Česká společnost již zažila několik útoků na kapsy daňových poplatníků, jejich výtěžky šly do kapes pár lidem, ale doplácíme na to všichni. Takže i rodina s podprůměrným příjmem, protože samozřejmě potřebuje svítit, posílá celkem pěkné peníze našim ctěným elektrobaronům. Nejde tedy o žádné luxusní nepotřebné věci, které si může někdo odpustit. Příkladů samozřejmě najdeme více. I ten benzím by byl o korunu na litru levnější, kdyby nebylo biopaliv.
Před volbami se některé politické subjekty snaží vytáhnout témata, kterými přilákají voliče. Slibem neurazíš, kdoví co bude, ale třeba to zabere. Takže vidíme pana premiéra Sobotku, nebo pana Babiše, jak sní o cestě rychlovlakem z Brna do Prahy pod hodinu a slibují občanům i EU, že tyto tratě postavíme. Zde ale oni a nově i Zelení šlápli hodně vedle.
Rozdělení krajiny – ploty, vykácení stromů daleko od dráhy, ohrožení povrchových a spodních vod nejen pro Jihlavu, stavební uzávěra, mnoho let zátěže od stavby- tedy rozbité komunikace, popraskané zdi domů, obří skládky materiálu z tunelů, devastace krajiny, pokles cen nemovitostí u trati, vznik betonových monster v krajině, zničení přírody, zdravotní ohrožení hlukem a další nevýhody jsou jasné. Výhody má také – pohodlná doprava, ale pro pár osob, cenově drahá, ale rychlá. Je to vyvážené? Není.
V některých minulých příspěvcích bylo zmiňováno, že kritizuji, ale nenabízím řešení. Budu je tedy nabízet. Zde je to jasné. Řešení sporu je vyložit všechny karty na stůl. Tedy říct, ano postavíme trať, na každého Čecha v průměru na ni vybereme na daních cca 60.000 korun (při délce 600 km a ceně za běžný kilometr 1 milirda) a místo na důchody, nemocnice, školy, sportovní haly, vědu a výzkum tady postavíme drahou hračku. Navíc si na to zřejmě budeme muset půjčit. Češi rychlovlaky moc jezdit nnost. Zveřejníme hlukové mapy. Ještě taky si řekneme, že ve Francii má pan Macron problém, protože tamní železnice nasekaly 40 miliar euro dluhů, a tedy se dá předpokládat, že i budoucí provoz u nás se nezaplatí. Pak bude muset být dotován ze státního rozpočtu. Tedy z daní, tedy i od lidím kteří z toho nebudou mát žádný prospěch. Těm pak hodíme ohlodonou kost, třeba v podobě kosmetického zvýšení mzdy, aby mlčeli. Ano, takto to dnes funguje. Významná část daní a dotací končí absurdně u nejbohatších (viz nedávný krásný článek v ECHO24). Pokud to naši občané budou akceptovat, o čemž dost pochybuji, tak nechť je trať postavena a je to demokratické rozhodnutí. Pokud se ale stavba prosadí s tím, že se nebude říkat celá pravda, čo dokonce, že se bude lhát, tak je to špatně.
Tedy ještě shrnu řešení: nelhat lidem, nenalákat je na pozlátko, říct pravdivě všechna plus a minus. To ale bude pro zavedené politické subjekty nóvum, protože se budou muset smířit s tím, že „obchody“ jako padáky, Gripeny, Casy, Pandury, ale i „prodeje“ jako OKD a řada dalších… kdy se část peněz vždy nějak záhadně vypařila, již skončily. A to díky tomu, že se informace nebudou držet pod pokličkou, zde již tato zlodějská taktika narazí na veřejný zájem a veřejnou kontrolu. Díky tomu tento dosud nejdražší připravovaný rozpočtový a dotační podvod, mnohokrát větší než byla fotovoltaika již neprojde.
Máme na to být bohatou zemí a mít spokojené lidi, musí se ale zastavit současné zvyky velkých politických stran přihrávat peníze daňových poplatníků pod různými pláštíky svým donátorům.
Předseda Svobodných a poslanec Libor Vondráček byl 8. února hostem politické diskuse Partie Terezie Tománkové, kde se střetl s opozičními stranami nad klíčovými tématy současné politiky – od personální krize kolem Filipa Turka přes státní rozpočet až po návrh zákazu sociálních sítí pro děti.
Debata probíhala v napjaté atmosféře těsně po mimořádné sněmovní schůzi o nedůvěře vládě, kterou iniciovala opozice. Vondráček se v diskusi ocitl v defenzivě vůči kritice Ivana Bartoše (Piráti) a Věry Kovářové (STAN), kteří zpochybňovali vládní hospodaření i schopnost Petra Macinky zvládat současně dvě ministerstva. Zároveň musel balancovat mezi obhajobou vlády Andreje Babiše a vlastními principy Svobodných týkajících se fiskální zodpovědnosti.
Vondráček na úvod zdůraznil potřebu uklidnění politické situace a odmítl „štěpící“ rétoriku. Reagoval na kritiku demonstrací proti vládě tím, že odsoudil označování demonstrantů za „proruské síly“, jak zaznělo podle něj za minulé vlády. „Komunikovat rozhodně musíme, musíme komunikovat i s těmi, kteří přišli na ty protivládní demonstrace,“ zdůraznil s tím, že se s takovými hodnoceními setkával i z vlastního poslaneckého klubu SPD, konkrétně od Jaroslava Rajchla, což ale odmítl jako osobní názor, s nímž nesouhlasí.
Personální turbulence a role Motoristů
Hlavním terčem opozice byla role Petra Macinky, který jako vicepremiér dočasně vede ministerstvo zahraničí i životního prostředí po odmítnutí kandidatury Filipa Turka ze strany prezidenta Petra Pavla. Vondráček bránil Macinku slovy o jeho manažerských schopnostech: „Petr Macinka už překvapil mnoho lidí tím, jak dokázal jako manažer dostat svoji stranu do sněmovny, po dlouhé době se tam objevil nový subjekt. Takže já myslím, že jeho organizační schopnosti a jeho tým, který je současně na obou ministerstvech, toto umožňují.“
Když moderátorka připomněla, že Macinka nemohl odjet na summit ministrů životního prostředí kvůli jiným povinnostem, Vondráček mluvil o „počátečních porodních bolestech“ a vyjádřil přesvědčení, že se vymyslí fungující systém. Odmítl kritiku Ivana Bartoše, že by Motoristé „nerozuměli klimatu jak koza petrželi“, a namísto toho poukázal na plánovanou sněmovní konferenci „Může za sucho CO2″, která se má konat 30. března.
Vondráček zdůraznil demokratický mandát: „My jsme v těch demokratických volbách dostali mandát, Motoristé jsou součástí většiny.“ Nicméně, když byl dotázán, zda není problém, že jeden ministr má dva resorty, uznával, že „to je otázka“ a připustil, že na začátku to nebylo ideální. Opozice mu vytýkala, že se Svobodní, kteří mají ve svém programu návrat k vyrovnanému rozpočtu, vzdávají svých principů ve prospěch setrvání ve vládní koalici.
Rozpočtový spor a kritika Národní rozpočtové rady
Klíčovým tématem byla debata o státním rozpočtu a jeho souladu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti. Národní rozpočtová rada upozornila, že návrh rozpočtu od Aleny Schillerové je v rozporu se zákonem o 63 miliard korun. Premiér Andrej Babiš na to reagoval označením NRR za „zbytečnou instituci“, kterou nebude poslouchat, a vyrovnané rozpočty nazval „nesmyslem“.
Vondráček se pokusil navigovat mezi těmito protichůdnými postoji. Na jednu stranu připustil, že vzhledem k minulému průměrnému schodku 300 miliard korun za minulou vládu si „nikdo realisticky úplně neumí představit“ rychlý návrat k vyrovnaným rozpočtům. Na druhou stranu se snažil obhajovat návrh Schillerové: „Já doufám, že ta ekonomika i ty reformy způsobí, že to zas takový nesmysl nebude a že třeba ke konci volebního období už se budeme blížit k vyrovnaným rozpočtům.“
Když ho moderátorka konfrontovala s tím, že je jako právník v rozporu se zákonem, Vondráček odpověděl diplomaticky: „Já si myslím, že spíš ano, ale není to tak jednoznačné, protože opravdu, pokud měníte ten rozpočet v průběhu roku, tak nemůžete makroekonomicky počítat s tím, když schvalujete schodek v březnu, jak to je vůči tomu HDP.“
Vondráček se pokusil relativizovat kritiku NRR tím, že připomněl její politické složení: „Mojmír Hampl, který se nezjevil v Národní rozpočtové radě jako že by se tam snesl z obláčku, ale byl tam dosazen vládní většinou ve sněmovně, v Senátu, tímto způsobem se formuje Národní rozpočtová rada a ta pochopitelně má blíže k těm, kteří do těch pozic ji nominovali.“ Kovářová mu ale oponovala, že NRR kritizovala i vládu Petra Fialy velmi ostře a že byla založena na návrh Andreje Babiše v roce 2017.
Obrana a úspory – kontroverzní škrty
V debatě o rozpočtu zazněla ostrá kritika škrtů v oblasti obrany. Vondráček tvrdil, že vláda „ušetří 21 miliard korun na obraně, aniž by to zmenšilo obranyschopnost této země.“ Vysvětloval to tím, že se nebudou platit „zbytečné zálohy“ jen proto, aby se formálně dosáhlo dvou procent HDP na obranu: „My prostě nebudeme dělat takové ty triky, že zaplatíme navíc zálohy, abychom utratili 2% HDP, ty zálohy nám obranyschopnost nezvýší.“
Zároveň se hájil proti kritice, že vláda jen škrtá: „My jsme dali 26 miliard korun do dopravy, které tam chyběly, to znamená, ty stavby, které se zastavily, budou moci povětšinou běžet.“ Kovářová mu vytýkala, že vláda dva měsíce řeší personální problémy místo konsolidace veřejných financí, a připomněla, že předchozí vláda předala rozpočet s deficitem pouhých 2% k HDP.
Svoboda versus bezpečnost – sociální sítě pro děti
Překvapivým tématem bylo oznámení Andreje Babiše, že vláda zvažuje zákaz sociálních sítí pro děti do 15 let, podobně jako v Austrálii. Ivan Bartoš (Piráti) upozornil, že plošný zákaz by vyžadoval ověřování totožnosti občanským průkazem, což by znamenalo konec anonymity na internetu.
Vondráček zaujal jasně libertariánské stanovisko: „Jakmile se vzdá společnost svobody ve prospěch bezpečí, nakonec může ztratit oboje dvoje. A tohle to jsou slova Benjamina Franklina.“ Upozornil, že by takový zákaz mohl vést k odchodu některých sociálních sítí z českého trhu, podobně jako Elon Musk čelí tlaku Evropské unie kvůli regulaci DSA (Digital Services Act).
Když byla otázka směřována na ochranu dětí a jejich duševní zdraví, Vondráček připustil, že jako otec malého dítěte chápe výzvu, ale trval na tom, že svoboda nesmí být obětována: „My bychom tu svobodu měli hájit, kdo jiný než Svobodní.“ Kovářová označila téma za velmi závažné, ale varovala před tím, aby byl návrh jen další „perličkou“, kterou Babiš vypouští do médií, aby odvedl pozornost od skutečných problémů vlády.
Komunikace a politická kultura
Vondráček se během debaty snažil prezentovat jako zastánce slušné politické diskuse. Kritizoval „soudy“ typu označování části politického spektra za „svoloč“ a odmítl minulé výroky o demonstrantech jako o „proruských silách“. Navrhl, aby občané měli možnost „opravovat zákony vládní většiny třeba ve formě lidového veta,“ což je dlouhodobý program Svobodných. „Ať občané nemuseli jenom chodit frustrovaně na demonstrace, ale mohli si třeba sesbírat nějaké podpisy a zabránit, já nevím, korespondenční volbě nebo něčemu, co je pro ně důležité,“ vysvětloval.
Bartoš mu ale připomněl nesrovnalosti v komunikaci koaličních partnerů. Zmínil, že Jindřich Rajchl (PRO), dříve demonstrace vehementně podporoval, ale nyní je kritizuje: „Když se demonstrovalo proti minulé vládě, když Andrej Babiš křičel Fialova drahota, tak v pohodě. A když opozice vyvolá hlasování o nedůvěře vládě nebo nespokojení lidé jdou do ulic, tak ti samí politici tohle to shazují.“
Vondráček se od Rajchlových výroků distancoval a zdůraznil, že osobně podporuje právo na shromažďování. Připomněl případ muže, který přišel na protivládní demonstraci obhajovat Petra Macinku a byl „polit vodou a nadávali mu“, ale přesto zůstal a snažil se komunikovat: „A já tohle to musím ocenit, protože pokud tam ten člověk nejde tu demonstraci kazit, pískat, narušovat, bučet, tak je to přece v pořádku.“
Vztah k Evropské unii a zahraničí
Bartoš se Vondráčka zeptal na konzistenci jeho postojů k Evropské unii, připomněl mu, že Svobodní prosazujícího Czexit. Vondráček na to nereagoval přímo a namísto toho se zaměřil na kritiku EU: „Ursula von der Leyen vyhrožuje velkými pokutami Elonu Muskovi, když nebude zavádět pomocí různých jeho algoritmů to, co si přeje Evropská unie formou DSA.“ Rovněž obhajoval cestu Petra Macinky do USA, kde měl jednat s ministrem zahraničí Marcem Rubiem, ačkoliv nakonec kvůli sněhu zůstal ve Frankfurtu.
