Polemika o publikaci Michala Pullmanna „Konec experimentu“ se dostala do polohy, jež závažným způsobem vypovídá o české intelektuální vrstvě.
Pullmann se zaměřil na důležitý prvek fungování totalitního komunistického systému Československa. Je jím organická koexistence různých jazyků systému v jeho pozdní fázi. Historik si ale nepřipouští kacířskou myšlenku, že zkoumá fungující totalitní režim. Vágně tvrdí, že šlo o státní socialismus a jeho diktaturu. Nechápe tedy, že mluví o podstatném elementu stability zjemnělé fáze totalitarismu, v terminologii H. Arendtové „frontové struktuře.“
Ideologické a znalostní limity mu znemožňují rozpoznat příčinu navození imploze systému koncem r. 1989. Disidentský tlak se mohl realizovat po rozvinutí Gorbačovovy naivní snahy reformovat totalitní komunismus. K dosazení Gorbačova na trůn by ale nedošlo bez účinného tlaku Reaganových USA a bezradnosti sovětského vedení, jak mu čelit. Totalitní režim lze, jak ukazuje i sovětský případ, porazit jen zvnějšku. Takové uznání reality je nejen pro Pullmanna ideologické tabu. Až při rozkolísání sovětské moci se jazyková mnohost změnila v podvratný prvek. Imploze totalitního systému nastala až v důsledku vnějšího tlaku na systém, nikoli jeho vývojem.
Ideologická předpojatost Pullmannovi brání porozumět ozvukům totalitního diskurzu po Listopadu, kdy se klíčová slova zaměňovala za nová. To je po vícegeneračním vymývání mozků pochopitelné. Je ale rozdíl, děje-li se tak ve svobodě, nebo v totalitním režimu.
Ideologická zatuhlost se v debatě o Pullmannovi projevuje i v článku M. Deváté (Horáková, Charta a mládež Gottwaldova, LN 29. 6.). Historička k sobě významově přiřazuje totalitní Fučíkův kult, demokratický „kult“ Horákové a Masarykovo pojetí smyslu českých dějin.
Kamenem úrazu je Masaryk, jehož analýzy podle historičky dovršil komunistický ideolog Nejedlý. Devátá nekriticky uvádí Pekařova a Peroutkova obviňování Masaryka ze „záměrného užití dějin a umělého, agitačního tvoření smyslu“ na rozdíl od „přesného zkoumání faktů.“ Rozdíl i souvislost mezi jednotlivými dějinnými fakty a smyslem dějin, jež viděl Masaryk, je mimo její obzor. Jako u Pekařovy a Pullmannovy bariéry, znemožňující rozpoznání totalitarismu. Rozdíl mezi Masarykovým chápáním smyslu českých dějin a Nejedlého floskulemi je pro historičku neviditelný. Nejen své ideologické krédo předvádí závěrem: „Dnes už snad nemusíme vytvářet mravně povznášející koncepty zohledňující cíle národně kulturní emancipace…nejsme jen národem Horákové či Charty 77, ale také národem ´Gottwaldovy mládeže´ a příjemců ´socialistického blahobytu´.“ Tak jen si vybrat z menu. A nehledat smysl dějin, rozdíly mezi spravedlivým a nespravedlivým, demokratickým a totalitním.
Rozlišování skutečného a upadlého smyslu dějin a politiky je podstatou myslitelů a politiků Masarykova typu. A takoví měli a mají odpůrce.
Dějiny neskončily. A není vhodná doba na pravověrnými historiky opovrhované „mravně povznášející koncepty národně kulturní emancipace,“a nejen jim navzdory ?
Vyšlo 22. 7. 2011 v Lidových novinách. Miloslav Bednář je filosof
