„Věříme, že budeme v budoucnu úžeji spolupracovat, aby se podobné situace neopakovaly,“ vypeskovala ve svém berlínském sídle veřejně, a zároveň ukázkově eurokonstruktivně kancléřka Angela Merkelová nezvedenou premiérku Slovenské republiky Ivetu Radičovou.
Ta bláhová Slovenka si stále ještě myslí, že rozhodnutí svobodně zvoleného parlamentu a vlády, tedy politická demokracie, mají mít v Evropské unii rozhodující význam. Slovenská demokracie si totiž dovolila postavit se proti rozhodnutí členů eurozóny finančně sanovat řecký finanční bankrot.
Evropská unie je sice co do nabubřelých slov jakousi nejpokročilejší výspou a školou demokracie nejen v Evropě, ale právě tak pro celý širý svět. To ale platí jen do té chvíle, kdy si někdo troufale dovolí vzít ty řeči o svobodě a demokracii vážně. Irové by mohli vyprávět o svých opakovaných referendech, když si občané nejprve troufale dovolili nesouhlasit s Niceskou, a v r. 2008 s neméně posvátnou Lisabonskou smlouvou.
A nyní jsou na řadě Slováci. Donutit slovenský parlament hlasovat znovu, tentokrát lépe a radostněji, jak říkávali komunisté, a tak složit reparát z evropanské dospělosti, tedy z pokročilého evropského vědomí, jež ví, že demokracie je něco jako buržoazní přežitek, bude asi těžké. Takže se to již nesmí opakovat, jak pravila lapidárně po prusku paní kancléřka. To znamená, že místo svobody a demokracie je na místě „úžeji spolupracovat,“ což je do evropanského korektního jazyka přeložené staré německé „Maul halten, und weiter dienen,“ tedy v českém parafrázujícím překladu „Držet hubu a krok.“ Jak by řekl další Veleevreopan, někdejší francouzský prezident Jacques Chirac blahé paměti, paní Radičová, ale zejména slovenský parlament, opět propásli vhodnou příležitost mlčet.
Ostatně snaživý bruselsko-aktivistický novinář Luboš Palata to v Lidových novinách 27. srpna nelenil naivním slovenským demokratům v osobě premiérky Radičové vskutku rázně nandat za celou bruselskou vrchnost: „Buď se spokojí s tím, že bude jezdit napříště jen do Prahy, nebo chce mít nějakou pozici i v rámci Evropské unie a jezdit občas i do Bruselu, Berlína či Paříže.“
Ale není snad Evropa přeci jen něco mnohem důležitějšího, než to stále vyčpělejší, až zoufale unavující poručníkování osy Berlín-Brusel-Paříž?
Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných a kandidátem do Senátu v Praze 11
Vystoupení Libora Vondráčka v Událostech, komentářích 15. dubna znovu ukázalo, že předseda Svobodných dokáže i v ostře vedené televizní debatě držet jasnou linii a argumentovat věcně, bez zbytečných emocí. Hlavním tématem byla úprava financování veřejnoprávních médií, legislativní nouze a vztah návrhu k právům podnikatelů i k soudní ochraně. Vondráček působil konzistentně: odmítal přehnané zásahy státu do ekonomiky, upozorňoval na rozdíly mezi českým a polským přístupem a zároveň připomínal, že proti zneužívání veřejné moci má vždy existovat právní obrana.
Konzistence místo pokrytectví
Už v úvodu debaty bylo patrné, že Vondráček nechce řešit jen samotný zákon, ale především způsob, jakým se o něm vede politická diskuse. Připomněl, že jako „velmi pravicový politik“ by měl problém hlasovat pro opatření, které by dříve kritizoval u předchozí vlády. Tím se jednoznačně vymezil proti účelovému přebírání názorů podle toho, kdo je zrovna u moci. Jeho postoj působil jako důraz na principy, nikoliv na okamžitý politický zisk.
Stejně tak odmítl jednoduché obvinění, že návrh dává vládě možnost „vyhnout se soudům“. Vondráček připustil, že právní režim se mění, ale zdůraznil, že tím nezaniká možnost soudní ochrany. Jen se mění forma, jakou se občan nebo podnikatel může bránit. V debatě tak nepůsobil jako někdo, kdo chce právo obejít, ale naopak jako politik, který trvá na tom, aby právní stát fungoval podle jasně definovaných pravidel.
Obrana podnikatelů a trhu
Silná část jeho vystoupení se týkala dopadů cenových zásahů na podnikatele. Vondráček upozornil, že nelze „hodit přes palubu“ jednu skupinu podnikatelů jen proto, aby stát získal nástroj pro regulaci cen paliv. Připomněl, že čerpadláři už dnes mluví o kompenzacích a že je legitimní, aby se vláda snažila čelit drahým energiím, ale ne na úkor konkrétních podnikatelských subjektů. Tato rovina jeho argumentace byla srozumitelná i divákovi, který nemusí sledovat všechny detaily legislativního procesu.
Velmi dobře vyzněl i jeho důraz na konzistenci v přístupu ke stropování cen. Připomněl, že stejná politická reprezentace, která dnes kritizuje legislativní nouzi, sama v minulosti ve stavu nouze schvalovala zásadní zásahy do důchodového systému nebo cen energií. Tím Vondráček nepůsobí jako politik, který by se snažil jen vyhrát momentální spor, ale jako někdo, kdo upozorňuje na dlouhodobý problém dvojích standardů.
Polsko jako lepší model
Jedním z nejsilnějších momentů debaty bylo srovnání s Polskem. Vondráček ocenil, že Polsko se rozhodlo snížit daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty, což podle něj znamená pro trh a podnikání lepší řešení než administrativní stropy. Současně ale upozornil, že Evropská unie do tohoto prostoru výrazně zasahuje a členské státy mají jen omezenou svobodu volby. Tím znovu postavil do popředí téma suverenity a ochrany domácí ekonomiky.
Na rozdíl od obvyklé televizní debaty se neuchýlil k prostému odmítnutí celé regulace bez alternativy. Naopak připomněl, že v Evropské unii má smysl usilovat o co nejmenší škody, ale není správné tvářit se, že česká vláda musí bez odporu implementovat vše, co přichází z Bruselu. I když šlo o ostrou polemiku, Vondráček působil jako politik, který chápe evropské souvislosti a současně hájí český zájem.
Významné bylo i to, že Vondráček nepůsobil jako odmítač jakéhokoli kompromisu. Přiznal, že menší dopad je lepší než větší dopad, ale současně trval na tom, že samotná logika systému je chybná. Jeho kritika ETS2 tak vyzněla jako obrana ekonomické svobody a předvídatelnosti, nikoli jako prosté protestní gesto. V tom spočívá i jeho politická síla: dokáže kritizovat konkrétní opatření, aniž by sklouzl k prázdnému křiku.
Veřejnoprávní média a právo veta
Závěrečná část pořadu se věnovala i veřejnoprávním médiím, která jsou pro Svobodné dlouhodobě citlivým tématem. Vondráček odmítl představu, že by obrana ústavních pravidel nebo odpor vůči některým návrhům znamenaly slabý vztah k právu. Naopak se opakovaně dovolával respektu k zákonům a k demokratickému mandátu, který občané dávají ve volbách. V tomto směru působil jako politik, který nechce jen „vyhrát spor“, ale hájí širší princip svobody a suverenity.
Stejně důrazně se vymezil proti tomu, aby se Česká republika obracela s vnitropolitickými spory na Brusel. Podle něj je to projev slabosti a nedospělosti, protože suverénní země si své problémy má řešit sama. I tato část vystoupení pomohla vytvořit obraz Vondráčka jako politika, který má na evropské integraci jasný názor a dokáže ho obhájit bez váhání.
