Je lépe před zlem ustrašeně ustoupit a nechat mu volnou cestu, nebo proti němu raději bojovat takovými prostředky, jaké si zaslouží? Většina lidí patrně bez delšího váhání odpoví, že zlu se nepochybně ustupovat nemá. Ovšem ve chvíli, kdy se mají skutečně nějakému zlu postavit, nebo když mají hodnotit jednání ostatních lidí, kteří se tváří v tvář zlu ocitli, dostanou se na povrch skutečné postoje, jež zůstávají skryté, dokud je téma odporu vůči zlu jen prázdným tlacháním, na nějž se za pár chvil zapomene.

Česká veřejnost je dokonale rozpolcena, přijde-li řeč na hodnocení činů bratrů Mašínů. Právě jejich život a hrdinský útěk z komunistické diktatury je jedním takovým příkladem, jak se lze postavit zlu. Jedna část veřejnosti se přiklání k názoru, že šlo o ospravedlnitelný nebo přímo hrdinský čin, druhá je pokládá za bezskrupulózní vrahy a ničemné násilníky. Naproti tomu sebeupálení Jana Palacha považuje většina Čechů za čin jednoznačně hrdinský a jsou ochotni se, alespoň slovně, k jeho příkladu hlásit. Lidi, kteří Palachův čin hodnotí negativně a jsou zároveň ochotni se k takovému postoji přiznat, bychom mohli spočítat na prstech, a zpravidla se na jejich hlavy snese sprcha nevybíravé kritiky, jak si vůbec mohou dovolit Palachovu smrt znevažovat.

Dva způsoby, jak se zachovat v na první pohled bezvýchodné situaci, v obklíčení jedním z nejhorších zel, jaké si můžeme představit. Dva způsoby, jak vyjádřit nesouhlas. Jeden ozbrojený, ochotný hrdě odpovědět na vyhlášenou třídní válku, druhý sebezničující. Jeden vyvolává rozporuplné reakce, z nichž ty obdivné jsou v menšině, druhý probouzí posvátnou úctu…

Na otázku, proč je vyzdvihován právě Jan Palach a nikoliv bratři Mašínové, lze najít jednoznačnou odpověď. Klíč je v etice altruismu, která významnou měrou dlouhodobě utváří naši společnost. Etika altruismu vyzdvihuje sebeobětování jako nejvyšší ideál, který bychom všichni měli sledovat a soustavně o něj usilovat. Zatímco na egoismus je pohlíženo jako přinejmenším na morálně neutrální postoj, spíše však jako na něco nectnostného, a lidé, kteří sledují především svůj vlastní zájem, jsou všeobecně pokládáni za zlé, zkažené a nelidské, sebeobětování je něco, k čemu jsme vedeni už od dětství. Za hodného člověka zkrátka nepokládáme nezávislého, racionálního individualistu, který jde za svým cílem a nesnaží se zalíbit všem okolo, ale spíše toho, kdo je vždy připraven ze svých cílů slevit, ustoupit a pomoci komukoliv, kdo natáhne ruku. Čím vyššího cíle se vzdá a čím vyšší hodnotu obětuje, tím hlasitějších oslav se takový člověk dočká. Nejvyšší hodnotou, k níž všechny ostatní hodnoty směřují, je vlastní život.

Altruismus je morálkou smrti. Jakýmkoliv činem, kterým naplňujeme nějakou vlastní potřebu a udržujeme se tak při životě, se v principu chováme sobecky a měli bychom se za to, jsme-li altruisty, zahanbeně stydět. I ten nejmenší šálek kávy, který si dopřejeme, je něčím, co z nás dělá podle altruistického morálního kréda zkažené a nectnostné bytosti – protože peněz, kterých jsme vynaložili na obyčejný šálek kávy, jsme se přece mohli vzdát a věnovat je někomu jinému. Komu? To je v podstatě jedno. Důležité je vzdávat se vlastních hodnot – o to tady jde! Pro zarytého altruistu není důležitá osoba, v jejíž prospěch se něčeho cenného vzdává, ale právě samotný akt sebeobětování.

Je nabíledni, že ideálu altruistické morálky se sice, budeme-li se hodně snažit, můžeme přiblížit, ale i když u toho budeme trpět jak psi, stále v nás zůstává to jedno malé zrnko sobectví. Abychom mohli altruistický ideál naplnit, musíme se vzdát té největší hodnoty – vlastního života. Takových lidí se najde jen velice málo, a vždy se pak stanou zdrojem nesmírného obdivu – jsou to svatí mučedníci, kteří položili život ve jménu křesťanské víry, a je to i Jan Palach.

Kdo z těch, kteří Palachovo sebeupálení obdivují, by byl ochotný něco takového udělat? Hádám, že téměř nikdo. Mají kvůli tomu výčitky? Hádám, že někde hluboko uvnitř ano. Jestliže pokládají sebeobětování za dobro, pak zákonitě musejí cítit určitý pocit viny, že tak vysoké ctnosti jako Jan Palach nedosáhnou – nejsou totiž ochotni vzdát se svého života. Místo toho, vždy uprostřed ledna, svůj idol vzývají a upozorňují na příklad, který prý svým sebeupálením české společnosti dal.

Skutečný boj se zlem se nevede proto, abychom se obětovali, nýbrž proto, abychom zlo porazili a zlikvidovali. Bojovat proti jakémukoliv projevu zla, jestliže toto zlo správně definujeme, je tím nanejvýš sobeckým činem – nezahrnuje žádné sebeobětování, protože tím cílem, který vidíme na konci a který nám dává sílu bojovat dál, není naše záhuba, ale naopak šťastný a spokojený život. Proto jsou, v souladu s altruistickou morálkou, vždy oslavováni především ti, kteří se vítězství nad zlem nedočkali, a nikoliv ti, kteří se nakonec mohli těšit z vítězství. Proto stejní lidé, kteří velebí Jana Palacha, zároveň odsuzují bratry Mašíny. Ti totiž měli v úmyslu bojovat především za sebe, za to, aby jednou mohli žít ve svobodě a bez rudé špíny všude kolem, zatímco Jan Palach, i když jeho úmysly byly jistě namířené proti komunistům stejně jako úmysly bratrů Mašínů, se jakékoliv vyhlídky na svobodný život vzdal.

Přijetím morálky altruismu však ti, kteří bezvýhradně uznávají Palachovo sebeupálení, zároveň přijímají etický rámec, na němž spočívá to, proti čemu Jan Palach svým činem vystoupil. Jestliže je správné a morální obětovat se, pak musí být zároveň morální i takový společenský systém, který odstraňuje jakékoliv projevy sobectví a umožňuje lidem chovat se v duchu toho, co je morální – tedy obětovávat se, jednat nikoliv ve vlastním zájmu ale v „zájmu společnosti.“ Komunismus je společenský systém, který se altruistickému ideálu přibližuje nejdokonaleji – naprosto popírá individualitu a snaží se podřídit celý život jednotlivce „vyšším cílům.“

Proti takovému systému nelze účinně bojovat sebeobětováním, nýbrž naopak přijetím opačné morálky – egoismu. Pouze racionální egoismus, přijatý valnou většinou společnosti, může dát vzniknout systému, jenž nebude pošlapávat svobodu a práva jednotlivce. Takovým systémem je čistý kapitalismus.

Komunismus však nebyl poražen egoismem. Jeden na altruismu založený systém byl Sametovou revolucí pouze nahrazen jiným. Jestliže dnes nežijeme ve svobodě, nýbrž se stále zřetelněji vracíme k všudypřítomnému marasmu reálného socialismu, vděčíme za to především tomu, že morálka sebeobětování hraje v životě lidí stále stejnou roli jako v období komunismu.

Jan Palach se nestal vzorem odporu vůči zlu, stal se symbolem sebeobětování. Ve skutečnosti jeho čin znamenal naprosto jednoznačnou rezignaci tam, kde k ní rozhodně nebyl žádný důvod – život v normalizačním Československu nebyl beznadějný, nebyl bez vyhlídek na lepší život, nepodobal se bezvýchodnému postavení vězně v koncentračním táboře, jehož sebevražda by byla posledním vzepjetím hrdé svrchovanosti nad vlastním životem. Komunistickému režimu Palachova sebevražda prakticky neublížila. Kdyby se všichni odpůrci komunistické diktatury nebo sovětské okupace demonstrativně upálili, jaké škody by to rudým mocipánům přineslo? Samozřejmě prakticky žádné – jen by jim to ušetřilo starosti. Kdyby Jan Palach šel a zabil libovolného sovětského důstojníka, komunistického funkcionáře nebo jakéhokoliv kolaboranta a udavače, udělal by daleko lépe. Jenomže pak by se patrně nestal uctívanou modlou ale terčem hlasitého odsudku.

Luboš Zálom, místopředseda strany

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: Blog autora