Na Pražský hrad s novým prezidentem přichází mimo jiné podstatně odlišný pohled na směřování evropské integrace, než byl ten, jenž v jeho zdech v uplynulých deseti letech nacházel svou baštu a tribunu. Jednoho z nejvýraznějších kritiků současných centralizačních tendencí v EU a zastánce národního státu nahradil v čele republiky – dle vlastních slov – eurofederalista. Změnu začátkem dubna symbolicky stvrdilo vztyčení unijní vlajky na hradních žerdích.

Miloš Zeman se ke svému pohledu na Unii vyslovoval poměrně často v rámci volební kampaně, i když většinou spíše v reakci na dotazy moderátorů či diskutérů, které zazněly v různých rozhovorech či debatách. Celkově je zřejmé, že EU v jeho politickém uvažování a programu nepatří mezi prvořadá témata, jak tomu naopak nepochybně bylo u Václava Klause. Marně bychom hledali texty či projevy, kde by Zeman hlouběji rozvedl své názory na tuto problematiku. Určitý, byť dosti omezený prostor, je jí věnován v knize Zpověď informovaného optimisty (2012), ve zbytku je třeba prezidentovy myšlenky skládat z vyjádření, která zazněla v nejrůznějších rozhovorech a debatách.

Následující příspěvek si klade za cíl shromáždit a utřídit tyto střípky do co nejucelenějšího obrazu a okomentovat je z perspektivy zastánce přístupu, který byl na Hradě doma v minulé dekádě.

Federace versus superstát

Miloš Zeman deklaruje k evropské integraci velmi vstřícný postoj. Považuje ji za cestu, jak zvýšit efektivitu všech členských států a jak zvýšit mezinárodní prestiž Evropy. Dlouhodobě se označuje za eurofederalistu, tedy za příznivce přeměny EU ve federativní stát. Vždy ale jedním dechem dodává, že jako eurofederalista je odpůrcem evropského superstátu. Říká: „Unie se snaží chovat jako superstát. Já jsem eurofederalista a eurofederalisté jsou nejvýznamnějšími odpůrci evropského superstátu, respektive eurostátu, v paralele s tím, jak říkal Stalin, že sociální demokraté byli nejvýznamnějšími odpůrci komunismu.“ Eurofederalista podle Zemana musí být první a povolaný kritik EU.

Prezident se domnívá, že Unii by měly být svěřeny ty kompetence, kde selhává národní stát, protože je příliš slabý. Na prvním místě pravidelně uvádí jednotnou zahraniční a obrannou politiku včetně vytvoření společné armády a souvisejících postů unijního ministra zahraničí a ministra obrany, velmi často dodává také transevropské sítě, popř. vytvoření postu unijního ministra dopravy. Konzistentně podporuje euro a jeho výhledové přijetí v ČR (kolem roku 2017) s odůvodněním, že jednotná unijní měna je podle něj na rozdíl od měn jednotlivých členských států schopná odolat nájezdům měnových spekulantů. Prohlásil mimo jiné: „Jsem jednoznačným zastáncem integrace v oblasti fiskální a daňové politiky, protože jednotná měna má smysl pouze v trojnožce, jejímiž dalšími dvěma nohami jsou právě fiskální a daňová politika.“ Opakovaně se vyslovil pro harmonizaci minimální sazby daně z příjmu. Nenamítá nic proti unijnímu bankovnímu dohledu či auditu státních rozpočtů unijními institucemi.

Miloš Zeman si velmi potrpí na unijní symboliku, což ukázal i záměr obřadně vyvěsit vlajku EU na Hradě za přítomnosti předsedy Evropské komise Barrosa. Při nahrazení neúspěšné euroústavy Lisabonskou smlouvou velmi litoval toho, že oproti euroústavě vypadly právě symboly jako evropská vlajka a hymna a dále titul prezident či ministr zahraničí. Uvedl, že byly vynechány právě ty věci, které by tam rád viděl.

A co by Unie podle prezidenta naopak dělat neměla? V čem spatřuje superstát? Jeho vlastními slovy: „…blbosti typu úsporných žárovek, řeznických špalků, bezdotykových baterií atd. patří do repertoáru superstátu, nikoli federace“. „[Nepřeji si], aby existoval jednotný evropský sýr, jednotné evropské pivo nebo jednotné evropské úsporné žárovky. To je rozdíl mezi eurofederalistou a zastáncem evropského unitárního státu.“ „Já podporuji myšlenku evropské integrace. Ovšem za předpokladu, že si členové Evropské komise nebudou vymýšlet úsporné žárovky, koblihy v igelitu, řeznické špalky z plastické hmoty nebo bezdotykové baterie. Jejich poslední návrh zní, že by měly existovat jednotné evropské záchody, aby se ušetřila spotřeba vody. Proti těmto názorům budu právě jako eurofederalista vždy vystupovat.“ „Nemáme ani společnou zahraniční politiku, ani armádu, což je právě rys eurofederalismu. Místo toho máme desítky nesmyslných předpisů bruselské byrokracie, které nejsou projevem eurofederalismu, ale superstátu, proti kterému jsem vždy vystupoval.“ V poslední době Zeman ve stejném duchu kritizoval návrh na zavedení kvót na zastoupení žen ve vedení velkých obchodních společností obchodovaných na burze.

V souvislosti s touto stránkou vývoje v Unii Zeman oceňuje Václava Klause, s nímž se jinak v názorech na EU rozchází, že totiž údajně „odkryl fenomén, kterému se říká eurohujerství“ jakožto nadšená a bezmyšlenkovitá podpora všech iniciativ, které přicházejí z Bruselu.

Podle prezidenta má EU nesmírný demokratický deficit; řešením ovšem není ji rozpustit nebo redukovat na zónu volného obchodu. Problém demokratické legitimity může být podle něj vyřešen posílením pravomocí Evropského parlamentu, které považuje za nedostatečné. EP by podle Zemana měl mít zákonodárnou iniciativu a neměl by být jako nyní odkázán na návrhy předložené Komisí.

Jako další krok by Zeman navrhoval přeměnu Evropské komise na funkční plnohodnotnou politickou vládu utvořenou podle výsledků voleb do Evropského parlamentu, vládu, která by přestala být „vládou byrokratů“. Mělo by jít o vládu, která v oblastech, které Unii přísluší, bude mít svoje ministry a nebude jim říkat oklikami (komisař, vysoký zmocněnec ap.).

Pro fungování demokracie na unijní úrovni by podle prezidenta měly být ustaveny opravdové evropské politické strany; národní politické strany by se měly spojit a ve volbách do Evropského parlamentu vystupovat jako sjednocené nadnárodní síly. Konzervativci, sociální demokraté, zelení apod. by do voleb do Evropského parlamentu měli stavět celoevropské kandidátky. Prezident by si dále přál přijetí opravdové evropské ústavy namísto dosavadních zakládacích smluv, které považuje za nesrozumitelné, příliš dlouhé a upravující zbytečné podružnosti. Jeho slovy: „Ne ten žvást, který vidíte v Lisabonské smlouvě nebo v její předchozí variantě, ale evropská smlouva, která nebude na pěti stech stránkách obsahovat pravidla rybolovu a podobné nesmysly, ale bude jasně říkat: Evropská unie je společenství národních států, které se dobrovolně rozhodly odevzdat část své suverenity v těchto a těchto konkrétních vymezených oblastech, z nichž první by byla zahraniční politika a druhá obranná. Mně by to na začátek docela stačilo… Evropská ústava by měla být stručná, maximálně desetistránková, a měla by vymezit ty kompetence, kde selhává národní stát, protože je příliš slabý.“ Dodává: „Lisabonská smlouva je paskvil, je ukecaná, je dlouhá, a evropská ústava (…) by se dala napsat na deseti jasných stránkách.“ Devadesát procent textu, který je v zakládacích smlouvách, by Zeman „vymlátil a nahradil jednotnou evropskou armádou, jednotným ministerstvem zahraničních věcí atd.“

Názory na některá další unijní témata

Miloš Zeman podporuje snahy o rozpočtovou disciplínu států eurozóny, staví se ale naopak kriticky k záchranným opatřením na pomoc zadluženým státům. Je pro solidaritu mezi členskými státy v případě, že se některý stát stal obětí živelné pohromy, není však pro solidaritu se státy se špatnými vládami, které neumí hospodařit a které si žily nad poměry. Myslí si, že financování těchto nezodpovědných států působí z hlediska EU dezintegračně. Považoval by za nejlepší řešení, kdyby Řecko odešlo z eurozóny, což by „bylo skvělým odstrašujícím příkladem pro země, jako je Španělsko nebo Itálie, aby konečně dodržovaly rozpočtovou stabilitu a jakousi fiskální disciplínu“.

Zeman je zásadním odpůrcem současného pojetí zemědělské politiky EU. Byl by pro odstranění systému dotací, či alespoň jeho podstatné zmírnění. Domnívá se, že systém dotací není výhodný pro české zemědělství, jehož produktivita a konkurenceschopnost tím trpí. Bez systému dotací by podle Zemana náš agrární sektor v zahraničním obchodu se zemědělskými výrobky vykazoval pozitivní bilanci. Prezident považuje za dlouhodobě neudržitelné, aby polovina unijního rozpočtu šla na zemědělské dotace; namísto podpory zemědělství by měla Unie dávat víc peněz na vzdělávání a infrastrukturu.

Zeman silně podporuje jadernou energetiku, zatímco je skeptický k alternativním, tzv. obnovitelným zdrojům a kritizuje jejich dotování. Jeho slovy: „To jsou nesmyslná opatření (…) Zejména podpora takzvaných obnovitelných zdrojů evidentně dnes již výrazně podlomila ekonomický růst. Myslím si, že vliv zelených v EU je naprosto nepřiměřený a že se jedná o ekologické fanatiky, kteří svým způsobem jsou dědici komunistických fanatiků.“

V neposlední řadě připomeňme, že prezident by si přál rozhodnější postup Unie ve vztahu k okolnímu světu. Kritizuje její údajně vlažně pacifistický postoj v zahraniční politice; hovoří mj. o appeasementu vůči islamistům.

Tak trochu jiný federalista

I když se Miloš Zeman prohlašuje za eurofederalistu – a dlužno podotknout, že oprávněně – zdaleka neodpovídá prototypu politika vystupujícího s tímto štítkem na unijní politické scéně. Stačí připomenout několik jmen, které tento prototyp naopak zosobňují: Viviane Redingová, José Manuel Barroso, Daniel Cohn-Bendit, Jean-Claude Juncker, Martin Schulz, Hans-Gert Pöttering. Všichni tito unijní politici se považují za federalisty. Každému, kdo jen trochu sleduje dění v EU, je ale jasné, že jejich vize budoucnosti Unie je s tou Zemanovou neslučitelná.

Samozřejmě se výborně shodnou všude tam, kde Zemanovi jde o posilování Unie směrem ke státu, tj. např. na vytvoření skutečné společné zahraniční a obranné politiky včetně unijní armády, na posilování Evropského parlamentu, přetvoření Evropské komise na politickou vládu, na ústavním zakotvení unijních symbolů apod.

Naopak zásadní rozdíl najdeme v té části Zemanových názorů, která se týká kritiky rozpínavosti Unie a její snahy zasahovat do nejrůznějších oblastí lidského života, třebaže nemají přeshraniční rozměr a mohou být dobře spravovány na národní úrovni. Z jeho slov o „vymlácení“ devadesáti procent textu zakládacích smluv EU lze vyvozovat, že by byl pro vrácení většiny pravomocí svěřených Unii členským státům. Tento způsob uvažování je typickým eurofederalistům (jako jsou ti výše zmínění) naprosto cizí. Tito lidé jsou přesvědčeni, že Unie má naopak pravomocí stále málo a těch stávajících by měla plně využívat k expanzi do všech stran. V jejich ideologii existuje pouze ideál jednosměrného toku kompetencí směrem do Bruselu a rozšiřování unijní regulace do dalších a dalších oblastí. Nepřipadá pro ně do úvahy, že by se snad některé pravomoci měly vracet členským státům nebo že by unijní právní předpisy měly vyklidit některá již obsazená pole a přenechat dané oblasti znovu národním zákonodárcům. Tvrzení, že eurofederalisté jsou nejvýznamnějšími odpůrci evropského superstátu (v tom smyslu, jak o něm hovoří Zeman), je skutečnosti mimořádně vzdálené.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že pojmy „federace“ a „superstát“ si různí lidé vykládají odlišně a mohou znamenat všelicos. Federace může být velice volná s minimem kompetencí, ale také velmi těsná, podobající se unitárnímu státu, s pravomocemi mluvit do všeho. Slovo superstát v kontextu EU zase mnozí nechápou jen jako unitární stát, ale označují tak i federaci nebo zvláštní kvazistátní entitu sui generis, kterou je Unie nyní.

Nelze-li spoléhat na eurofederalisty při obraně proti centralismu, nelze ani předpokládat, že by v tomto smyslu bylo co platné omezení moci unijní byrokracie ve prospěch Evropského parlamentu, který je eurofederalisty z většiny obsazen. Stačí se podívat na stohy rezolucí, ve kterých EP volá po zásahu Unie tam či onde, mj. právě v případě zavedení kvót na zastoupení žen ve vedení obchodních společností. Navíc vzpomeňme, co se stalo, když Václav Klaus ve svém známém projevu v Evropském parlamentu 19. února 2009 prohlásil: „Rozhodování na úrovni Bruselu je jistě více, než by bylo optimální. Určitě je ho tam více, než lidé žijící v jednotlivých evropských zemích požadují. Jste si toho, páni poslanci a paní poslankyně, jistě vědomi i Vy. Spíše jako řečnickou otázku se proto ptám, zda jste si – při každém svém hlasování – jisti, že rozhodujete o věci, o které je nutno rozhodovat právě v tomto sále a ne blíže k občanovi, tedy uvnitř jednotlivých evropských států?“ Odpovědí federalistických europoslanců v sále na tato slova, která korespondují se Zemanovou kritikou tendencí k vytváření superstátu, bylo sborové bučení.

Zemanovy názory na Unii z euroskeptického úhlu

Euroskeptici, eurorealisté či obecně zastánci volnější spolupráce nezávislých evropských států nemohou vnímat Zemanovy názory jinak než se smíšenými pocity.

Na jednu stranu se nemohou smířit s představou přeměny Unie ve federativní stát s jednotnou zahraniční politikou a armádou, harmonizací přímých daní, nemohou se ztotožnit se stále tolik propagovaným a uplatňovaným receptem na demokratizaci EU, který spočívá v posilování role Evropského parlamentu a vůbec s hrou na demokracii v nadnárodním prostoru – nefunkčnosti a umělosti tohoto údajného řešení demokratického deficitu jsem se věnoval podrobněji v nedávném článku Naše unijní životy.

Na druhou stranu je zřejmé, že prezident Zeman není klasickým příkladem dogmatika „stále užší Unie“. Jeho federalismus má necentralistickou, či dokonce proticentralistickou povahu. Jde o ideu, že federace má řešit velké nadnárodní úkoly, na které členské státy nestačí, zatímco všechny ostatní otázky ponechá vnitrostátním zákonodárcům. Takovou federaci si můžeme představit jako pyramidu, jejíž špička představuje kompetence federálních orgánů, zatímco drtivá většina dolů se rozbíhající stavby je v kompetenci členských států.

Evropská integrace vedla paradoxně k tomu, že vznikla jakási pyramida obrácená. Unie získala kompetence v nepřeberném množství oblastí bez jasných hranic; zcela vypadla úvaha o přeshraniční povaze problémů a možnosti přidané hodnoty správy daných věcí na nadnárodní úrovni. Tyto pravomoci unijní orgány mohutně využívají. Přitom zůstaly stranou právě takové oblasti, které klasické federace v kompetenci mají, jako je společná zahraniční politika, obrana, sladění fiskální a daňové politiky ap.

Ty z nás, kteří se domnívají, že evropská integrace by se měla omezit v zásadě na vnitřní trh, resp. intenzivní hospodářskou spolupráci, Zemanova vize samozřejmě nemůže nadchnout. S jistou trpkostí však dodávám, že podle mého názoru by taková federace byla pořád menším zlem, než je uspořádání, které zde máme dnes. Stále je lepší federativní stát typu prve uvedené klasické pyramidy, která má jednu zahraniční politiku, jednu armádu a jednu měnu, než těžkopádný centralistický kolos, který řeší kvóty na ženy, „genderové mainstreamování“, antidiskriminační legislativu, energetické štítky na budovy, podporu tzv. obnovitelných zdrojů, ochranu zrzavé „evropské“ veverky před šedou „americkou“, podporu chůze jako dopravního prostředku ve městech, duševní zdraví obyvatel, kouření v restauracích a na zastávkách a tisíce dalších položek.

Závěr

V novém prezidentovi Česká republika již nebude mít brilantního, inspirativního protagonistu intelektuální opozice vůči negativním vývojovým trendům v EU, jakým byl Václav Klaus. Miloš Zeman má názory významně odlišné, třebaže ne tak dalece, jak by se mohlo zdát na první pohled. Je také zřejmé, že evropská integrace nepatří mezi jeho klíčová témata a oblasti, v nichž by se hodlal zvlášť výrazně angažovat.

Na druhou stranu je třeba ocenit, že v čele státu nebude žádný programový centralista nebo eurohujer, ale člověk se zdravým selským rozumem a kritickým přístupem. To se projevuje nejenom v jistém citu pro to, jaké otázky by měla Unie řešit – a do čeho by naopak mluvit neměla –, ale také v nekonformních postojích k některým základním společenským a zahraničněpolitickým tématům, které mají daleko k hlavnímu proudu unijních politiků, zabředlého do manter západoevropské „moderní“ levice plující na vlnách environmentalismu, feminismu, multikulturalismu, politické korektnosti či falešného pacifismu.

Necentralistický kritický federalista Zeman může být v diskusi o budoucnosti evropské integrace užitečný. Byť jen za předpokladu, že nenechá unijní témata zcela na vedlejší koleji, bude si všímat vzrůstajícího počtu iniciativ Bruselu, které spadají do jeho pojetí superstátu, a bude proti nim aktivně vystupovat. Příležitostí bude mít nepochybně dost.

Tomáš Břicháček je členem Svobodných