidiče

Musela takzvaná opatření na zklidnění dopravy dojít tak daleko, že donutila řidiče k veřejnému protestu?
 
V sobotu 9. ledna večer se v Praze – za pohříchu malého zájmu médií – uskutečnila akce, na jaké nejsme v České republice zatím příliš zvyklí: řidiči pomalou jízdou a troubením protestovali proti dopravním opatřením na území hlavního města Prahy. Byl jsem jedním z nich.

Mobilní demonstrace, konaná pod heslem „Protestní jízda – silnice zpět autům“, byla ojedinělá už tím, že ji organizátoři svolali výlučně prostřednictvím sociální sítě Facebook. Do historie projevů občanské nespokojenosti se ale zapíše jinak: šlo o vůbec první veřejný protest českých řidičů proti zacházení, které mnozí z nich považují za neoprávněnou šikanu. Nedávné snížení nejvyšší povolené rychlosti na mnoha víceproudých tranzitních komunikacích v Praze, na nichž se od Nového roku smí jet rychlostí nejvýše 50 km/h, přitom nebylo ani tak hlavním důvodem, jako poslední kapkou v poháru naplněném regulacemi, které činí život řidiče v hlavním městě stále hůře snesitelným.

Ať se jedná o snižování rychlosti, vyhrazování – už tak bolestně nedostačujících – jízdních pruhů pro MHD i v úsecích, které jsou dobře obsluhovány kolejovou dopravou, nechvalně proslulé modré parkovací zóny nebo zřizování téměř nepoužívaných cyklopruhů na úkor běžných jízdních pruhů, všem těmto opatřením je společné jedno: město jen zřídka považuje za nutné doložit je, předem či ex-post, studií, která by prokázala jejich opodstatněnost. Napříč těmito a podobnými iniciativami se jako červená nit táhne nevyřčená myšlenka, že v používání auta je cosi sobeckého a cokoliv je vykonáno pro omezení řidičů, děje se ve vyšším zájmu a nepotřebuje tudíž konkrétní zdůvodnění. Tento neblahý trend k nám proniká ze západní Evropy a patří k průvodním jevům takzvaného nového socialismu, směru, který usiluje o prohloubení regulace, omezení individuálních svobod a větší přerozdělování pod zástavou nikoliv rudou, ale zelenou.

Jak jsem napsal ve svém textu 20 let po revoluci – máme svobodu i za volantem?, postavení řidičů nejen v České republice je pouze jeden z mnoha vnějších příznaků hlubšího trendu opětovné koncentrace moci, která přeskupila síly a opět by nám chtěla diktovat způsob života. Bezpečnost, hluk nebo odborně zcela zprofanovaná ideologie změny klimatu jsou jen záminkami, sloužícími k naplnění individuální potřeby moci a posílení kontroly nad občany. Praha v tom není zdaleka sama. Totéž se děje na úrovni měst, států i celé dnešní Evropské unie.

Stejně jako desítky dalších řidičů, kteří navzdory vrcholící sněhové kalamitě neváhali v sobotu večer dát pomalou jízdou ve formaci a hlasitým troubením najevo svůj názor, považuji za nutné říci velmi nahlas, že vynález osobního automobilu chápu jako jeden z nejvýznamnějších výdobytků západní civilizace (a to zcela pomíjím lví podíl autobyznysu na jejím blahobytu). Jako občan, volič a daňový poplatník očekávám od veřejných institucí zejména vytváření podmínek pro to, abych se dostal automobilem tam, kam potřebuji, a tehdy, kdy potřebuji. Nežádám cyklostezky, sjezdovky uprostřed Prahy, podporu pochybných „multi-kulti“ projektů či Opencard, ale dostatek parkovišť a kvalitní silnice bez zbytečných omezení. Jestliže jsou s rozvojem takzvaného automobilismu spojeny některé kapacitní problémy, mohou za to nikoliv řidiči nebo dokonce auta samotná, ale veřejné instituce, které dlouhodobě neplní svůj hlavní úkol – vytvářet občanům podmínky pro to, aby mohli žít svůj život tak, jak ho žít chtějí.

Jen člověk slepý či postižený freudovským strachem z motorového vozidla by mohl nevidět, že navzdory všem legislativním, technickým i daňovým omezením je osobní auto preferovaným způsobem přepravy pro drtivou většinu všech, kteří znamenají pro hospodářství této země skutečný přínos. Dosud jsme se ovšem – my všichni, kdo řádně platíme nemalé daně a jezdíme autem – dopouštěli té chyby, že jsme se smířili s útrpnou rolí mlčící většiny. Ač jsou nás stovky tisíc, z vrozené slušnosti a zaměstnáni svým běžným životem přenechávali jsme až příliš mnoho mediálního prostoru hrstce novodobých jezuitů, kteří spatřují v automobilu ďáblovo prokletí a infikují širokou veřejnost svými vylhanými „argumenty“. Ale s mlčením je konec. Sobotní protestní jízda ukázala, že řidiči mají ústrků plné zuby a jsou připraveni dát to najevo.

P. S. V neděli, kdy jsem tento sloupek psal, jsem netušil, že prakticky všechna velká média se rozhodnou sobotní protest zcela ignorovat. Vzpomeňte si na to, až se na vás budou při příležitosti tzv. Dne bez aut valit ze všech stran informace o shromáždění hrstky profesionálních aktivistů na jízdních kolech a všechna média se budou tvářit, jako by těch pár zakomplexovaných auto*matistů zastupovalo širší zájem celé společnosti. Takto se, přátelé, nastolují témata k veřejné diskuzi.

Jiří Červenka- člen Strany svobodných občanů
 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Libor Vondráček v debatě o dotacích pro Agrofert hájil nárokové dotace jako systém, který má po splnění podmínek fungovat stejně pro všechny. V pořadu Události, komentáře se s Markem Výborným přel o to, zda je současný postup vlády a resortů dostatečně jistý, nebo naopak zbytečně riskantní.

Debata se točila kolem posledního dopisu Evropské komise a kolem toho, zda české úřady mohou dál vyplácet dotace firmám z Agrofertu. Výborný tvrdil, že bez jasného vyřešení střetu zájmů Andreje Babiše nelze mít jistotu, že peníze nebudou později problém. Vondráček naopak upozorňoval, že poslední oficiální stanovisko Bruselu dalo za pravdu Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu v části týkající se nárokových dotací, a že je proto rozumné vycházet z toho, co je právě teď oficiální, ne ze spekulací.

Nárokové dotace

Vondráček opakovaně vysvětloval rozdíl mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi. Nárokové dotace podle něj nejsou výhodou pro konkrétní firmu, ale nástroj, na který má po splnění podmínek nárok každý, kdo je splní. Použil k tomu i obraz „dotace na mrkev“, aby ukázal, že v takovém systému nerozhoduje, kdo přesně podává žádost, ale jestli jsou splněná pravidla.

Zároveň ale šel dál než jen k obhajobě jednoho dotačního režimu. Řekl, že obecně je proti všem dotacím a že zemědělské dotace by měly být zrušeny v celé Evropské unii. Pokud už ale tento systém existuje, pak podle něj platí, že nečerpání nárokových dotací je pro české zemědělce konkurenční nevýhoda. Z tohoto pohledu je pro něj důležitější rovnost podmínek než snaha dotace vykládat tak, aby v konkrétním případě někoho poškodily.

Riziko a právo

Výborný se snažil debatu vrátit k tomu, že stát má chránit veřejné peníze a nenechat se zahnat do situace, kdy zůstane bez právní jistoty. Vondráček na to reagoval opatrněji: pokud existuje riziko arbitráží, je podle něj lepší postupovat podle posledního oficiálního stanoviska a nesnažit se hned přerušit vyplácení podpory jen z obavy, že by někdy v budoucnu mohl vzniknout spor.

Tento postoj mu vycházel z jednodušší logiky, kterou v debatě držel od začátku: stát nemá vytvářet pravidla, která některým subjektům dávají konkurenční nevýhodu, pokud už jsou podmínky nastavené jako univerzální. Neobhajoval Agrofert jako výjimku, ale spíše bránil systém, v němž mají všichni hráči stejná pravidla. V tom se jeho argumentace odlišovala od Výborného, který víc tlačil na právní opatrnost a riziko budoucích sporů.

Zákon a střet zájmů

Výrazná část sporu se odehrála kolem návrhu změny paragrafu 4c a kolem toho, zda má stát zpřesnit pravidla tak, aby nárokové dotace nebyly automaticky spojované se střetem zájmů. Vondráček opakoval, že zákon má podle něj oddělit reálný střet zájmů od situací, kde dotace plynou automaticky podle předem daných pravidel. Tím se snažil vysvětlit, že návrh nemá někoho vyvinit, ale odstranit nejasnost, která v praxi působí problémy.

Výborný naopak tvrdil, že taková změna by mohla oslabením pravidel pomoci Andreji Babišovi a fakticky zmenšit prostor pro pozdější vymáhání neoprávněně vyplacených peněz. Vondráček na to reagoval tím, že čím méně dotací a méně složitých rozhodnutí, tím méně možností pro chyby, které se projeví až po letech. Tahle linie mu seděla: nešlo o velká gesta, ale o technický, a přitom politicky čitelný důraz na jednoduchost a předvídatelnost.

Vyznění debaty

Celkově Vondráček v pořadu nepůsobil jako vítěz, ale jako ten, kdo dokáže svou pozici udržet bez zbytečné agresivity. Mluvil srozumitelně, nepouštěl se do osobních útoků a držel se toho, že v systému dotací je největší problém nepřehlednost a zpětné přehodnocování pravidel. Právě díky tomu vyzněl pro něj večer relativně příznivě, i když šlo o spor, v němž měl proti sobě ostře naladěného Marka Výborného.

Vondráčkovo vystoupení tak posloužilo spíš jako ukázka jeho stylu než jako demonstrace síly. Nešel do debaty s velkými hesly, ale s konkrétními argumenty o nárokových dotacích, právní jistotě a smyslu státních zásahů. A právě to mu v této konfrontaci pomohlo vyznít dobře, aniž by text musel přecházet do nadměrného chválení.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31