Zálom: Možná nás někdo za tento rozhovor zavře

Zálom: Možná nás někdo za tento rozhovor zavře

„To, co si objednal ministr Rakušan, je zvůle. Lze ji číst jako vyloženou výhrůžku všem dalším pravicovým názorovým webům,“ zamýšlí se nad vypnutím několika údajně dezinformačních webů místopředseda Svobodných a berounský zastupitel Luboš Zálom. „Je to mafiánská praktika, překračování pravomoci ministra a zvůle spojená s otevřenou výhrůžkou každému, kdo svobodně publikuje. Jinak to číst nelze,“ domnívá se Zálom, který má pochybnosti také o tom, jak současnou situaci zvládají velké české sdělovací prostředky. „Mimochodem, pokud se mainstreamová média holedbají vyvážeností, pak by z logiky věci měla dát prostor i zastáncům Ruska a Putina, ne?“ ptá se Luboš Zálom.

Nová vláda již ve vládním prohlášení vyhlásila boj dezinformacím. A jak se zdá, tak to myslí vážně, protože po vypuknutí války na Ukrajině iniciovala vypnutí několik údajně proruských či dezinformačních webů. Co si o tom myslíte?

Dezinformace, to je takové šikovně ohebné a omyvatelné slovo, které se dá použít kdykoliv se to nějakým způsobem hodí. Co je vlastně dezinformace? Je to každá nepravda, která se objeví někde ve sdělovacích prostředcích nebo na sociálních sítích? A proč se omezovat jenom na média? Dezinformací můžeme, když se nám to bude hodit, nazvat jakoukoliv komunikaci mezi lidmi, jejíž obsah je nepravdivý. Ale kdo určí, zda jde o záměrnou nepravdu nebo pouze o omyl? A měl by to vůbec určovat stát? A když už chce stát řešit dezinformace, nemělo by platit pravidlo padni komu padni? Podívejte, já obsah těch několika vypnutých webů vlastně neznám. Jestli jsem se pětkrát dostal na Aeronet, z nějakého odkazu na sociálních sítí, tak je to moc. Ani si už nepamatuji, o čem ty články byly. Občas jsem četl Protiproud. To byl, nebo vlastně stále ještě je, zajímavý web, ale čtenář si musel pozorně vybírat, co čte a velmi přísně to pak posuzovat. Články Petra Hájka jsem četl docela rád, i když je vždy beru s velkou rezervou, protože pan Hájek je ideologicky někde úplně jinde než já. Pak je v tom seznamu web Pravý prostor, který se hodně zabýval migrací, vztahem k Evropské unii, a podobně, a byl samozřejmě vůči současné politice velmi kritický. Je to web řekněme pravicově konzervativně libertariánský, i když tohle slovní spojení zní dost podivně. Ostatně Pravý prostor, jestli se nepletu, přebíral zcela volně i moje články a vyjádření na mé facebookové stránce. Já bych tedy ty vypnuté weby rozdělil do tří kategorií: očividně proruský obsah, Protiproud jako vyloženě konspirační web, a pak Pravý prostor jako vcelku běžný pravicový názorový web.

Podle mého názoru není ospravedlnitelné vypnutí žádného z těchto webů. Nicméně vypnutí toho třetího, tedy Pravého prostoru, lze číst jako vyloženou výhrůžku všem dalším pravicovým názorovým webům. A vlastně nejen webům. Pokud si vláda dovolí vypnout, nebo přesněji řečeno objednat si vypnutí webu, kde publikovali dejme tomu zastánci rakouské ekonomické školy, zastánci konzervativního libertariánství, zastánce laissez faire kapitalismu, což všechno jsou postoje, které jsou v zásadním rozporu se současnou politikou, může si ministr Rakušan stejně tak objednat vypnutí webu strany Svobodných, nebo webu Liberálního institutu, web týdeníku Echo, a třeba i Parlamentní listy. Zásadní problém je v tom, že k vypnutí webů není žádný právní rámec. Stalo se to po konzultaci s vládou, a samotné otočení vypínačem provedlo sdružení CZ.NIC, tedy správce české národní domény. Jediný správce, nikoliv majitel. To je mimochodem velký rozdíl. Zastánci vypnutí tedy mohou tvrdit, že nejde o cenzuru, protože zásah přišel od soukromé instituce. Jakým způsobem si však ministr Rakušan vypnutí objednal, o tom nikdo neinformoval. Je to mafiánská praktika, překračování pravomoci ministra a zvůle spojená s otevřenou výhrůžkou každému, kdo svobodně publikuje. Jinak to číst nelze.

Na druhou stranu je nezpochybnitelné, že Rusko vede se Západem i tzv. informační válkou. Pokud jsou tedy přijímány tvrdé sankce vůči Rusku, nemělo by být součástí těchto sankcí také odtržení Ruska od možnosti šířit svou propagandu?

Pokud bychom byli s Ruskem ve válečném stavu, má určité omezení smysl. Jenomže válečný stav je speciální situace se svým vlastním zákonným rámcem. To, co si objednal ministr Rakušan, je zvůle. A možná nás někdo za tento rozhovor zavře, protože jestli se nepletu, o schůzce zástupců CZ.NIC s ministrem Rakušanem není žádný záznam, žádný zápis, a vše lze popřít. Česká republika však ve válečném stavu není, s Ruskem máme stále jakž takž normální vztahy, ostatně stále je platná smlouva o přátelských vztazích mezi Českou republikou a Ruskou federací. Tu nikdo nerevokoval. Nicméně, byla to skutečně proruská propaganda? Kdo to vyhodnotí? A z jakého důvodu si občan svobodného demokratického státu nesmí číst propagandu? Nebo ještě lépe se zeptám: Jestliže jsme soustavně vystaveni propagandě, proč si občan nemůže vybrat, kterou si chce číst? Může si vůbec občan udělat sám obrázek o celé věci, když je mu zakázáno vidět celý informační či propagandistický prostor? Obává se snad někdo, že občané jsou nesvéprávné děti, které je potřeba chránit před okolním světem? Znovu se tady objevuje neřešitelný paradox ochranitelského státu: Občan je v tomto pojetí neschopný se správně rozhodovat, dělat si obrázek o realitě, zkrátka jednat svobodně, ale zároveň mu vláda, která jej vede za ruku, aby náhodou někde nezakopl, ponechá jedno důležité právo, tedy zvolit si toho, kdo jej povede. Pokud je člověk neschopný se správně rozhodnout, jakou hodnotu má asi jeho volební rozhodnutí?

Ale zpět k ruské propagandě. Jestli se nepletu, ruská média sdělují ruským občanům, že invaze do Ukrajiny jde skvěle a podle plánu. Že ukrajinská armáda neklade odpor. Že se postup nezastavil a žádné kolony nikde neuvízly. Ruský občan musí mít dojem, že Ukrajina brzy padne a Rusko dosáhne drtivého vítězství. Naše média tvrdí něco úplně jiného. Ruská armáda je neschopná, postup jde velmi ztuha, rozpadá se logistika, Putin je stále více izolován. A teď si vyberte. Pokud naše vlastní média informují zcela lživě o tématech, jako je migrace nebo klimatická změna, lze jim věřit v případě války na Ukrajině? Já v tomto ohledu nevěřím téměř nikomu. Skoro všichni lžou, jsem o tom přesvědčen. Existuje několik málo novinářů, k nimž mám důvěru téměř stoprocentní, ale to jsou naprosté výjimky, a mimochodem náhodou všechny tyto výjimky píšou do týdeníku Echo. Ovšem je třeba si přiznat, že člověk má tendenci vybírat si v médiích to, co už nějakým způsobem konvenuje nějaké jeho ideologii, pokud tedy nějakou má a nesnaží se bezmyšlenkovitě jako houba nasávat všechny informace nebo dezinformace z mediálního prostoru. Kdo je řekněme progresivní levičák, raději než Echo si asi koupí Respekt. Kdo je přesvědčen, že svět řídí ilumináti a naše vláda je plná agentů CIA, čte si Aeronet. Kdo naopak vidí ďábla jen v Rusku, čte si Fórum24 nebo jak se to jmenuje. A je pouze na jeho odpovědnosti vůči sobě samému, jak bude s informacemi nakládat. Člověk, který slepě věří Aeronetu, je v zásadě stejně bezmocný a zoufalý, a to ze svého vlastního rozhodnutí, jako čtenář, který nekriticky věří všemu, co píšou novináři kolem pana Šafra. Někdy v devadesátých letech vycházel časopis Hrom, plný zaručeně pravdivých informací, například o tom, že kdesi v Americe žije člověk dvacet let se zaseknutou sekyrou v hlavě nebo že gang lupičů používal ke vloupávání do obchodů s klenoty hejno speciálně vycvičených hadů. Kdyby dnes Hrom vycházel, měl jej někdo zakázat za to, že se možná může najít čtenář, který mu skutečně věří?

Mimochodem, zmínil jste sankce. Já jsem velmi skeptický vůči hospodářským sankcím. Vede-li stát válku, jsou jeho akce namířené proti nepříteli, s cílem jej porazit. Hospodářské sankce však znamenají násilí do značné míry vůči vlastním občanům, ne proti nepříteli. A stejný význam má i vypnutí nepohodlných webů. Je to násilí vůči vlastním občanům.

Často se diskutuje o formě, jakou vláda dosáhla zastavení těchto webových stránek, kterému nepředcházelo ani rozhodnutí soudu, ani změna legislativy, jak tomu bylo např. na Slovensku. Obstojí podle vás tento postup?

Já bohužel nejsem přesně seznámen s tím, jak to provedli na Slovensku, ale dejme tomu, že tam jde skutečně o postup, který má oporu v zákoně. Parlament vydal zákon, standardní nebo zkrácenou cestou, většina poslanců s mandátem od občanů republiky pro něj zvedla ruku, dali tak najevo svoji politickou odpovědnost. Předpokládám, že daný zákon je v souladu se slovenskou ústavou. A vstoupil v platnost. Hotovo. I tam bych nesouhlasil s tím, že se lidé mají ochraňovat před informaci ani s tím, že stát je tady od toho, aby posuzoval, kdo píše pravdu a kdo lže. Nicméně, když už nic jiného, děje se to podle zákona. A alespoň teoreticky, pokud by občané s tímto rozhodnutím nebyli spokojeni, mohou konkrétní politiky příště nevolit. To je rozdíl mezi zákonným postupem a despotickou zvůlí. Ministr Rakušan tím, že zvolil neoficiální a zákulisní postup, šel cestou despocie a zvůle. Ostatně myslím, že jeden z důvodů, proč zvolil tuto cestu, spočívá v tom, že jakákoliv parlamentní diskuse na téma vypnutí nepohodlných webů by narazila na naši ústavu, resp. Listinu základních práv a svobod, v níž stojí, že cenzura je nepřípustná.

Pokud tedy došlo k zablokování několika údajně dezinformačních webů, je tím přirozeně vytvářen o to větší tlak na mainstreamová média, především pak ty veřejnoprávní. Jak se jim podle vás daří ve zvládání své role a zabezpečení vyváženého a objektivního zpravodajství?

Tlak? Kdo takový tlak vytváří? Tím, že vláda zařídila vypnutí tzv. dezinformačních webů, přece neznamená žádný tlak na mainstreamová média, která svůj obsah velmi konformně přizpůsobují tomu, jaký je politicko-společenský status quo. To jsou média, která si jedou svůj infotainment, vytvářejí veřejné mínění, vrtí psem. Tu a tam jsou tato média kritická vůči tomu nebo onomu dílčímu a v celkovém kontextu nepodstatnému fenoménu. Veřejnoprávní média jsou kritická vůči Babišovi a Zemanovi, jiná média zase Babiše víceméně otevřeně podporují. Ale v podstatných věcech jsou všichni na jedné lodi a hlásají to samé: Za oteplování planety může člověk, islám je osvícené náboženství a islamisté jej ukradli, Evropská unie je záruka míru pro celou Evropu, kapitalismus je zlo a devadesátá léta byla hrozná, Emanuel Goldstein je nepřítel lidu, a Velký bratr nás všechny miluje. Nevím, co má znamenat termín vyvážené zpravodajství. Mimochodem, pokud se mainstreamová média holedbají vyvážeností, pak by z logiky věci měla dát prostor i zastáncům Ruska a Putina, ne? Nicméně máte možná pravdu, že média nyní mohou tlak pociťovat. Všiml jsem si před několika dny na iDnes rozhovoru s Čechem, který bojuje na straně donbaských separatistů. Jedna z prvních informací, uvedená velmi důrazně, byla, že iDnes pouze zprostředkovává názory tohoto Čecha a v žádném případě s nimi nesouhlasí. Možná se teď budou média bát, že jakýkoliv podobný rozhovor může být vykládán jako podpora ruské politiky. A pokud šel ministr Rakušan cestou nezákonnosti a zvůle, ten Damoklův meč samozřejmě visí nad jakýmkoliv médiem. Ale co k tomu říct? Mainstreamová média si za to mohou v podstatě sama. Pokud mají být novináři hlídací psi demokracie, tak v tomto ohledu fatálně selhávají. Odsoudili snad novináři všechny nezákonnosti kovidové politiky? Ministr Rakušan je jen pokračováním.

V této souvislosti velké diskuse vyvolalo také varování nejvyššího státního zástupce Igora Stříže, že schvalování ruské invaze může být považováno za trestní čin. Co si to tom myslíte?

Vrchní prokurátor Stříž samozřejmě pouze uvedl to, co stojí v zákoně. Ale s ohledem na celou situaci nejsme asi daleko od pravdy, že jde o otevřenou výhrůžku. Jestli se nepletu, několik lidí už stíháno je. Jsem velmi zvědavý, jak budou soudy něco takového posuzovat. Ve své pravé podstatě může být stíhán kdokoliv, kdo má vůči postupu Západu kritický postoj. Cokoliv, co nejde v linii s oficiálním výkladem, může být posuzováno jako podpora Ruska. Dejme tomu, že mně připadá postup Západu příliš opatrný, zbabělý, a přál bych si zapojení vojáků. Podporuje takový názor ruskou invazi? Můžete mě obvinit, že je přece očividné, že Putin si přeje eskalaci konfliktu a vyvolání světové války, a že zapojení vojáků NATO by mu k tomu poskytlo záminku a lepší výchozí pozici. Dejme tomu, že budu odmítat vstup Ukrajiny do Evropské unie. Opět, můžete mě obvinit, že takový postoj pomáhá Putinovi. Zkrátka, můžete mě obvinit, učinit ze mě sprostého podezřelého, nechat mě vyšetřovat a léta vláčet po soudech, existenčně a psychicky mě zničit. A možná mě za tři roky některá z instancí osvobodí. Ale to už nikoho zajímat nebude. Sprostý podezřelý je sprostý podezřelý. Po více než třiceti letech zde budeme mít politické procesy. To je velmi varující. Ostatně když se podíváte na totalitní minulost pana prokurátora Stříže, divím se velice, že proti jeho jmenování do funkce v podstatě nikdo neprotestoval. Žádné demonstrace Milionu chvilek pro demokracii. Nic, ticho. To o něčem svědčí.

Svobodní před časem spustili petici „Názor není zločin“, ve které nesouhlasíte se zakotvením verbálních trestných činů do naší legislativy. Máme se skutečně obávat, že svoboda projevu bude nejen omezována, ale také dokonce trestána?

Základní premisou, kterou si musíme vyřešit, je otázka: Ctí naši politici principy svobody jednotlivce, nebo stojí proti nim? Já se domnívám, že naši politici napříč spektrem dokázali, možná na několik ojedinělých výjimek, že jsou nepřátelé svobody jednotlivce. Užívají si moc nad lidmi, rádi po nich šlapou, a je už jedno, zda po nich šlape Jan Hamáček v holínkách nebo Vít Rakušan ve vycházkových polobotkách. Právo volně se vyjadřovat a veřejně nesouhlasit je to první, co si nepřátelé svobody berou na mušku. Samozřejmě kontext toho, jak se naši politici mohou chovat, je úplně jiný, než jaký zde panoval před rokem 1989 nebo jaký panuje ve skutečně totalitních či autoritářských režimech. Alespoň formálně jsme stále demokracie a stále je zde vytvářen dojem, že žijeme ve svobodě – vybojovali jsme si ji v sametové revoluci. Jestliže chtějí naši politici zničit svobodu projevu, potřebují k tomu záminku. Takovou, aby většina veřejnosti souhlasila nebo alespoň mlčela. Válka je tou nejvhodnější záminkou, a já jsem si jistý, že všichni ti Rakušanové a Hamáčkové popadnou příležitost za pačesy. Ostatně, dnes vstupuje v platnost nový nouzový stav. Vláda má tedy v ruce další nástroj, jak může útočit na svobodu. Nedělejme si iluze, že to snad neudělá.

Luboš Zálom, místopředseda strany

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: Parlamentní listy

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

Předseda Svobodných a poslanec klubu SPD Libor Vondráček se 11. února ve studiu Událostí, komentářů střetl s exministrem kultury Martinem Baxou z ODS v debatě o budoucnosti veřejnoprávních médií a napjatých vztazích vlády s kulturní scénou. Vondráček obhajoval plány vlády na zrušení koncesionářských poplatků a jejich nahrazení financováním ze státního rozpočtu, zatímco Baxa varoval před ohrožením nezávislosti České televize a Českého rozhlasu.

Libor Vondráček byl v úvodu konfrontován s kontroverzním výrokem Trikolóry, která je součástí klubu SPD. Ta na sociálních sítích srovnala Hynka Čermáka s Jurajem Cintulou, atentátníkem na slovenského premiéra Roberta Fica. Moderátorka Tereza Řezníčková citovala: „Nový hrdina angažovaného umění, Vášáryová v kalhotech, tvrdý jak Juraj, ať žije svobodná kultura, Cintule.“ Vondráček se od výroku distancoval slovy: „Nevím, co tím sledovali kolegové z Trikolóry. Já jméno pana Cintuly teďka slyšším v podstatě poprvé.“ Zároveň ale odmítl výrok komentovat a zdůraznil, že nemá potřebu „komentovat každý jeden příspěvek Trikolóry.“

Když mu byla připomenuta programová priorita Svobodných – „Zamezíme zneužívání státní moci a represivních složek vůči občanům za jejich názory či veřejné postoje. Svoboda projevu je nedotknutelná“ – Vondráček trval na tom, že pan Čermák „má svobodu slova a bude ji mít před projevem i po projevu.“ Dodal, že Svobodní chtějí odstranit paragraf 318a z trestního řádu: „Rozhodně se pan Čermák nemusí obávat toho, že by byl jakkoliv popotahován za své projevy, takže tohle to období už máme za sebou.“

Slovenský model a jeho důsledky

Klíčovým tématem debaty bylo financování veřejnoprávních médií a možná inspirace Slovenskem. Vondráček neváhal přiznat, že vláda se slovenským modelem inspiruje: „Za minulé vlády slovenské se sloučila Slovenská televize, Slovenský rozhlas. Začaly se platit poplatky ze státního rozpočtu, minimálně to, že nechceme platit koncesionářské poplatky tím způsobem jako dnes a chceme, aby se financovaly tyto dvě organizace ze státního rozpočtu, je určitě věc, kterou vidíme na Slovensku, vidíme, že to tam nějak funguje.“

Zároveň zdůraznil, že jde o splnění volebního slibu: „My nechceme měnit naše názory, my nechceme měnit naše sliby a chceme dodržet to, co je v programovém prohlášení.“ Reagoval i na ministra kultury Oto Klempíře, který původně prosazoval zachování koncesionářských poplatků: „Pan Klempíř to říkal jako svůj občanský názor. Každý v té koalici má různé názory na různé problémy, ale v momentě, kdy se někdo stane ministrem s nějakým programovým prohlášením a s nějakým mandátem vlády, tak je dobré, když jako ministr vystupuje konzistentně.“

Martin Baxa, který v minulé vládě stál v čele ministerstva kultury, ostře reagoval na Vondráčkovy argumenty. Označil změnu financování za „vážný zásah do fungování jednoho z pilířů svobodné společnosti“ a vytknul vládě nedostatek transparentnosti: „Pokud se chystá vážný zásah do fungování médií veřejné služby, zdůrazňuji vážný zásah, tak je vaší povinností to od začátku veřejně diskutovat.“ Připomněl, že při své vlastní novele mediálního zákona zřídil od začátku expertní skupinu a celý proces byl veřejný.

Obvinění z netransparentnosti

Vondráček odmítl poskytovat konkrétní informace o připravovaných variantách s odůvodněním, že by to mohlo vést k nesplněným slibům: „Já jsem rád, že pan Klempíř neříká žádné podrobnosti, které se zatím zcela neprojednali na té koaliční úrovni, aby se mu právě nestalo to, co panu Baxovi, tedy že pak bude muset brát zpátky to, co by řekl.“ Dodal: „Ty informace se postupně budou dávkovat tak, jak na nich bude shoda, protože není důvod tady hovořit o věcech, které se dějí na uzavřeném jednání.“

Baxa tento postup označil za „naprosto nepřijatelné v demokratické společnosti“ a zdůraznil: „Generální ředitelé obou veřejnoprávních médií zcela legitimně vznesli požadavek na zřízení odborných skupin.“ Varoval, že předseda SPD Tomio Okamura „opakovaně ve sněmovně hrubě napadal média veřejné služby“ a „říkal, že by se měly transformovat na příspěvkové organizace, kdy může prostě politik okamžitě odvolat ředitele a úplně je řídit.“

Spor o nezávislost médií

Zásadní rozpor mezi oběma politiky se projevil v otázce, jak zajistit nezávislost veřejnoprávních médií. Vondráček tvrdil, že současný systém nezávislost nezaručuje: „Jak to zaručovala ta předchozí varianta? Kdy mohl přece úplně stejně ten poslanec a ta většina ve sněmovně snížit výši poplatků a úplně tak by zkrouhla rozpočet České televize a Českému rozhlasu. Není v tom téměř žádný rozdíl.“

Baxa oponoval, že současný systém „zajišťuje to, že je to přímý, přímá cesta poplatků k těm médiím veřejné služby, to znamená, neexistuje možnost politické kontroly toho, jak se s těmi penězi nakládá.“ Dodal: „My prosazujeme návrh, aby je kontroloval i Nejvyšší kontrolní úřad, ale nelze do nich zasahovat.“

Vondráček argumentoval neefektivitou současného systému: „Když tady vychází zprávy o tom, že Český rozhlas na výběr správy poplatků má náklady 100 milionů korun, no tak je otázka, jestli je nutné, aby se 100 000 000 Kč z těch, které vyberou koncesionáři, konzumovalo na výběr těchto poplatků.“ Současné poplatky označil za „internetovou daň“ s tím, že lidé je platí, „ať už se koukají nebo nekoukají.“

Když byl dotázán, zda nepůjde o zavedení nové daně, Vondráček kategoricky odmítl: „Určitě ne. My nechceme zvyšovat daně, nechceme zavádět nové daně ani windfall tax, ani internetovou daň.“ Zároveň ale přiznal, že půjde o „další mandatorní výdaj“ ze státního rozpočtu.

Časový harmonogram a politický kontext

Vondráček potvrdil, že vláda chce změnu stihnout do rozpočtu na rok 2027: „Byl už veřejně řečeno, řečen termín, že by bylo dobré, kdyby se to týkalo rozpočtu 2027, aby se ty všechny věci stihly v rámci tohoto kalendářního roku. Očekávají to od nás naši voliči, protože ty strany, které kandidovaly s tímto volebním slibem, tak to slibovaly.“

Baxa mu vytknul pokrytectví s odkazem na rok 2009, kdy ODS zvažovala zrušení poplatků. Vondráček reagoval, že tehdy šlo o jinou éru: „Opravdu žijeme v jiné době. Dneska jsou jiné DVBT-2, možnosti vysílat stovky, tisíce kanálů frekvencí. Všechno funguje jinak než v tom roce 2009.“ Baxa ale připomněl, že za vlády ODS Mirka Topolánka došlo v roce 2008 naopak k výraznému navýšení poplatků na 135 korun, což umožnilo veřejnoprávním médiím dlouhodobou stabilitu.

Osobní postoj versus vládní politika

Zajímavým momentem bylo Vondráčkovo osobní vyjádření, že by sám šel ještě dál než vládní plány: „Kdyby to bylo na mě, já bych šel cestou Javiera Mileie. Podle mého názoru už je to přežitek ty státem zřízená média.“ Zároveň ale zdůraznil, že jde o jeho pravicový postoj, nikoliv o vládní záměr: „To, že by to bylo zrušeno úplně, to je můj postoj, ale ne většinový postoj vlády. Já jsem prostě pravicový politik, tak se nemůžu ubránit tomu, když můžu šetřit.“

Baxa uzavřel debatu varováním: „Dneska dělají tu reformu strany, které prostě veřejnoprávním médiím nevěří a z toho důvodu já mám vlastně vážné obavy z toho, jak ten princip dopadne.“ Slíbil, že opozice bude „bránit jakýmkoliv pokusům, které budou zavánět tím, že někdo tady chce ovládnout veřejnoprávní média,“ a že už včera se pokusil zařadit na program Poslanecké sněmovny bod o aktuální informaci k přípravě legislativy – návrh byl ale zamítnut.

Vondráčkovo vystoupení ukázalo, že vláda má jasný záměr změnit financování veřejnoprávních médií do roku 2027, ale zatím není ochotna zveřejnit konkrétní podobu připravovaných variant. Zatímco on sám argumentuje splněním volebního slibu a úsporami na administrativě, opozice varuje před ohrožením nezávislosti médií veřejné služby a nedostatkem transparentnosti celého procesu. Spor se tak přesouvá z roviny technické do roviny hodnot – jde o to, zda veřejnoprávní média mají být pilířem demokracie, nebo zda představují „přežitek“, jak naznačil Vondráček ve svém osobním postoji.

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31