Závažná publikace Stanislava Motla „Kam zmizel zlatý poklad republiky“ ¹ vyvolala v České republice značný ohlas a krátce za sebou se dočkala dvou vydání. Není divu.Výrazný český publicista Stanislav Motl, donedávna známý hlavně poutavými reportážemi v televizi Nova jako český „lovec nacistů,“ ve své knize o zlatém pokladu republiky souvisle odkryl a pečlivě popsal dosud neznámou, nanejvýš významnou kapitolu dramatických dějin české státnosti dvacátého století. Až díky jemu se veřejnost dozvěděla příběh zlatého pokladu Československé, a od r. 1993 České republiky, jenž svým strhujícím dějem ilustruje, doplňuje a zvýrazňuje heroismus, tragické zvraty, ale v závěru, při líčení neuvěřitelného prodeje státního zlatého pokladu Českou národní bankou v r. 1998, i rozhodně nezanedbatelný moment zarážející malosti a krátkozrakosti aktérů nedávných dějin našeho státu.

Rovněž ve švýcarském Zpravodaji tamějších Čechú a Slováků vzbudila Motlova kniha v loňském roce (č. 7-8) zaslouženou pozornost. Autor recenze ze Zpravodaje, podepsaný jako Divad.Temere.com, obsáhle informuje o širokém obsahovém záběru Motlovy publikace a vyzvedává její objektivitu.

Ale právě zde se vynořuje nemalý problém. Nejen Divad.Temere.com, se totiž výslovně ztotožňuje s Motlovým rozhořčením nad tím, jak se ve druhé světové válce zachráněná část zlatého pokladu republiky použila ve prospěch boje československé zahraniční armády proti nacistickému Německu. Motlovo pobouření je dokonce tak silné, že na ně bez ohledu na mnohem širší obsahový záběr své jinak vynikající knihy výslovně upozorňuje čtenáře jejím silně emotivním podtitulem: „O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi.“

Co tedy má Stanislav Motl na mysli? To na úvod naznačují zejména dvě ze tří na sebe navazujících kapitol, a to Umři, ale nejprve zaplať , Zbraně za zlato a V boji. ² V úvodní z nich Motl nejprve stručně líčí boje československé exilové armády proti německým vojskům a letectvu ve Francii v r. 1940 a jejich evakuaci do Velké Británie po brzké francouzské kapitulaci. A v závěru dodává: „Všichni byli nedočkaví, aby mohli zasáhnout do bojů. Toto přání se jim brzy mělo splnit. Nikdo z nich netušil, že za to, aby mohli bojovat, budou muset jednou zaplatit. Československým zlatým pokladem.“ ³

V následující stručné kapitole nazvané Zbraně za zlato Motl konečně dospívá k jádru věci. Nejprve podle válečných Pamětí prezidenta Edvarda Beneše podává pasáž z textu britského oficiálního uznání prozatímní vlády Československé republiky z 18. července 1940. Československá prozatímní vláda tehdy sídlila a vyvíjela činnost na území Velké Británie za účinné a rozhodující britské podpory. Britský ministr zahraničních věcí Halifax ve sdělení, jímž britská vláda uznává prozatímní vládu Československé republiky v této souvislosti připomíná, že „uznáním prozatímní československé vlády by se ovšem položily některé správní, finanční a jiné otázky, jež by bylo třeba vyříditi, jako například otázka pravomoci nad československými brannými silami a nad československými nevojenskými osobami v této zemi a otázka zlata Národní banky československé…“ ⁴

Prezident Beneš dále uvádí, že následně „bylo dosaženo dohody ve věci právního postavení naší armády, její technické organizace, jejího vztahu k britským jednotkám a o celkové otázce jejího financování. Smlouvu podepsal na britském ministerstvu zahraničí 25. října 1940 lord Halifax a Jan Masaryk.. Současně, opět citujeme Edvarda Beneše, bylo podepsáno novým britským ministrem financí sirem Kingsleym Woodem a československým ministrem financí dr. Eduardem Outratou ´zvláštní finanční ujednání, kterým se upravovalo jednak financování našich branných sil během války, jednak právo disponovat československým zlatem uloženým před Mnichovem u Bank of England.´ Jde tedy nepochybně o více než 26 tun československého zlata, které zůstalo ve Velké Británii k dispozici… “ ⁵

A zde se již v Motlově přístupu k uváděným skutečnostem ukazuje závažný problém. Jím do textu vložené závěrečné tři tečky zjevně vyjadřují podiv, až rozhořčení nad faktem, že Velká Británie získala ujednáním mezi ministry financí dispoziční právo nad československým zlatem uloženým ve Velké Británii. Tento důležitý fakt nicméně podmiňoval britský úvěr československé exilové vládě. A československé zlato Velká Británie použila k nákupu zbraní ve Spojených státech, tedy ve prospěch svého válečného úsilí. ⁶ Zde je ale třeba doplnit samozřejmou skutečnost, kterou Motl ve své následně se stupňující kritice britského disponování československým zlatem ve svém rozhořčení ponechává zcela stranou: Britské válečné úsilí za druhé světové války bylo co do svého smyslu právě tak československým válečným úsilím, a bylo tedy plně na místě poskytnout pro jeho úspěch všechny dostupné prostředky.

Přestože tuto klíčovou skutečnost Motl v zásadě nemůže popřít, neodpustí si ji v následující kapitole „V boji“ alespoň výrazně zpochybnit slovy: „Zbývá doufat, že 26 tun našeho zlata posloužilo v boji proti nacistickému Německu, a nikoliv k nějakým transakcím, jejichž cílem bylo rozmnožení bohatství blíže nespecifikovaných bankovních kruhů…“ ⁷ Autorův dovětek působí značně nemístně. Lze snad říci, že případné, každopádně nijak nedoložené, „ rozmnožení bohatství blíže nespecifikovaných bankovních kruhů,“ tedy zřejmě britských bank (proč kruhů?…), by tou dobou, tedy v čase války jako součást finanční síly Velké Británie nesloužilo v boji proti společnému nepříteli?

V závěru kapitoly autor svou problematickou kritiku dramaticky stupňuje, když po výčtu za války padlých československých vojáků v řadách britských vojenských sil takto předjímá další výklad: „Za všechny živé a mrtvé hrdiny jsme měli po válce platit, A nejen zlatem. Platit jsme měli třeba i zbraně, s nimiž naši vojáci po boku spojenců – bojovali. Platit jsme měli i náboje do pušek či kulometů. Zaplatit jsme jednou měli dokonce i za bomby, které naši letci vyhazovali za nepřátelské cíle…“ ⁸

Oč vlastně konkrétně jde? Do vypuknutí studené války, v níž od komunistického protidemokratického puče 25.února 1948 stálo komunistické Československo více než 41 let jako nepřítel proti svobodnému demokratickému světu, tedy rovněž proti Velké Británii, dostalo Československo od Spojenců z Německem uloupeného a v Německu Američany nalezeného československého zlata jen zálohu ve výši něco přes 6 tun.

Následné spory se, jak uvádí Motl, týkaly „hlavně splacení půjček, které britská vláda poskytla Benešovi a jeho exilové vládě už v průběhu války. Jak víme, byly to prostředky nutné pro formování naší armády a také pro chod exilové administrativy.“ Motl dále upozorňuje, že „po skončení války byly obě strany přesvědčeny, že tuto půjčku nám uhradí německé reparace. Jak ale dnes víme – žádné reparace jsme od Německa (ať už šlo o tehdejší Německou demokratickou republiku či o Spolkovou republiku Německo) nikdy nedostali.“ ⁹

Proč se tak stalo, a co to znamenalo pro otázku československého zlatého pokladu, již ale Motl nevysvětluje. Je proto nezbytné alespoň stručně dodat, že se Německo po rozpoutání studené války rozdělilo podle spojeneckých okupačních zón na dva znepřátelené státy. Sovětská okupační zóna se v r. 1949 jako tzv. Německá demokratická republika stala součástí komunistického antidemokratického bloku, tak jako např. od r. 1948 Československo. Téhož roku 1949 vznikla z americké, britské a francouzské okupační zóny Německa Spolková republika Německo, a to jako součást bloku demokratického svobodného světa, jenž se bránil komunistickému totalitnímu ohrožení. Za této situace by snad mohlo být zřejmé, že jak problém německých reparací, tak úsilí o navrácení československého zlata smluvně poskytnutého v době společného boje za druhé světové války Velké Británii a zatíženého tehdejší britskou, Československem dosud nesplacenou půjčkou je třeba v první řadě posuzovat na základě smyslu dlouhodobého střetnutí mezi demokratickým a totalitním komunistickým světem, kde se tentokrát Československo ocitlo na opačné straně než ve druhé světové válce, tedy ve spolku totalitních nepřátel svobody a demokracie.

Na konci padesátých let pak, jak Motl již bez jakéhokoliv komentáře a nápadně stručně informuje, komunistické Československo jednostranně vypovídá klíčovou britsko-československou válečnou smlouvu o britském úvěru a československém zlatu s absurdním propagandistickým zdůvodněním, že někdejší západní spojenci nám stále odmítají vydat měnové zlato.“ ¹⁰

Jednání o československém zlatém pokladu poté již komunistické Československo vede s USA. V r. 1961 dojde k dohodě o navrácení 18,5 tun Američany v Německu zabaveného československého zlata za podmínky, že československá strana uhradí Spojeným státům hodnotu znárodněného majetku amerických občanů. Vláda USA ale poté jeho cenu zvýšila ¹¹ a mezivládní dohoda o vydání československého měnového zlata se dostává na pořad ratifikačního projednání americkým Kongresem až v r. 1974. Ten dohodu zamítne z oprávněných, Motlem nijak nekomentovaných, opět jen jeho třemi tečkami významně doplněných (?) argumentů, předkládaných odpůrci schválení dohody. Je každopádně dobře že je alespoň uvádí: „Zlato patří československému lidu a v Československu vládne nedemokratický totalitní režim. Obyvatelstvo nemá možnost kontrolovat vládu a rozhodovat o důležitých otázkách. Za této situace je nutno počítat s tím, že vládnoucí klika zlato ,zašantročí.´ Je tedy třeba s vydáním zlata počkat, dokud se režim v Československu nezmění…“ ¹²

Další kolo jednání mezi komunistickým Československem a USA o navrácení československého zlata Američany koncem války nalezeného v Německu proběhlo v r. 1981. V prosinci téhož roku americký Kongres tentokrát schvaluje nově uzavřenou mezivládní dohodu, jíž 29. prosince 1981 podepisuje americký prezident Ronald Reagan. ¹³

Nato se již 6. srpna 1981 obnovuje jednání mezi komunistickým Československem a Velkou Británií o splacení dvou britských úvěrů poskytnutých Brity Československé republice jednak jako odškodnění za Mnichov, jednak ve válečném spojeneckém období. A příslušnou kapitolu Motl tentokrát opatřuje důrazně emotivním názvem: Budeme platit krví. ¹⁴ Válečný úvěr totiž, jak je výše uvedeno, komunistické Československo v polovině padesátých let přestalo splácet z propagandistickým odůvodněním, že mu nebylo vráceno zadržované zlato.

Stanislav Motl po překonání nemalých úředních překážek nejenže nakonec prostudoval zápisy z pěti dramatických schůzek mezivládního československo-britského jednání z r. 1981. Dokonce i osobně rozmlouval s tehdejším hlavním československým vyjednavačem dr. Richardem Králem, jehož britským protějškem byl synovec slavného britského maršála z období druhé světové války Bernarda L. Montgomeryho, Alan Montgomery.

Motl se ale před vlastním vylíčením unikátního rozhovoru s hlavním československým vyjednavačem Králem nicméně obsáhle zabývá pasáží z memoárů tehdejšího Králova nadřízeného, komunistického normalizačního ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka. Konkrétně Chňoupkovou vzpomínkou na rozhořčenou reakci jednoho z tehdejších československých vyjednavačů, údajného Chňoupkova nejmenovaného dlouhodobého spolupracovníka a přítele, na jednání s Brity. Zřejmě proto, aby tím udal domněle správný emotivní tón, a podbarvil jím nejen celou kapitolu, nýbrž právě tak převažující ráz svého nesporně poutavého zpracování dramatických osudů československého zlatého pokladu.

Onen nejmenovaný Chňoupkův přítel a vyjednavač jej měl, jak ex-ministr uvádí ve svých memoárech, požádat o odvolání z jednání. Splácet britský válečný úvěr totiž považoval za morálně nepřijatelné, neboť do jeho hodnoty patřila i výstroj a výzbroj československých vojenských jednotek, jež ve Velké Británii za války působily, tedy včetně vojáků, kteří během války padli. Stanislav Motl se s jeho stanoviskem zjevně ztotožňuje, průběžně je uplatňuje a vyhrocuje („..za návrat našeho zlata budeme platit nejenom penězi, ale také krví. Krví československých válečných hrdinů…“ ¹⁵), přestože proti němu lze vznést podstatné výhrady. Úvěr nepřestává být finančním úvěrem proto, že byl poskytnut v době války pro společné válečné cíle. Nadto jestliže se o jeho splácení jedná v době, kdy je dlužná země věřitelovým vojenským a politickým nepřítelem jako součást totalitního, jednoznačně protidemokratického uskupení… V daných souvislostech je Motlovo ostře protibritské emotivní zaujetí tendenční a zavádějící. Takový problematický postoj při tehdejším jednání s Brity pochopitelně zaujímal hlavní vyjednavač za komunistické Československo Král. Výsledkem byl nakonec kompromis, kdy Československo mělo zaplatit Brity původně požadovanou nominální částku bez úroků. A Mnichovský úvěr nám Velká Británie odpustila.

Motl se rovněž podivuje, že v r. 1956 Velká Británie odpustila válečný úvěr Polsku. ¹⁶ Při troše historické paměti je ale jeho údiv nemístný. Komunistické Polsko tehdy oproti Československu v důsledku davových protestů a nepokojů namířených proti komunistickému totalitnímu režimu poněkud zmírňuje svůj dosavadní rigidní totalitní systém, a bylo proto namístě mu vyjít vstříc.

Závěrem publikace Motl zveřejňuje dosud utajovanou informaci o skandálním a nepochybně trestuhodném prodeji, resp. výměně zlatých rezerv České republiky Českou národní bankou vedenou guvernérem Josefem Tošovským v září r. 1998 se Spolkovou republikou Německo za dluhopisy…

Motlova kniha přináší množství dlouho neznámých, nebo jen málo známých informací o dějinách československého zlatého pokladu, a tím je nesporně jedinečná. Tím spíše je škoda, že její hodnotu snižuje autorova neseriózní zaujatost při výkladu souvislostí, do kterých se zlatý poklad Československé republiky dostal v době druhé světové války a brzy nato komunistického totalitního režimu, jenž Československo ovládal po více než čtyři desetiletí.
___________________

¹ Stanislav Motl, Kam zmizel zlatý poklad republiky, Rybka Publishers, Praha 2003, 2007
²Tamtéž, s. 65-83
³Tamtéž, s. 68
⁴Tamtéž, s. 69
⁵Tamtéž, s. 69-70
⁶Srv. tamtéž, s. 72-73
⁷Tamtéž, s. 80
⁸Tamtéž, s. 83
⁹Tamtéž, s. 140
¹⁰Tamtéž, s. 147
¹¹Srv. tamtéž, s. 148
¹²Tamtéž, s. 155
¹³Srv. tamtéž, s. 163
¹⁴Tamtéž, s. 164-175
¹⁵Tamtéž, s. 172
¹⁶Srv. tamtéž, s. 171

Profesor Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných