MACH: rozhovor – Byli jsme před EU, budeme i po ní

MACH: rozhovor – Byli jsme před EU, budeme i po ní

Rozhovor s předsedou Strany svobodných občanů Petrem Machem o demonstraci proti vztyčení vlajky Evropské Unie nad Pražským hradem a vystoupení z EU.

Proč Svobodní vůbec organizovali akci proti spuštění vlajky EU na Pražském hradě?

Protestovali jsme proti dvěma činům prezidenta Miloše Zemana: Jednak proti sundání české vlajky z 1. nádvoří Pražského hradu a jejímu nahrazení tzv. evropskou vlajkou, a jednak proti ratifikaci změny Smlouvy o fungování EU – změny, která umožňuje vznik ESM, tzv. eurovalu. To je podle nás strašně nebezpečná změna fungování eurozóny, která způsobí obrovské vzájemné zadlužení a následné nevraživosti mezi jednotlivými evropskými národy. Nás se to bohužel týká, protože nemáme výjimku z eura.

Můžete přiblížit průběh akce?

Policie uzavřela prakticky celé Hradčanské náměstí, asi čtyři stovky členů a příznivců Svobodných a dalších odpůrců vyvěšení evropské vlajky na Hradě se proto sešli na okraji náměstí a v okolí sochy TGM. Oznámil jsem přítomným, že česká vlajka byla sundána v noci. Místopředseda Svobodných Jiří Payne přečetl dopis, kterým prezidenta Zemana žádáme, aby nám sundanou českou vlajku vydal – jednou bychom ji tam chtěli vrátit. Pana Barrosa a vyvěšování evropské vlajky jsme doprovázeli provoláváním hanby. Hlavním heslem shromáždění bylo „Byli jsme před EU, budeme i po ní“. Na konci lidé podepisovali petici za vypsání referenda o vystoupení České republiky z Evropské unie.

Nejde jenom o pouhý symbol, který na podstatě věci, to znamená na našem vztahu k EU, stejně nic nemění?

Vlajka je symbol, ale ratifikace ESM má dalekosáhlé důsledky. Nám ale vadí i ten symbol, stejně jako nám v osmdesátých letech vadily rudé prapory – které taky byly jen symbolem. Nám modrá vlajka s hvězdičkami nesymbolizuje mír a volný obchod. Symbolizuje neefektivní a korupční přerozdělování a dotace, zákazy nazývat marmeládu marmeládou a pomazánkové máslo pomazánkovým máslem, symbolizuje bankrotující eurozónu, předraženou solární elektřinu a zákazy žárovek.

Ochrana státní symboliky, národních tradic – to je spíše ideologická výbava konzervativních stran. Jak to jde dohromady s tím, že se hlásíte ke klasickému liberalismu?

Ta modrá vlajka symbolizuje vše neliberální. Na Hradě, který je sídlem hlavy státu a symbolem státnosti, má být česká vlajka jako státní symbol. Může tam být dočasně vlajka mezinárodní organizace, pokud přijede na návštěvu její představitel. Modrá vlajka s hvězdičkami není ani oficiálním symbolem EU, protože to společně s evropskou ústavou v referendu zamítli voliči ve Francii a Nizozemí. Nechápu proto vztyčení tohoto neformálního symbolu se všemi poctami namísto české vlajky. Je mi z toho na nic.

V souvislosti s vyvěšením vlajky EU se objevily i různé historické reminiscence na německý Protektorát Čechy a Morava, nebo na dobu naší závislosti na komunistickém Sovětském svazu. Cítíte nějakou podobnou reminiscenci?

Na prvním nádvoří vždy visely české, respektive československé státní vlajky. Cizí vlajka tam byla vyvěšena jen za Protektorátu. Smutné je, že nyní to prezident Zeman dělá dobrovolně. Tehdy to bylo pod vojenským nátlakem.

Svobodní jsou jediná strana, která prosazuje náš odchod z EU. Jaké vás k tomu vedou důvody?

Evropská unie se výrazně změnila od našeho vstupu, a to k horšímu. Socialistický způsob řízení ekonomiky, který je podstatou fungování EU vede k hospodářské stagnaci. Ubývá příznivců našeho členství v Evropské unii a je tedy nanejvýš správné, zeptat se po deseti letech lidí znovu. Proto chceme referendum, ve kterém se všichni budou moci vyjádřit, zda si přejí či nepřejí vystoupení z EU.

Je vůbec takový odchod politicky reálný, a nebyly by náklady v takovém případě vyšší, než náklady plynoucí z našeho členství?

Jde o to, jak dlouho bude ještě Evropská unie existovat. Kdyby měla trvat třeba jen rok nebo dva, pak by bylo třeba lepší počkat. EU však může existovat třeba 40 let. Bojím se navíc obrovských nákladů rozpadu EU. Když vystoupíme před živelným rozpadem, vyjdeme z toho lépe.

Mohla by se Evropská unie ještě změnit tak, aby byla akceptovatelná i pro vás?

Tak jako bylo marné věřit v gorbačovskou reformu Sovětského svazu nebo dubčekovskou reformu KSČ zevnitř, považuji za marné věřit v zahradilovskou nebo cameronovskou reformu EU zevnitř. Evropská unie je nereformovatelná, zejména poté, co Mirek Topolánek dopustil omezení hlasovacích práv České republiky a přesun dalších pravomocí na Brusel, když přispěli ke schválení Lisabonské smlouvy. Tehdy jsem řekl, že bude-li tento dokument schválen, budu považovat za jediné východisko vystoupení z Evropské unie. Další vývoj mě v tom jen utvrdil.

Ptal se: Dušan Šrámek. Psáno pro Pravý Břeh.cz 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31