Nejen u nás a v Polsku, ale právě tak v USA a Velké Británii se ostře kritizuje rozhodnutí prezidenta Obamy ke krátkozrakému usmiřování Ruska a Íránu za cenu oslabení bezpečnostních záruk pro centrální pásmo střední Evropy mezi Německem a Ruskem, jmenovitě Českou republiku a Polsko, a to odstoupením od uzavřené smlouvy o protiraketové základně u nás a v Polsku. Obamův příklon k appeasementu je špatnou zprávou pro demokratický svět. Každý stát má své lepší a horší politické tradice. Prezident Obama svou zemi obrací k těm horším.
Za nadšeného jásotu velmocenského souručenství Německa, Francie,Velké Británie, Itálie a Ruska, tedy evropské osy Brusel-Moskva. Její pátá kolona v České republice slaví údajné vítězství českého lidu… Rusko a hlavní federalistický proud EU v čele s Německem si oddychli.Vzpurným Čechům a Polákům teď ukážeme, kdo je v naší Evropě pánem ! Troufalé úsilí o rovnoprávnost s dědičnou velmocenskou vrchností, opřené o nedávnou, tradičně wilsonovskou podporu ze strany USA, již musí jednou provždy skončit ! Chystaná obnova Němci strženého Wilsonova pomníku před pražským nádražím, jež neslo jeho jméno a bylo okupanty přejmenováno na Hlavní nádraží, se dnes dostává do výmluvných souvislostí.
Jaká nyní bude česká bezpečnostní politika ? Naši obranu po vnější stránce jistí Severoatlantická aliance, nikoli Evropská unie. Nový generální tajemník aliance Rasmussen je sice pozoruhodně naivní politik Obamova střihu, ale zásady fungování NATO stále platí. Tedy i článek V zakládající smlouvy aliance o pomoci při napadení kteréhokoli členského státu. Je nicméně charakteristické, že na červencové poradní konferenci NATO se podle týdeníku The Economist se o tomto úhelném kameni aliance prominentní německý akademik vyjádřil jako o „fikci.“ Tato událost hezky ilustruje současný stav NATO, jehož akceschopnost delší dobu soustavně podrývají státy federalistického hlavního proudu EU, jež se nyní tak radují z Obamova mnichovanského zvratu americké politiky.
Evropská unie má z větší části jen na papíře existující bezpečnostní politiku a jí odpovídající armádu. Jejím cílem je dostat státy EU z NATO. Jejich většina je totiž do transatlantické aliance začleněna. Evropská bezpečnostní a obranná politika zdvojuje struktury NATO, a tím alianci záměrně oslabuje. Nebezpečnou a postupně uskutečňovanou myšlenku, vytvořit i po vojenské stránce ve strategické spolupráci s Ruskem Evropskou unii jako centrálně řízenou supervelmoc ovládanou evropskými mocnostmi a soupeřící s USA tradičně sdílí hlavní federalistický proud EU. Tvůrci Evropské bezpečnostní a obranné politiky Obamovo zeslabení obranyschopnosti České republiky a Polska proto jednoznačně vítají. Hledat obranné útočiště právě u nich a v jimi ovládané EU je naivní a sebevražedný nápad.
Na první pohled bezvýchodná situace přesto skrývá perspektivní východisko. Shodou okolností máme dosud v rukou možnost zajistit si svobodu a rovnoprávnost, jestliže ji sami nezmaříme. A to pokud neustoupíme nyní opět značně hysterickému nátlaku Evropské unie na přijetí Lisabonské smlouvy, jež má nevratně posílit její velmocensky ovládanou, nedemokratickou podobu. Tvrdému nátlaku z EU zatím statečně čelí prezident republiky a ústavní stížností někteří ze senátorů za ODS. Možnost získání svobody a rovnoprávnosti České republiky v EU nyní závisí na tom, vytrvají-li do britských parlamentních voleb, chystaných na polovinu příštího roku. Ty zjevně vyhraje nynější opozice, jež se na rozdíl od vlády rozhodla dát občanům možnost hlasovat o Lisabonské smlouvě v referendu. Naše i evropská svoboda a bezpečnost pak dostanou šanci. Lisabonská smlouva by totiž v britském referendu zcela jistě propadla. Prezident a někteří senátoři za ODS si za své statečné jednání zejména nyní zaslouží veřejnou podporu.
Miloslav BEDNÁŘ je místopředsedou Svobodných
(Vyšlo v Lidových novinách 19. října 2009)
