ZVÁRA: Svobodní nelžou, jen nechtějí skončit v Čecku

ZVÁRA: Svobodní nelžou, jen nechtějí skončit v Čecku

Na blogu iDnesu vyšel článek Georgise Fasulise, ve kterém obviňuje Svobodné ze lži . Článek se navíc docela dlouho udržel na hlavní stránce iDnes (v době, kdy píši tento článek, tam ještě je). K tomuto úspěchu mu gratuluji. Dovolím si shrnout důvody, proč tvrdím, že pan Fasulis jeho obvinění vlastně ničím nepodložil. A děkuji panu Čepelkovi; z jeho blogu jsem si vypůjčil slovo Čecko.

Předně bych rád vyjádřil, že jsem za článek pana Fasulise rád. To proto, že tvrzení, které projde zkouškou ve veřejné diskusi, má mnohem větší váhu než kdyby prošlo bez povšimnutí. Navíc jsem (spolu s Murray Rothbardem , k tématu doporučuji 16 kapitolu jeho Etiky svobody ) přesvědčen, že také pan Fasulis má svobodné právo tvrdit a hlásat cokoliv. Diskuse je vždy lepší než zalepená ústa. Tak tedy k věci. Pan Fasulis v článku přímo cituje Petra Macha:

 Mach mimo jiné píše:“Právě jsme pro Řecko poslali do MMF 26 miliard našich korun. Daňových poplatníků a občanů se nikdo neptal.“

Jak je z citace zřejmé, Petr Mach v článku netvrdil, že jsme „poslali Řecku 26 miliard našich korun“. Tvrdí, že jsme je poslali MMF, konkrétně pro Řecko. Půjčujeme je tedy Řecku, zprostředkovaně přes MMF, jak je uvedeno v původním článku. Skutečnost, že od MMF Řekové ještě naše peníze nedostali, je věc jiná. „Pomoc“ může do Řecka od MMF přijít každým dnem.

Je jedno, zda původním cílem bylo Lotyšsko či případně Maďarsko. Stejně jako se před rokem mluvilo právě o těchto zemích, dnes se mluví o Řecku. A nejpozději za rok se ve stejném smyslu nejspíš bude mluvit o Portugalsku, Španělsku a Itálii; možná i o dalších.

Pan Fasulis článku také uvádí, že nejde o milodar, ale normální půjčku. Dokonce uvádí i 1% úročení tohoto vkladu u MMF. Naše 10-leté státní dluhopisy se přitom nakupují s úrokovou sazbou necelá 4 procenta (a úroková míra roste). Zákon o státním dluhopisovém programu z března 2010 přitom počítá s tím, že si půjčíme až 153 miliard Kč. V každém případě půjčkou MMF přicházíme o zhruba 3% rozdíl v úrokové sazbě. Během 10 let tedy přijdeme o 7,8 miliardy jen z titulu rozdílu v úrokové sazbě (10 let, 3%, 26 miliard). O těch 7,8 miliardy tedy přijdeme. A je jedno jestli je jako bonus získá Řecko, MMF nebo někdo jiný.

Pan Fasulis také argumentuje, že peníze nešly z rozpočtu, ale z devizových rezerv. Jistě, má pravdu. Nic to však nemění na skutečnosti, že jde o jmění České republiky spravované Českou národní bankou (viz zákon o České národní bance ). Skutečnost, že peníze nešly z rozpočtu, ale byly poskytnuty deponováním u MMF za nevýhodných podmínek, jen ukazuje na snahu o zakrývání účelu.

Zachraňování druhých, když sami nemáme ani vyrovnaný rozpočet, považuji za nezodpovědné. Samo zachraňování nejspíš Řecku dlouhodobě nepomůže. Stejně jako nám, také Řecku pomůže jen zvýšení konkurenceschopnosti a motivace k práci. A především zeštíhlení státu.

Co to znamená? Deregulovat, snížit a zjednodušit daně, zjednodušit sociální systém. A určitě zeštíhlit stát i v dalších oblastech.

Zvládeme to u nás udělat včas nebo budeme (jak pan Fasulis upozorňuje) zanedlouho také natahovat ruku a čekat na záchranu? Byl bych raději, kdybychom se problémům vyhnuli a nefinancovali řízení světa mezinárodní institucí jakou je MMF.

A ještě závěr ohledně článku, na který tímto reaguji. Autor tvrdí, že Svobodní lžou a cituje přitom větu z článku předsedy Svobodných Petra Macha. Z výše uvedených důvodů jsem přesvědčen, že pan Fasulis si článek buď nesprávně přečetl nebo jej nepřesně interpretuje. Přeji mu mnoho úspěchů v další publikační činnosti.

Karel Zvára je členem Strany svobodných občanů.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31