„Jestliže utrácíte své vlastní peníze pro sebe, jste velmi opatrní při rozhodování, co za ně pořídíte. Když utrácíte cizí peníze pro sebe, dáváte si pozor, co nakoupíte, ale je vám jedno, kolik utratíte. Nejhorší ovšem je, když utrácíte cizí peníze pro někoho cizího. Je vám jedno, kolik utratíte a co získáte.“

Milton Friedman, americký ekonom

Lidé se nás, členů neparlamentních politických stran, často ptají, proč právě nám by měli věřit. Věřit, že naší motivací není vidina snadno přivlastnitelných financí, vytažených z kapes daňových poplatníků. Hádám, že leckterý politik může mít po více než 20 letech čekání na někoho poctivého s touto otázkou problém. Svobodní jej díky své politické filosofii nemají. Což je docela příjemné.

Já v danou chvíli odpovídám následovně: „Nesmíte nám věřit!!!“ Nesmíte a nemůžete věřit žádné politické straně ani hnutí. Je nám to dokazováno v pravidelném, většinou čtyřletém cyklu. Proklamace o boji proti korupci, hesla o vyrovnaném rozpočtu a ujišťování o tom, že „právě oni“ vědí jak nejlépe utratit peníze občanů. To vše se zatím vždy ukázalo býti liché.

Čím dál více se ukazuje, že mravní kvalita lidí vstupujících do politiky a účinkujících v ní je konstantní. Výměna stran a politiků nepomáhá, je třeba vyměnit systém. A právě proto, že nemůže věřit lidem ani stranám, měl by volič usilovat o vítězství systému, který Svobodní nabízejí. Jde o zřízení, ve kterém stát odebírá občanům z jejich majetku pouze minimum nutné pro zajištění základních funkcí státu. Čím více vám zůstane, tím méně bude ukradeno. Čím více vám zůstane, tím méně bude utraceno zcela nesmyslně.

Zbývá zodpovědět otázku, proč by měl volič věřit tomu, že Svobodní opravdu chtějí prosazovat svůj program.

Snad pro tu těžší cestu, kterou jsme si zvolili. Pokud bychom chtěli prosazovat to stejné co ostatní strany (vysoké daně, vysoké krajské/státní výdaje), využili bychom i stejný způsob, jak to prosadit. Stačilo by přeci vstoupit do některé z nově vzniklých stran s několika mediálně známými tvářemi (nesmí jich být mnoho, zabíraly by přední místa na kandidátkách), získat „jednoumitovrátíš“ půjčku od spřátelených firem, na ulici rozdávat pivo nebo „oranžádu“ a lhát lidem, že jim dáme více, než jim sebereme. Místo toho trpělivě vysvětlujeme naše postoje a říkáme nepříjemné a nepopulární pravdy. Že co lidem politik dá, musel jim nejdříve sebrat, že korupce se nedá porazit, dá se jedině vyhladovět snižováním veřejných výdajů a že k prosperitě se nedostaneme soustavným navyšováním daní. Volbou delší a náročnější cesty potvrzujeme opravdovost našeho přesvědčení.

Svého času vyrobil kdosi z vedení Strany svobodných občanů propagační samolepku, na které stálo „Věřím Straně svobodných občanů“. Moc se mi nelíbila, právě pro onen text. Naše strana, to je v této chvíli cca. 1400 členů a příznivců. Z těchto 1400 lidí znám maximálně 100 lidí. Těch, které znám hodně dobře, může být 20. Jak bych jim tedy všem mohl slepě věřit? To čemu věřím, je politická filosofie Svobodných a systém, který prosazují.