Vondráček v bouřlivé debatě o Trumpovi: Střet vizí o budoucnosti Evropy a transatlantismu
Poslanec Libor Vondráček se stal jedním z hlavních aktérů speciálního vydání pořadu 360 věnovaného prvnímu výročí druhé vlády Donalda Trumpa. V téměř hodinové debatě se střetl s bývalým ministrem zahraničí Janem Lipavským (ODS), poslancem Karlem Dvořákem (STAN) a Kateřinou Demetrashvili. Diskuze odkryla zásadní rozpory v pohledu na amerického prezidenta, budoucnost NATO i roli Evropy v měnícím se světovém řádku.
Trump jako prezident: Inspirace nebo chaos?
Na úvodní otázku, jaký je Donald Trump jako prezident po roce ve druhém funkčním období, Vondráček odpověděl jednoznačně pozitivně. „Donald Trump se nepochybně snaží dodržovat své předvolební sliby, je to prezident, který vyhrál nejenom co do počtu volitelů, ale i co do absolutního počtu hlasů a snaží se zkrátka plnit to, co těm svým voličům slíbil,“ vysvětlil poslanec.
Vondráček vyzdvihl zejména Trumpovu práci v oblasti migrace a odmítnutí zelené ideologie, která podle něj zdražovala životy Američanům. Pozitivně hodnotil i DOGE program, který má ušetřit spoustu peněz americkým daňovým poplatníkům. „To je pro nás veliká inspirace. My jako Češi v první řadě musíme si říkat, co si z toho jeho vládnutí můžeme vzít sami pro sebe, než abychom nějak mistrovali nebo kritizovali a říkali, že volba Američanů byla špatná, je to jejich demokratická volba,“ zdůraznil
Diametrálně odlišný pohled představila Kateřina Demetrashvili, která Trumpovo prezidentství charakterizovala jediným slovem: chaos. „Nedá se to srovnávat s prvním obdobím. Určitě o té domácí se budeme mnoho bavit. Co se týče té zahraniční, tak prostě čím dál tím víc vidíme, že se pomalu z dlouhodobého spojence stává trošku hrozba, že opravdu ohrožuje suverenitu jednotlivých států,“ varovala s odkazem na Trumpovy výroky o Kanadě a Grónsku.
Jan Lipavský, který měl jako bývalý ministr zahraničí nejbližší zkušenost s mezinárodní diplomacií, označil Trumpa za velmi kontoverzního prezidenta, který neodpouští slabost. „Je to člověk, který neodpouští slabost a sám rozumí síle ať už ekonomické nebo vojenské. Určitě patří mezi prezidenty, kteří se nebojí rozhodovat,“ poznamenal. Zároveň však dodal klíčovou výhradu: „To, co je pro nás Evropany a i pro Česko, je, že to není prezident, který je transatlantický. Dokonce bych si dovolil říci, že do určité míry pohrdá Evropou.“
Karel Dvořák přirovnal hodnocení Trumpových výroků k nekonečnému rébusu. „Když hodnotíme výroky Donalda Trumpa, tak se můžeme vždycky pohybovat někde na škále toho, že buď hraje ty tzv. pět D šachy, nebo je to projev nějakého šílenství,“ poznamenal. Dvořák věří, že Trump si vytváří pozici pro vyjednávání a testuje, jak bude Evropská unie reagovat a zda bude jednotná.
Grónsko: Bezpečnostní zájem nebo imperiální ambice?
Trumpovy výroky o Grónsku a možném použití ekonomického i vojenského nátlaku k jeho získání rozdělily účastníky debaty. Moderátor citoval přesdílený příspěvek na Trumpově sociální síti, kde zaznělo: „Skutečný nepřítel není Rusko a Čína, ale NATO a OSN.“
Vondráček k tomuto kontroverznímu výroku přistoupil pragmaticky. „Já bych teď asi nedokázal úplně říct, co přesně tím myslel Donald Trump, protože on to teda přesdílel. Přece jenom je známý těmi velkými prohlášeními typu, že tedy dojedná mír za 24 hodin. Přece jenom je to nějaká nadsázka,“ vysvětloval. Poslanec pak nabídl paralelu z evropského pohledu: „Kdybych se to pokusil paralelně říct v pozici nás Evropanů a řekl bych, že skutečným nepřítelem evropské prosperity není Čína, není Rusko, ale je to právě Evropská unie, která prostě tady způsobuje tu eutanázii našeho průmyslu.“
Demetrashvili ostře oponovala. „Kdyby reálně Trump například myslel vážně ruskou hrozbu a kdyby mu šlo o bezpečnostní skutečně aspekt téhle situace, tak by naopak nesnižoval počet vojáků na Grónsku a zároveň by se jinak choval,“ argumentovala. Podle ní Trump zapomíná na bezpečnostní aspekty a více ho zajímají nerostné suroviny.
Jan Lipavský připomněl strategický význam amerických základen v Evropě. „Vemme si bombardování Íránu. To se odehrálo díky tomu, že ta letadla, která teda, byť letěla ze Spojených států amerických, tak doplňovala palivo a využila zázemí evropských letišť. Celý vliv Spojených států amerických na Blízkém východě, v Afriky i vlastně vůči Rusku v Evropě vychází z amerických základen, které se nachází v Německu,“ vysvětlil. Podle něj Trump ještě nespočítal, o co by přišel bez evropských základen.
Karel Dvořák zdůraznil potřebu jasné reakce Evropy. „Potřebujeme silnou a jednotnou Evropu, která dá jasně najevo, že tou červenou linií jakékoliv debaty s naším spojencem a partnerem je územní celistvost evropských států. To je prostě čára, za kterou nemůžeme v žádném případě jít,“ prohlásil.
Slabá Evropa a ztracený spojenec?
Vondráček odmítl, že by Evropa ztratila spojence ve Spojených státech. „Nemyslím si, že jsme ztratili spojence. Myslím si, že ten, kdo je skutečně dobrý spojenec, tak je taky schopen tomu svému spojenci říct včas pravdu, která se mu špatně poslouchá,“ vysvětlil. Pravdou podle něj je, že Evropská unie je mimořádně slabá oproti své dřívější pozici.
„Evropská unie si kladla za cíl v rámci Lisabonské strategie předběhnout Spojené státy a místo toho se nám Spojené státy ekonomicky vzdalují. Skutečně nás můžou posuzovat nově více za slabé. V momentě, kdy se lídři evropských států bojí svých občanů, omezují svobodu slova, tak to také vnímají v Americe jako slabost,“ kritizoval Vondráček současný stav EU.
Lipavský však vytknul vládní koalici dvojí metr. „To sebemrskačství. Vy snížíte výdaje na obranu, to bude v tom rozpočtu, které předložíte a pak tady pláčete, že je Evropa slabá. To je přece paradoxní,“ zkritizoval. Podle něj by vláda měla místo kamarádění s Maďarskem a Slovenskem stavět konstruktivní evropské koalice proti migraci a k revizi Green Dealu, jak to dělala vláda Petra Fialy.
„Rétoricky to zní skvěle, realita ovšem jiná. Ono se to už jako postupně ukazuje. A samozřejmě, když Evropa dokáže vygenerovat vlastní sílu, tak i Spojené státy budou respektovat,“ dodal Lipavský s tím, že třetina globálního obchodu se odehrává přes Atlantik a pro Česko je Amerika desátým nejvýznamnějším exportním trhem.
Spor o obranné výdaje
Klíčovým bodem rozpravy se stal požadavek Donalda Trumpa na zvýšení výdajů členských států NATO na 5% HDP. Vondráček k tomu poznamenal, že požadavek není tak drastický, jak se může zdát. „Přece jenom ono se to možná trochu nafukuje, ale víme, že tam 1,5% je na infrastrukturu, že Španělsko to také odmítlo,“ vysvětlil.
Poslanec zároveň vyjádřil obavy, že nafukování těchto témat má posloužit eurofederalistům. „Obávám se, že všechno to nafukování těchto témat má posloužit eurofederalistům, aby začali tlačit na zavedení unijní armády, aby začali tlačit na to, že ztratíme právo veta při hlasování v Evropské unii. A toho já se skutečně děsím,“ varoval.
Zdůraznil, že Česko chce přistupovat k obraně komplexně. „My máme i v programovém prohlášení zakomponováno, že chceme přistupovat k té obraně komplexně, že máme komplexní bezpečnostní strategii, že je potřeba do toho zapojit právě i obyvatele tak, aby byly připravené na jakékoliv scénáře,“ vysvětlil.
Demetrashvili zdůraznila význam domácího zbrojního průmyslu. „Ta rostoucí nejistota v tomhle mezinárodním prostředí vede k tomu, že si konečně uvědomujeme, že opravdu budování vlastní obrany není něco zbytečného, ale je to prostě absolutní nutnost, není to žádný luxus,“ konstatovala. Připomněla, že český zbrojní průmysl je skvělý a dodává produkty i do USA.
Karel Dvořák ale oponoval vládní logice. „Vláda zastává názor a vyvrací. Říká, že není potřeba utrácet za posilování české a evropské obranyschopnosti, že to za nás vyřeší někdo jiný. A zároveň říká, že chce zvyšovat sociální dávky a utrácet peníze někde jinde. Já se přiznám, že tomu úplně nerozumím,“ vyjádřil svůj údiv.
Lipavský pak položil přímou otázku. „Buď na ty peníze dáte nebo je tam nedáte a vy je tam nedáte, protože je dáte na levnější elektřinu. Zrušíte poplatky za veřejnoprávní média, což bude další výdaj státního rozpočtu. Takže tady Svobodní a motoristé budou podporovat socialistickou politiku,“ obvinil vládní strany.
Válka na Ukrajině a cesta k míru
Téma jednání o míru na Ukrajině vyvolalo další ostrou výměnu názorů. Vondráček ocenil, že Evropa je díky Trumpovi nejblíže k uzavření míru od začátku války. „Robert Fico to zkusil v čase, kdy ta jednání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem nebyla v tak pokročilém stadiu, jako jsou dneska. Dneska si myslím, že naopak my bychom měli tak jak to i psala Tulsi Gabbardová, my bychom opravdu neměli bojkotovat tu snahu Donalda Trumpa,“ argumentoval.
„Nemyslím si, že by bylo jakkoliv užitečné, kdybychom tam jezdili si hrát jako na někoho, kdo může teďka pomoci vyjednání míru mezi Ukrajinou, Ruskem, Donaldem Trumpem v tuto chvíli spíš bychom opravdu měli řešit tak nakonec, jak se vyjádřila Roberta Metsola, že tedy jsme nejblíže uzavření míru od začátku války, tak bychom tomu měli držet palce,“ dodal.
Demetrashvili však Trumpovy mírové snahy hodnotila skepticky. „Samozřejmě ty mírové snahy velice oceňuji, ale vzhledem k tomu, že Trump postavil na tom, že vyřeší tu válku a že zajistí mír na celém světě jako náš mírotvorce zachránce v co nejkratší době. Na tom si postavil kampaň, na tom ji vyhrál velice značně a najednou zjišťuje tu realitu,“ konstatovala. Podle ní Trump zjišťuje, že Putin není ochoten ustoupit a vyjednávání nikam nevede.
Lipavský zdůraznil, že s Putinem je třeba hovořit pozice síly. „Ten rozumí zbraním a sankcím. Ta jeho válka netrvá tři dny, tři měsíce, tři roky, ale bude trvat teďka brzo už čtyři roky. A když ukážeme sílu vůči Rusku, tak pak se s nima skutečně bude o čem bavit,“ vysvětlil. Připomněl, že Putin anektoval území do ústavy, která mu nepatří a která kontroluje ukrajinská armáda.
„Musíme Rusku ukázat, že oni to nezvládnou, že hranice v Evropě platí, ale to nepůjde bez těch výdajů na obranu a bez nějaké rozhodné politiky. Protože to, co vidíme teďka, je spíše geopoliticky dezorientovaná vláda, která se vlastně není schopná ani vymáčknout poměrně jasné záležitosti, jako je územní suverenita Dánského království,“ zkritizoval Lipavský současnou vládu.
NATO versus evropská obrana
K otázce budoucnosti NATO se Vondráček vyjádřil pragmaticky. Zdůraznil spolupráci s nejbližšími partnery ve visegrádské čtyřce. „My musíme být silný a musíme být silní i v rámci našeho regionu s těmi nejbližšími partnery, protože nakonec vždycky je to bližší košile nežli kabát. Proto chceme spolupracovat s V4,“ vysvětlil.
Odmítl také nadšení pro paralelní obranné struktury v Bruselu. „19 balíčků sankcí. Já si tedy nejsem jistý. To, co funguje, je skutečně síla. Josef Mašín říkal, že věří v Boha a ve své pistole. Takže my musíme být silný,“ citoval legendárního protikomunistického bojovníka.
Demetrashvili vyjádřila naději v NATO, ale připustila bezprecedentnost situace. „Já pořád teda mám naději v tom, že opravdu Česká republika patří do NATO a že to dokážeme ještě zachránit. Ale je pravda, že prostě tahle situace je bezprecedentní a potřebujeme nějak vyřešit to, že prostě šli na to, jako ohrožuje členy NATO,“ konstatovala.
Karel Dvořák zdůraznil potřebu jak NATO, tak silnější Evropy. „Věřím v to, že potřebujeme silnější Evropskou unii a věřím v to, že potřebujeme budovat silnější evropský obranný průmysl, sdílet evropské zbraňové systémy tak, abychom neměli ten roztříštěný systém, který máme teď. A buďme prostě silnější a bez sebevědomější partneři, protože každý chce mít partnera, který je silný a neslabý,“ vysvětlil.
Lipavský se jednoznačně přihlásil k transatlantismu. „Já jsem velký transatlantista. To znamená, já budu hájit. Já věřím tomu, že demokratické země mají spolupracovat, že spolu máme obchodovat, sdílet technologie, věřit si. Ano, teďka vůči Spojeným státům jako Evropa musíme podle mého názoru zahrát trochu razantnější partii, ale stále přátelskou a spojeneckou,“ vyjádřil svůj postoj.
Rada míru: Nová naděje nebo slepá ulička?
Na závěr debaty se účastníci vyjadřovali k Trumpově návrhu Rady míru, kde by nad územím Ukrajiny dohlížely vybrané státy. Mezi první zájemce se již přihlásily Ázerbájdžán, Bělorusko a Maďarsko.
Demetrashvili byla jednoznačně proti. „Já si myslím, že taková organizace je předurčená k zániku, protože opravdu s diktátory se spolupracovat nedá. Váleční zločinci nemají co rozhodovat o území, na kterém zločiny páchají,“ odmítla celý koncept.
Karel Dvořák s ní souhlasil. „Já myslím, že paní kolegyně to vyslovila a definovala velice pregnantně. Já si myslím, že to je projekt určený k zániku a je zbytečné na něco takového utrácet peníze českých daňových poplatníků,“ konstatoval.
Vondráček byl opatrnější. Odmítl vstup za navrhovanou jednu miliardu dolarů, ale připustil, že „kdyby Donald Trump dal hodně velkou slevičku,“ bylo by lepší být u jednání alespoň jako pozorovatelská země.
Debata ukázala zásadní rozpory v pohledu českých politiků na Donalda Trumpa a budoucnost transatlantických vztahů. Zatímco Vondráček v něm vidí především inspiraci a pragmatického vyjednavače, Lipavský a jeho oponenti varují před oslabením NATO a potřebou silnější jednotné Evropy.
V pondělí 19. ledna 2025 se v diskusním pořadu Události komentáře na ČT24 představil Libor Vondráček, předseda Svobodných, který společně s Patrikem Nacherem (ANO), Ivanem Bartošem (Piráti) a Pavlem Žáčkem (ODS) diskutoval dvě klíčová témata – prodej bitevních letounů L-159 Ukrajině a zrušení koncesionářských poplatků pro veřejnoprávní média.
Odmítnutí prodeje letadel
Hlavním tématem večera bylo rozhodnutí vlády neprodat čtyři bitevní letouny L-159 Ukrajině, což prezident Petr Pavel kritizoval jako projev sobectví. Vondráček však zaujal pragmatický postoj: „Já pojem solidarita hlavně vnímám v souvislosti s tím, když někdo rozdává ze svého. A přece jenom všechno, co patří státu, ať už je to majetek nebo jsou to peníze, tak je nás všech a z toho by se nemělo tak jednoduše rozdávat.“
Předseda Svobodných zdůraznil, že vláda plní předvolební sliby. „My jsme slíbili našim voličům, občanům České republiky, a chceme ctít nějaké předvolební sliby, že ani peníze, ani zbraně nebudou z českého státního rozpočtu, z české armády posílány směrem na Ukrajinu,“ prohlásil Vondráček. Na dotaz moderátora, zda platí i zákaz prodeje, odpověděl: „Ani prodávány. Nebo to jsme výslovně neřekli, ale v tuto chvíli vláda se takto na koaličním jednání usnesla.“
Vondráček navrhl alternativní řešení: firma Aero Vodochody by si mohla letouny odkoupit zpět a případně s nimi nakládat sama, pokud by armáda letadla nepotřebovala. Tento kompromis by podle něj podpořil český průmysl i zachoval reference pro výrobce.
Ostré výměny s Bartošem o roli prezidenta
Mezi Vondráčkem a Ivanem Bartošem došlo k výrazné konfrontaci ohledně slovních útoků mezi vládou a prezidentem Petrem Pavlem. Bartoš kritizoval ministra zahraničí Petra Macinku za neadekvátní reakci vůči prezidentovi: „Mně přijde, já nezpochybňuji, že pan Macinka určitě jako na něco expertem je a dokáže jako hodnotit, ale já bych byl velmi opatrný, aby ministr zahraničí zrovna v tomhle mistroval prezidenta České republiky s jeho historií, která prakticky celý jeho dospělý život je služba armádě a služba ve strukturách NATO.
Vondráček však uvedl situaci do kontextu a obvinil opozici z dvojího metru: „Když se tady bavíme o tom, že ty výměny názorů mezi panem prezidentem a ministrem zahraničí, respektive členy vlády dneska jsou v nějakém duchu. Tak já myslím, že v čase, kdy byl prezidentem Miloš Zeman, nastupovala vláda Petra Fialy, tak tam ty střety byly daleko tvrdší.“ Dodal, že současná rétorika je „daleko, daleko předtím“ ve srovnání s minulými konflikty.
Když se Bartoš pokusil Vondráčka usvědčit z nepřesnosti ohledně výroku Filipa Turka o expanzi NATO, Vondráček rychle oponoval: „Takhle to neřekl. Je to trošku jinak.“ V klíčovém momentu pak Vondráček zdůraznil konstituční rámec: „Můj šálek kávy je dodržování ústavy, striktní dodržování ústavy,“ a dodal, že prezident „nemůže slibovat, že dá něco, o čem nerozhoduje.“
Souboj se Žáčkem o veřejnoprávní média
Druhá polovina debaty se zaměřila na plánované zrušení koncesionářských poplatků pro Českou televizi a Český rozhlas od ledna 2027. Vondráček zde zaujal opatrnější pozici a bránil postupné zveřejňování informací: „Pro mě je to trošku komfortní, že teď mluvím po Patriku Nacherovi, protože aspoň mohu říci, že jsem rád, že nezacházel do těch detailů, že se mu totiž nestane to, co se stalo panu Baxovi, který v srpnu, v červenci 2022 řekl, poplatky se zvyšovat nebudou. A pak za chviličku začal tlačit něco zcela jiného.“
Pavel Žáček (ODS) ostře kritizoval plánovanou reformu jako možné zestátnění médií, čímž vyprovokoval Vondráčkovu odpověď. „Já v tuto chvíli naprosto žasnu, když tady slyším argumenty, že to je zpochybňování demokracie a svobody, protože skutečně ODS v roce 2009 toto navrhovala,“ řekl Vondráček. Připomněl, že mezi tehdejšími členy ODS byl i Martin Kupka, jehož současná vyjádření připomínají rétoriku ČSSD.
V nejkontroverznějším momentu večera Vondráček přiznal své osobní preference: „Kdyby to bylo na mě, já jsem fanoušek Javiera Mileie, za mě by se to klidně mohlo zrušit, ale my jsme ve vládě, respektujeme programové prohlášení a je to tak, že se bude postupovat podle programového prohlášení. Doufám, že mě zase pozvete, když jsem Javiera Mileie fanoušek.“
Koaliční disciplína nad osobními názory
Vondráčkovo vystoupení ukázalo politika, který balancuje mezi osobními přesvědčeními a koaliční disciplínou. Opakovaně zdůrazňoval, že vláda postupuje podle programového prohlášení a dodržuje předvolební sliby. V závěru debaty potvrdil: „Vládní programové prohlášení je něco, na čem se shodly tři strany a nemyslím si, že pan Klempíř by změnil názor, ale skutečně on je součástí toho celého týmu a my musíme fungovat jako tým po celé čtyři roky, aby čeští občané viděli dobré výsledky.“
Debata ukázala fundamentální rozpory mezi koalicí a opozicí v otázkách zahraniční i mediální politiky, přičemž Vondráček se etabloval jako obránce pragmatického přístupu vlády proti obviněním z ideologie či mocenských zájmů.
Ve středečním vydání pořadu Události, komentáře na ČT24 se střetly názory na probíhající jednání Poslanecké sněmovny k vyslovení důvěry nové vládě Andreje Babiše. V debatě moderované Terezou Řezníčkovou vystoupil Libor Vondráček jako místopředseda ústavně-právního výboru a předseda Svobodných společně s místopředsedou Sněmovny Patrikem Nacherem za ANO na straně koalice a s Janem Skopečkem z ODS a Markem Výborným z KDU-ČSL na straně opozice. Vondráček v průběhu diskuse čelil ostré kritice programového prohlášení vlády a musel vysvětlovat postoj své strany k několika kontroverzním tématům.
Už v úvodu se přihlásil k části kritik opozice, když připustil, že problémy s bydlením jsou reálné a dlouhodobě neřešené. Okamžitě však obrátil optiku: namísto obvyklého politického alibismu ostře přiřkl výrazný díl viny právě Pirátům, kteří teď v opozici patří mezi nejhlasitější kritiky. Vondráček mluvil o „sebemrskačství“ a absurditě situace, kdy ti, kdo podle něj pomohli současný stav způsobit, dnes předstírají, že mají recept na nápravu. Zdůraznil, že jeho klub chce postupovat jinak – konkrétně připomněl stavební zákon jako jednu z prvních norem, které chce nová vládní většina otevřít a změnit. Vondráček tak využil téma bydlení k tomu, aby se profiloval jako politik, který sice dokáže uznat diagnózu problému, ale současně odmítá, aby jí monopolně vládla bývalá vládní garnitura.
Druhou klíčovou linií večera byl spor se zástupci bývalé pětikoalice kolem programového prohlášení nové vlády. Zatímco Jan Skopeček z ODS a předseda KDU-ČSL Marek Výborný mluvili o „souboru neslučitelných slibů“ a vnitřně rozporném textu bez jasné vize, Vondráček program naopak hájil jako materiál, který je dostatečně konkrétní, srozumitelný a měřitelný. Připomněl, že byl předložen v rekordním předstihu, aby se s ním poslanci mohli detailně seznámit, a argumentoval i tím, že co do rozsahu se výrazně neliší od programového prohlášení předchozí vlády. Klíčový byl ale jiný moment: poukázal na to, že skutečným měřítkem není délka textu, nýbrž schopnost vlády program dodržet – a právě tady zaútočil na Fialův kabinet, který podle něj porušil svůj slib nezvyšovat daně, a dokonce dodatečně měnil základní parametry ekonomické a evropské politiky, aniž by si znovu vyžádal důvěru Sněmovny.
Vondráček tak obrátil kritiku Skopečka a Výborného proti nim samotným. Když bývalý ministr a místopředseda Sněmovny varoval před „rozpočtovým armageddonem“ a nefinancovatelnými sliby nové vlády, Vondráček připomněl, že právě koalice Spolu si dříve vylepovala billboardy se slibem zkrocení rozpočtu, a přitom během svého vládnutí navýšila státní dluh o více než bilion korun. V jeho podání tak zástupci bývalé vládní pětikoalice ztráceli morální autoritu poučovat současnou většinu o odpovědném hospodaření. „Ukázaná platí, uvidíte za čtyři roky,“ uzavřel Vondráček jeden ze svých vstupů, čímž posunul debatu z roviny abstraktních výtek k jednoduchému politickému testu, který má proběhnout před voliči v příštích volbách.
Výrazně rezonovala také pasáž věnovaná sporné muniční iniciativě pro Ukrajinu, která v posledních dnech vyvolala napětí uvnitř nově vzniklé vládní většiny. Moderátorka připomněla ostré výroky poslance Jaroslava Foldyny, jenž spojoval svůj postoj k důvěře vládě právě s tím, jak se kabinet k iniciativě postaví. Vondráček zareagoval suverénně: popsal jednání, které Babiš vedl na klubu SPD, a zdůraznil, že pro jeho poslance je zásadní především to, že ze státního rozpočtu nepůjdou na tento projekt peníze českých daňových poplatníků. Téma pojal nejen jako rozpočtový problém, ale také jako otázku transparentnosti a kontroly výdajů, když zmínil pochybnosti o maržích a celkovém nastavení iniciativy. Zároveň vyslal jasný signál dovnitř koalice: podle něj není důvod pochybovat, že i Foldyna nakonec pro vládu ruku zvedne. Ve finální třetině pořadu se debata stočila k širším otázkám politické kultury, vztahu vlády a opozice a k často skloňované „izolaci“ hnutí ANO a SPD. Zatímco marek Výborný zdůrazňoval potřebu jasného prozápadního ukotvení a varoval před námluvami s „antisystémovými“ subjekty, Vondráček se znovu postavil do role obhájce voličského mandátu. Ostrými slovy odmítl nálepkování části politického spektra jako nedemokratického a připomněl, že skutečný demokrat se má především smířit s výsledky voleb. Pokud některé strany mluví o „demokratických“ a implicitně „nedemokratických“ subjektech, otevírají podle něj dveře k pohrdání nejen svými politickými soupeři, ale i samotnými voliči, kteří je do Sněmovny poslali. Vondráček zároveň deklaroval, že v zahraniční politice je SPD a uskupení kolem něj připraveno ke shodě všude tam, kde bude na prvním místě zájem České republiky
V pořadu Události, komentáře na ČT24 8. ledna 2026 se střetly dva odlišné pohledy na roli prezidenta, premiéra i české angažovanosti v muniční iniciativě pro Ukrajinu. V debatě moderované Lukášem Dolanským proti sobě stanuli předseda Svobodných a místopředseda ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny Libor Vondráček a místopředseda poslaneckého klubu Pirátů Ivan Bartoš. Výsledkem byla svižná, místy konfrontační, ale argumentačně nabitá diskuse, v níž Libor Vondráček vystupoval jako právník a obhájce parlamentní demokracie proti podle něj příliš ambicióznímu pojetí prezidentské funkce.
Pat kolem Filipa Turka: prezident pod palbou kritiky
Debatu otevřela aktuální kauza nejmenovaného ministra životního prostředí Filipa Turka, nominanta Motoristů, jehož setrvávající kandidatura a odmítavý postoj prezidenta Petra Pavla vytvářejí vleklý politický pat. Moderátor připomněl čerstvé prohlášení Motoristů Borise Šťastného, že klub jednomyslně podporuje Turka, je znepokojen kroky prezidenta při plnění jeho ústavních povinností a trvá na Turkovi jako kandidátovi na ministra.
Ivan Bartoš v úvodu podotkl, že od chvíle, kdy byl Turek poprvé navržen – původně na ministerstvo zahraničí – se situace v jeho neprospěch spíše zhoršovala. Připomněl výroky a chování Turka na sociálních sítích i další „přitěžující okolnosti“ a zmínil, že i tehdejší místopředsedkyně hnutí ANO Alena Schillerová už v říjnu veřejně pochybovala, že pro Filipa Turka může být ve vládě místo. Motoristy označil za hnutí, které vsadilo svou tvář právě na Turkovi, což podle něj stojí za jejich tvrdohlavým trváním na nominaci.
Na přímou otázku moderátora, zda rozumí argumentům prezidenta republiky, Libor Vondráček odpověděl jednoznačným „Ne.“ Vysvětlil, že se dokáže vcítit do prezidentovy role do okamžiku, než premiér oficiálně podá návrh na jmenování. Do té doby mohlo být podle něj legitimní diskutovat, zda nominace skutečně přijde – brzdily ji i zdravotní indispozice Filipa Turka a snaha, aby se kandidát osobně setkal s prezidentem, byť to ústava nevyžaduje.
Klíčový zlom nastává v momentě, kdy byl návrh skutečně oficiálně podán. Od té chvíle prezident podle Vondráčka nemá prostor pro svévolné váhání. Vondráček se ostře vymezil proti předvolebnímu videu Petra Pavla, v němž prezident varoval před silami údajně chtějícími změnit systém české politiky: „Nakonec on tady začíná překreslovat systém parlamentní demokracie na systém, kde prezident má daleko silnější roli, než jakou mu přisuzuje ústava.“
Jako oporu pro svůj výklad cituje bývalého předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského, který podle Vondráčka už před čtyřmi lety jasně řekl, že ústava prezidentovi neposkytuje žádný prostor pro diskreci při jmenování ministra – prezident má jmenovat na návrh předsedy vlády, nikoli posuzovat politickou vhodnost kandidáta. I proto Vondráček tvrdí, že prezident překračuje své pravomoci a narušuje „štít demokracie“. V provokativní narážce dodává, že kdyby šlo o obranu parlamentní demokracie, „Milion chvilek pro demokracii by měli svolávat demonstrace“ – tentokrát ne proti vládě, ale na obranu ústavy proti prezidentovi.
Historie prezidentů a „zvykové právo“: Vondráček trvá na literě ústavy
Ivan Bartoš oponuje historickou perspektivou. Připomíná, že v minulosti se politické strany včetně SPD a Tomia Okamury odvolávaly na „silnější mandát“ přímo voleného prezidenta Miloše Zemana a obhajovaly jeho aktivistický výklad pravomocí, pokud jim to politicky vyhovovalo. Citoval ústavního právníka Jana Kyselu, který mluví o kontinuitě prezidentských „vrtochů“ – od Havlových amnestií, přes Klausovy abolice až po Zemanovo „roztahování mundúru“ prezidentského úřadu do maxima.
Moderátor se proto ptá, zda současný postup Petra Pavla není jen pokračováním zvykového práva vytvořeného jeho předchůdci. Vondráček připouští, že prezidenti v minulosti zkoušeli hranice ústavy, ale zdůrazňuje, že nikdy nedošlo až do fáze kompetenční žaloby, která by je jasně vymezila. Připomíná, že právě Petr Pavel se v kampani vymezoval proti svým předchůdcům a sliboval, že „to dělat nebude“. Proto podle něj nelze současné jednání omlouvat méně či více problematickou praxí z minulosti.
Na Bartošův odkaz na Jana Kyselu Vondráček navazuje tím, že i Kysela mluví o tom, že jen závažný trestný čin nebo špionáž by mohly být důvodem, aby prezident odmítl vyhovět premiérově návrhu. Nic takového podle Vondráčka v Turkově případě prokázáno není – a ani veřejné „černé puntíky“ či mediální průzkumy nemohou nahrazovat volby a ústavu.
Vondráček proto trvá na tom, že návrh padl, prezident měl jmenovat a vláda měla 13. ledna dostat důvěru jako celek, nikoli v „okleštěné“ podobě. Kritizuje i to, že otálení s jmenováním ministra nebo i předsedy vlády může být prakticky nekonečné, protože ústava nestanoví žádné lhůty. Naznačuje, že by bylo vhodné se na ústavněprávním výboru nebo ve stálé komisi pro ústavu bavit o zavedení alespoň orientačních časových rámců.
Kompetenční žaloba: právní řešení, nebo zbytečný konflikt?
Další část debaty se soustředí na otázku kompetenční žaloby na prezidenta. Bartoš připomíná, že podle ústavy může takovou žalobu podat jen vláda, respektive premiér, v tomto případě Andrej Babiš, a že právě on je za celou situaci politicky odpovědný. Zaznělo, že Babiš veřejně prohlásil, že do žádné žaloby nechce jít, protože ji považuje za zatěžující – a Bartoš to interpretuje jako důkaz, že spor je především Babiš–Pavel, nikoli Motoristé–Hrad.
Vondráček připouští, že nikomu se nechce pouštět do otevřeného ústavního sporu s prezidentem, byť by to „vyjasnilo“ výklad ústavy a ukončilo roky trvající nejistotu. Jako právník však říká, že by si ústava po 33 letech zasloužila právě takové judikaturní upřesnění. Na druhé straně upozorňuje, že i samotný proces kompetenční žaloby by politickou práci zdržoval, a s typicky svobodnickým důrazem na šetření financí ironicky dodává, že jediným pozitivem současného stavu je ušetřený ministrův plat na životním prostředí – ovšem ihned dodává, že to jistě nebyl záměr prezidenta.
Ivan Bartoš zdůrazňuje, že v právním státě se zákony vykládají až v konfliktu před soudem, nikoli politickými proklamacemi. Proto by podle něj kompetenční žaloba byla čistým způsobem, jak rozetnout spor. Zároveň však varuje před častými zásahy do ústavy: sahání na ústavu v koaličně roztříštěném prostředí často končí „zásadním průšvihem“. Jako realistickou cestu vidí buď žalobu, nebo politické řešení – dohoda Andreje Babiše s Motoristy na jiném kandidátovi.
Vondráček odpovídá, že v minulosti měl na všechny podobné situace (za Havla, Klause i Zemana) stejný názor – kompetenční žaloba měla být podána vždy. Připomíná, že Miloš Zeman nakonec Jana Lipavského – přes silné řeči a výhrady – jmenoval, zatímco Petr Pavel nyní „realizoval to, čím Zeman jen strašil“. Současně chápe, že Babiš se může obávat podezření z osobní msty vůči prezidentovi, který ho porazil ve druhém kole prezidentské volby, pokud by žalobu inicioval.
Role premiéra a Motoristů: vláda nespadne, program běží dál
Moderátor posléze odklání debatu od prezidenta k premiérovi Andreji Babišovi. Ptá se, zda podle Vondráčka Babiš za Motoristy u prezidenta bojoval dostatečně. Vondráček odpovídá opatrně: „Ještě uvidíme, tahle věc neskončila.“ Připomíná, že post ministra životního prostředí zůstává neobsazený a že další krok je na Motoristech a premiérovi.
Současně zdůrazňuje, že spor kolem Turka vládu neohrozí: „Podstatné pro občany je, že tato vláda na tomto sporu nepadne. Vláda se pustí do práce.“ Ministerstvo životního prostředí je podle něj možné po určitou dobu vést přes náměstka či pověřeného člena vlády, a podobné situace, kdy jeden politik dočasně spravoval dva resorty, Česko v minulosti již zažilo.
Na dotaz, jak dlouho jsou ochotni tolerovat dočasné řešení, Vondráček odpovídá v duchu koaliční stability: je to odpovědnost Motoristů a premiéra, ale Svobodní a SPD budou situaci snášet tak dlouho, „aby vláda vydržela čtyři roky“ a mohla naplnit programové prohlášení – tedy v jejich pojetí učinit život svobodnějším, levnějším a zbavit stát „umělého zdražování“ i prostřednictvím ministerstva životního prostředí.
Bartoš z opoziční lavice připomíná, že Babiš má talent sledovat především zájmy sebe a svého hnutí a že v minulosti neváhal náhle měnit postoj – ať už k evropským otázkám, nebo dnes k muniční iniciativě. Připomíná také, že souběh dvou náročných ministerských agend (zahraničí a životního prostředí) je dlouhodobě těžko zvládnutelný, zejména v době konfliktu na Ukrajině.
Když Bartoš zmiňuje morální profil Filipa Turka a odkazuje na jeho údajné sbírání nacistických relikvií, Vondráček kontruje, že voliči dali Motoristům i Turkovi mandát a že osobní nelibost či mediální kampaně nemohou nahrazovat ústavu. Podle něj by se podobné „průzkumy černých vroubků“ daly udělat na celou řadu politiků a nesmí se stát normou, podle níž se přepisují základní pravidla politického systému.
Muniční iniciativa: peníze českých daňových poplatníků jako klíčový spor
V závěru se debata přesouvá k muniční iniciativě pro Ukrajinu, která se stala symbolem české angažovanosti ve válce. Moderátor připomíná, že Andrej Babiš po jednání „koalice ochotných“ zjemnil svou kritiku a připustil, že pokud Česko z iniciativy neodejde, ale nebude do ní dávat další peníze, je to akceptovatelné.
Libor Vondráček odmítá, že by šlo o zásadní obrat: podle něj byla pozice Svobodných vždy stejná – je potřeba zabránit tomu, aby na muniční iniciativu šly peníze českých daňových poplatníků. Připouští, že iniciativu lze nechat běžet, pokud je financována ze zahraničí: „Každá věc, která funguje bez peněz českých daňových poplatníků, ať si funguje.“
Moderátor však upozorňuje, že Babiš dříve iniciativu označil za „předraženou, plesnivou“ a na dotaz agentury Reuters, zda by z ní Česko mělo vystoupit, odpověděl „samozřejmě, proč bychom pokračovali“. Vondráček přiznává, že konkrétní citaci pro Reuters neznal, ale trvá na tom, že problémem jsou konkrétní částky: „Dvě miliardy korun jsme tam dali a pořád jsou to dvě miliardy, které nechybí na zemi. Chybí ve školství a jinde.“ Zdůrazňuje, že z hlediska Svobodných jde o peníze, které bychom neměli vyvážet z rozpočtu, když doma chybí na základní služby.
Ivan Bartoš naopak – netypicky pro opozici – vyjadřuje uznání k tomu, že vláda Andreje Babiše fakticky nechává muniční iniciativu běžet. Připomíná, že Česká republika na začátku poskytla zhruba dvě miliardy korun a že následné roky se financování opíralo hlavně o zahraniční zdroje. Podle Bartoše je muniční iniciativa auditovaná, kontrolovaná více státy a není důvod o její účelnosti plošně pochybovat; sám byl u jejího vzniku a považuje ji za správnou a pro reputaci Česka v Evropě důležitou.
Závěr moderátor uzavírá připomenutím, že i ministr zahraničí Lipavský hovořil o českém příspěvku ve výši 2–3 miliard korun, a konstatuje, že je výjimečné slyšet od opozičního politika něco, co se blíží pochvale práce vlády. Vondráček i Bartoš diskusi zakončují stručným poděkováním za pozvání – po debatě, která zřetelně ukázala, že v otázkách ústavy, role prezidenta i válečné pomoci Ukrajině vede Libor Vondráček konzistentní, právnicky vyargumentovaný odpor k posilování Hradu i k dalšímu zatěžování českého rozpočtu.
