Předsednictví? Falešná hra, která nemá zásadní dopad! Jako když si malé děti hrají na dospělé, myslí si Zálom

Předsednictví? Falešná hra, která nemá zásadní dopad! Jako když si malé děti hrají na dospělé, myslí si Zálom

Bezuhlíková Evropa, rozvrat hospodářství na celém kontinentě, zbídačení milionů lidí, technologický úpadek, splachování miliard eur do kanálu. To je podle místopředsedy Svobodných Luboše Záloma výsledek snah zelené politiky Evropské unie, jejíž iracionalitě se podle něj meze nekladou. „Statisíce lidí si během příštích dvou let sáhnou na dno. Někteří dostanou jakousi almužnu, dostanou možná pět tisíc, možná méně, čímž ovšem stát jen přiživuje inflaci a zadělává na problémy v budoucnu,“ říká Zálom v rozhovoru s tím, že jediné, co stát má v dnešní situaci dělat, je neházet lidem klacky pod nohy. „Má tedy omezit pravidla. Rušit regulace. Neukrajovat skrze různé daně a odvody další peníze z rozpočtů občanů,“ myslí si Zálom, který se kriticky staví také k českému předsednictví Rady EU. „Dokážu si představit, že by sebevědomá země využila svého předsednictví k formulování nějakých zásadních stanovisek a nastolování palčivých témat. Nevím však o tom, že by se někdy něco takového stalo, natož aby to mělo nějaký dopad na fungování Evropské unie a její politické směřování,“ říká Zálom.

Česká republika převzala předsednictví v Radě EU. Vnímáte to jako nějaký významný a prestižní okamžik nebo jde z vašeho pohledu spíš jen o formální rutinu?

V kontextu dlouhotrvajících tendencí evropské integrace, které jdou jednoznačně proti konceptu národního státu a ve směru stále většího podřizování národních zájmů ve prospěch Bruselu, vidím koncept předsednictví, pokud jde o malou zemi, jakou je Česká republika, jen jako falešnou hru, která nemá žádný zásadní dopad. Jako když si malé děti hrají na dospělé. Dokážu si představit, že by sebevědomá země využila svého předsednictví k formulování nějakých zásadních stanovisek a nastolování palčivých témat. Nevím však o tom, že by se někdy něco takového stalo, natož aby to mělo nějaký dopad na fungování Evropské unie a její politické směřování. Co by mohlo být takovým stanoviskem? Třeba naprosto kategorické odmítnutí zelené politiky. Myslím, že před naším minulým předsednictvím byla určitá představa, že teď bude Česká republika opravdu vidět a že bude slyšet náš názor na to, jak by měla unie vypadat. Tehdy vláda přišla s heslem „Evropě to osladíme“. Samozřejmě jsme nikomu nic neosladili a naše předsednictví bylo velmi tiché a velmi servilní, jak se ostatně od poslušné vazalské země očekává. Letošní předsednictví už si na žádné oslazování ani hrát nehodlá. Ostatně z prvních záběrů zahájení českého předsednictví to je vidět. Poslušnost, devótnost, konformita, snaha splnit to, co se od nás očekává. Modré vlaječky a rozjásané tváře. Premiér Fiala vrhající se do náruče své lenní paní, předsedkyně komise von der Leyenové.

Před pár dny dali ministři životního prostředí EU zelenou zákazu prodeje nových aut se spalovacími motory od roku 2035 s tím, že finální podoba směrnice by měla vzniknout právě za českého předsednictví. Jaký v tomto směru očekáváte vývoj?

Cíl je jasně vytyčen. Bezuhlíková Evropa, rozvrat hospodářství na celém kontinentě, zbídačení milionů lidí, technologický úpadek, splachování miliard eur do kanálu. Těch několik opatrných hlasů, které i na půdě EU prohlašují, že evropská zelená politika je nejen nesmysl, ale takřka zločin, nemohou celý trend zastavit a zvrátit. Ostatně také proto, že neargumentují z pozice morálky, ale jen na základě ekonomie. Myslím, že se můžeme dočkat maximálně toho, že během těch příštích třinácti let budou některé parametry zákazu aut se spalovacími motory lehce korigovány, termín bude možná posunut o pár let, mnozí budou jistě argumentovat tím, že není „sociálně spravedlivé“ brát masám dostupná auta, dokud jim nedáme veškerou veřejnou dopravu zdarma, možná budou nasypány miliardy eur do elektrifikované hromadné dopravy. Iracionalitě se v Evropské unii meze nekladou. Nebo jinak: Jediné meze jí může vytyčit jasně deklarovaná a hromadná nespokojenost občanů jednotlivých členských států. Něco jako demonstrace Žlutých vest ve Francii, ale na celoevropské úrovni. Francouzští politici se tehdy očividně vyděsili a šlápli na brzdu. Chci věřit tomu, že až důsledky zelené politiky lidé skutečně začnou pociťovat na svých peněženkách, tak se nějakých převratných změn možná dočkáme. Zdá se ale, že lidé potřebují mnohem vážnější motivaci, než jakou jim dává současný růst cen, a tím myslím nejen růst cen potravin a energií. K českému předsednictví jen dodám, že čeští politici hrají v zákazu aut velmi hanebnou pozici. Pokud by jim skutečně šlo o české národní zájmy, využijí publicitu spojenou s předsednictvím k vyjádření nejen nesouhlasu, ale odporu a neposlušnosti.

Ministryně životního prostředí Anna Hubáčková v této souvislosti také prozradila to, že v roce 2026 se má EU k zákazu prodeje aut se spalovacími motory ještě jednou vrátit a vyhodnotit to, zdali je termín 2035 reálný. Jde o nějaká „zadní vrátka“ nebo jen unijní alibismus?

Ano, to je přesně to, co jsem řekl před chvílí. Jediné, co lze očekávat, je několik výjimek a k tomu třeba posunutí termínu o několik let. Na věci to ale vůbec nic nemění. Nevím, co paní Hubáčkovou k takovému názoru vede a proč mluví zrovna o roku 2026. Myslí si snad někdo, že za čtyři roky bude situace jiná? Že se snad během čtyř let objeví nějaké zásadní skutečnosti, díky kterým bude možné zákaz aut posuzovat jinak než jako zločin proti lidskosti? My přece všichni víme, že zákaz spalovacích motorů je rozumově, morálně i politicky naprosto neobhajitelný a neospravedlnitelný.

Proč je vlastně podle vás zákaz prodeje nových aut se spalovacími motory tak špatné opatření? Přece všichni víme, že dýmící motory společně s přebujelým motorismem životnímu prostředí právě nepřispívají?

Právě naopak. Nic takového nevíme. Dnešní motory jsou velmi šetrné, katalyzátory fungují. Co se týče CO2, i kdybychom chtěli přijmout tezi, že za změny klimatu může právě CO2 emitovaný lidskou činností, vyskytuje se v emisích z automobilů jen v naprosto zanedbatelném množství. Co se týče přebujelého motorismu, je třeba se tedy zeptat, jaká míra motorismu je již přebujelá, jaká je přijatelná, a hlavně kdo to má určit. Ostatně pokud by někdo argumentoval přebujelým motorismem, měl by tedy přiznat, že zakázaná auta se spalovacími motory nepůjde v žádném případě zcela nahradit elektrovozidly a cílem tedy je milionům lidí znemožnit osobní automobilovou dopravu. Dále můžeme mluvit třeba o hluku ve městech, a poukázat na to, že tady není problém motorismus jako takový, ale naprosto iracionální snižování povolené rychlosti, co zvyšuje celkovou hlučnost. A teď si na druhou misku vah postavme všechny benefity všeobecně dostupné osobní automobilové dopravy. Možnosti dopravovat se zcela nezávisle do práce, za vzděláním, za kulturou. Šetřit svůj čas. Žít kvalitněji. Životní prostředí není jen příroda, je to vše, v čem žijeme. A možnost nezávisle a svobodně se dopravovat, naše životní prostředí obohacuje, nikoliv poškozuje. Zákaz je především naprosto nemorální opatření, které má za cíl násilně snížit životní úroveň milionů lidí a něco, co je dnes naprosto běžná součást života, prohlásit za luxus pro horních deset tisíc a politickou aristokracii. Je potřeba si uvědomit, že původcům zákazu nejde o přírodu a životní prostředí. Jde jim skutečně o to ubližovat lidem a šlapat po nich. Zákaz aut je jen jeden dílek skládačky. Ti lidé nenávidí jakoukoliv technologii a jakýkoliv blahobyt lidí. Stejně jako zakážou spalovací motory, budou dále omezovat elektromobily, dále třeba stavbu a vlastnictví rodinných domů, počítače s energeticky náročnými grafickými kartami, cizokrajná vína dopravovaná přes půl světa, dále zakážou lidem pořídit si více než jedno dítě, zakážou létat na dovolenou častěji než jednou za deset let, zakážou rockové koncerty na stadionech, vlastnictví ledničky, konzumaci hovězího masa, chov slepic, houbaření atd. Cokoliv. Proč? Protože můžou.

Premiér Petr Fiala ve svém projevu k národu varoval, že růst cen energií bude pro mnohé občany i firmy ještě pořádným šokem, ale že vláda udělá vše proto, aby lidi nenechala padnout. Věříte slibům pana premiéra?

Neudělá vůbec nic. Statisíce lidí si během příštích dvou let sáhnou na dno. Někteří dostanou jakousi almužnu, dostanou možná pět tisíc, možná méně, čímž ovšem stát jen přiživuje inflaci a zadělává na problémy v budoucnu. Petr Fiala vůbec neví, o čem mluví. Není to ekonom, není to myslitel, a už vůbec není pravicovým ekonomem a myslitelem. Pokud by skutečně chtěl situaci řešit, vydá jasné prohlášení: Končíme se zelenou politikou, končíme s lipskou parodií na burzu, přestáváme se ohlížet na zájmy Německa a budeme řešit jen naši vlastní energetiku. Začínáme masivně deregulovat ekonomiku, aby lidé mohli produkovat hodnoty, aniž by na nich parazitoval stát. Začínáme radikálně snižovat daně. Nic takového premiér Fiala neřekl. Této zemi pomoci nehodlá a doufá, že to jeho vláda nějakým zázrakem přežije. Nepřemýšlí principiálně, ale jen v horizontu okamžiku. Pronesl projev, odškrtl si úkol v seznamu, ale co bude za měsíc, za dva, za půl roku – to ho vůbec nezajímá. Stejně tak mě nezajímá zas tak dalece premiér Fiala. Daleko víc mě zajímají pravicoví voliči, kteří přijali mediální příběh o „antibabišovi“ a o změnách, které s ním přijdou. Zeptal bych se jich: Tohle jste skutečně chtěli? Tohle má být ta velká změna? Babišovská politika bez Babiše.

Zdražování energií motivuje čím dál více domácností k tomu, aby velmi rychle hledali alternativní zdroje. Někteří narychlo shání fotovoltaiku, jiní znovu zapojují staré kotle na dřevo či uhlí. Neměl by stát, příp. i obce přispěchat s nějakou koordinací?

Ne, stát by měl pokud možno nezasahovat. Ostatně už toho podělal dost. Jediné, co stát má v dnešní situaci dělat, a má to vlastně dělat vždy a za všech okolností, je neházet lidem klacky pod nohy. Má tedy omezit pravidla. Rušit regulace. Neukrajovat skrze různé daně a odvody další peníze z rozpočtů občanů. A samozřejmě, jak stále opakuji, má konečně nastoupit cestu alespoň trochu racionální energetické politiky, především skončit tu odpornou a hanebnou parodii na burzu, která se hraje v Lipsku. Je sice pravda, že problémy způsobil stát, takže se možná zdá, že by stát měl situaci napravovat a nějak lidem pomoci. Já se obávám, že toho není schopen. I kdyby ve vedení státu, krajů či měst byli ekonomičtí géniové, nepůjde to. A já se ptám: Skutečně náš stát, kraje a města vedou ekonomičtí géniové?

Jste také zastupitelem v Berouně, tak se zeptám, jaký dopad má růst cen energií na vaše město. Chcete občanům v tomto směru nabídnout nějakou pomoc?

Já jsem v opozici, takže moje možnosti jsou značně omezené. Nicméně volby jsou už za rohem, a já věřím tomu, že naše sdružení Lepší Beroun podporované Svobodnými tentokrát dostane možnost promluvit do řízení našeho města. Takže určité koncepce si snažíme dlouhodobě ukládat do šuplíku, abychom byli připraveni. Co se týče pomoci občanům, město v rukou prakticky žádné aktivní nástroje nemá. Může však pomoci jinak. Nepodílet se na všeobecné drahotě. Nechci, aby minulá Babišova a současná Fialova drahota byla umocněna naší komunální politikou. Jsem pro radikální snižování nebo nejlépe rušení místních poplatků, jako je například poplatek za odpadové hospodářství, který je u nás v Berouně jeden z nejvyšších v našem kraji. Rozhodně si myslím, že by město mělo v této věci vycházet vstříc místním podnikatelům, zejména majitelům malých provozoven. A nepochybně bude potřeba řešit naše vlastní městské účty za energie. Vytápění našich škol a školek, spotřeba elektrické energie v nich atd., a hledat zde cesty, jak ušetřit nebo jak alespoň část spotřeby pokrýt z vlastních zdrojů.

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: Parlamentní listy

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31