Povinná solidarita. To je určitě hlavní zlo migračního paktu. Bude znamenat vysoké riziko, že dříve, či později migrační pakt způsobí přijímání migrantů i do České republiky. Více o tom zde.
V migračním paktu skutečně nejsou povinné relokace, byť v případě migračních krizí si tím nejsem tak jistý.
Rozhodně nelze pominout riziko politického aktivismu zástupců (budoucí) české vlády, tj. aktivistické slibování relokací. Stejně tak nelze vynechat ani riziko kupčení s relokacemi, kdy budou vyměňovány za různé ústupky institucí EU a jiných států. Každý z nás si jistě umí představit typ politiků, kteří z aktivismu, pragmatismu nebo obyčejné zbabělosti budou relokace přislibovat. Tlak bude obrovský. Nezapomínejme, že 5 nejmocnějších států EU nese kolem 80 % migrační zátěže. Nemá význam pochybovat, že své zájmy budou tvrdě prosazovat.
Ale zcela určitě migrační pakt obsahuje povinnost přijmout ty migranty, kteří se v kritickou dobu budou vyskytovat na našem území, jejichž žádost by správně měl vyřídit stát prvního vstupu na území EU, a to v situaci, kdy se nenaplní alespoň 60 % počtu relokací stanoveného Radou EU. Toto potvrzuje i Evropská komise a je v zásadě jedno, kolikrát se tomu ještě Vít Rakušan v debatách vyhne. Toto samo o sobě je naprosto nepřijatelné. Možná bude stačit, jako je tomu právě v těchto dnech, v pravou chvíli blokovat společnými policejními hlídkami česko-německou hranici a migranti, pro které je Česká republika významnou tranzitní zemí, se zde budou pěkně kupit.
Nejprve trocha právní teorie
Právní předpisy, které nyní určují proces a podmínky, za kterých je členský stát povinen vyřídit a případně udělit azyl, jsou tzv. směrnice.
Nově, s migračním paktem, budou proces a podmínky udělení azylu upraveny tzv. nařízeními. Směrnice a nařízení jsou rozdílné druhy unijních právních předpisů.
Směrnice určují pro národní právní úpravu jen její mantinely a musí k nim vzniknout národní právní předpis (prováděcí zákon). Ten teprve ukládá povinnosti. Ale nařízení jsou mnohem více jako národní zákony. Namísto pouhých mantinelů pro národní zákony převážně přímo ukládají povinnosti. Prováděcí předpisy proto někdy ani nepotřebují.
Směrnice tedy dávají větší prostor členským státům být ve vyřizování žádostí o azyl tvrdší. Nařízení tento prostor dávají mnohem menší.
Co způsobí změna ze směrnice na nařízení?
Česká republika zatím patří při projednávání žádostí o azyl k těm přísnějším státům. Tomu bude s migračním paktem do značné míry konec. Vybral jsem si některé africké a blízkovýchodní státy a podíval jsem se, jak se k migrantům z nich chovají azylové systémy některých členských států EU (vybral jsem migranty z Afghánistánu, Turecka, Sýrie, Eritrei, Maroka atd.).
Zatímco u těchto vybraných zemí Česká republika v posledních letech v prvním stupni řízení odmítala 68 % žádostí o azyl, například Německo jen 39 %. Maďarsko, jako země s nejtvrdší praxí, odmítalo dokonce 85 % žádostí. Průměr EU byl 41 %.
V důsledku změny ze směrnice na nařízení bude s vyšší tvrdostí českých azylových úřadů do značné míry konec. Odhaduji, že se významně posuneme k průměru EU. Lapidárně řečeno, náš azylový systém s migračním paktem významně změkne. Jinými slovy, budeme muset méně žádostí odmítat, tedy více žádostí schvalovat. A to znamená, více migrantů natrvalo v naší zemi.
Migrační pakt tedy nejen kvůli povinné solidaritě, ale i v důsledku výše uvedeného způsobí, že v České republice začnou přibývat migranti z Afriky a Blízkého východu. Třeba ne výrazně ani rychle, ale přesto a postupně ano. Migrační pakt je zlo.
Převzato z Konzervativních novin: Co je vlastně špatně na migračním paktu? První díl , Co je vlastně špatně na migračním paktu? Druhý díl
