Musela takzvaná opatření na zklidnění dopravy dojít tak daleko, že donutila řidiče k veřejnému protestu?
V sobotu 9. ledna večer se v Praze – za pohříchu malého zájmu médií – uskutečnila akce, na jaké nejsme v České republice zatím příliš zvyklí: řidiči pomalou jízdou a troubením protestovali proti dopravním opatřením na území hlavního města Prahy. Byl jsem jedním z nich.
Mobilní demonstrace, konaná pod heslem „Protestní jízda – silnice zpět autům“, byla ojedinělá už tím, že ji organizátoři svolali výlučně prostřednictvím sociální sítě Facebook. Do historie projevů občanské nespokojenosti se ale zapíše jinak: šlo o vůbec první veřejný protest českých řidičů proti zacházení, které mnozí z nich považují za neoprávněnou šikanu. Nedávné snížení nejvyšší povolené rychlosti na mnoha víceproudých tranzitních komunikacích v Praze, na nichž se od Nového roku smí jet rychlostí nejvýše 50 km/h, přitom nebylo ani tak hlavním důvodem, jako poslední kapkou v poháru naplněném regulacemi, které činí život řidiče v hlavním městě stále hůře snesitelným.
Ať se jedná o snižování rychlosti, vyhrazování – už tak bolestně nedostačujících – jízdních pruhů pro MHD i v úsecích, které jsou dobře obsluhovány kolejovou dopravou, nechvalně proslulé modré parkovací zóny nebo zřizování téměř nepoužívaných cyklopruhů na úkor běžných jízdních pruhů, všem těmto opatřením je společné jedno: město jen zřídka považuje za nutné doložit je, předem či ex-post, studií, která by prokázala jejich opodstatněnost. Napříč těmito a podobnými iniciativami se jako červená nit táhne nevyřčená myšlenka, že v používání auta je cosi sobeckého a cokoliv je vykonáno pro omezení řidičů, děje se ve vyšším zájmu a nepotřebuje tudíž konkrétní zdůvodnění. Tento neblahý trend k nám proniká ze západní Evropy a patří k průvodním jevům takzvaného nového socialismu, směru, který usiluje o prohloubení regulace, omezení individuálních svobod a větší přerozdělování pod zástavou nikoliv rudou, ale zelenou.
Jak jsem napsal ve svém textu 20 let po revoluci – máme svobodu i za volantem?, postavení řidičů nejen v České republice je pouze jeden z mnoha vnějších příznaků hlubšího trendu opětovné koncentrace moci, která přeskupila síly a opět by nám chtěla diktovat způsob života. Bezpečnost, hluk nebo odborně zcela zprofanovaná ideologie změny klimatu jsou jen záminkami, sloužícími k naplnění individuální potřeby moci a posílení kontroly nad občany. Praha v tom není zdaleka sama. Totéž se děje na úrovni měst, států i celé dnešní Evropské unie.
Stejně jako desítky dalších řidičů, kteří navzdory vrcholící sněhové kalamitě neváhali v sobotu večer dát pomalou jízdou ve formaci a hlasitým troubením najevo svůj názor, považuji za nutné říci velmi nahlas, že vynález osobního automobilu chápu jako jeden z nejvýznamnějších výdobytků západní civilizace (a to zcela pomíjím lví podíl autobyznysu na jejím blahobytu). Jako občan, volič a daňový poplatník očekávám od veřejných institucí zejména vytváření podmínek pro to, abych se dostal automobilem tam, kam potřebuji, a tehdy, kdy potřebuji. Nežádám cyklostezky, sjezdovky uprostřed Prahy, podporu pochybných „multi-kulti“ projektů či Opencard, ale dostatek parkovišť a kvalitní silnice bez zbytečných omezení. Jestliže jsou s rozvojem takzvaného automobilismu spojeny některé kapacitní problémy, mohou za to nikoliv řidiči nebo dokonce auta samotná, ale veřejné instituce, které dlouhodobě neplní svůj hlavní úkol – vytvářet občanům podmínky pro to, aby mohli žít svůj život tak, jak ho žít chtějí.
Jen člověk slepý či postižený freudovským strachem z motorového vozidla by mohl nevidět, že navzdory všem legislativním, technickým i daňovým omezením je osobní auto preferovaným způsobem přepravy pro drtivou většinu všech, kteří znamenají pro hospodářství této země skutečný přínos. Dosud jsme se ovšem – my všichni, kdo řádně platíme nemalé daně a jezdíme autem – dopouštěli té chyby, že jsme se smířili s útrpnou rolí mlčící většiny. Ač jsou nás stovky tisíc, z vrozené slušnosti a zaměstnáni svým běžným životem přenechávali jsme až příliš mnoho mediálního prostoru hrstce novodobých jezuitů, kteří spatřují v automobilu ďáblovo prokletí a infikují širokou veřejnost svými vylhanými „argumenty“. Ale s mlčením je konec. Sobotní protestní jízda ukázala, že řidiči mají ústrků plné zuby a jsou připraveni dát to najevo.
P. S. V neděli, kdy jsem tento sloupek psal, jsem netušil, že prakticky všechna velká média se rozhodnou sobotní protest zcela ignorovat. Vzpomeňte si na to, až se na vás budou při příležitosti tzv. Dne bez aut valit ze všech stran informace o shromáždění hrstky profesionálních aktivistů na jízdních kolech a všechna média se budou tvářit, jako by těch pár zakomplexovaných auto*matistů zastupovalo širší zájem celé společnosti. Takto se, přátelé, nastolují témata k veřejné diskuzi.
Jiří Červenka- člen Strany svobodných občanů
