Často slyšíme, že Česko je něco mezi – mezi Západem a Východem. Někteří v tom vidí protizápadní proputinovský extrémismus, jiní naopak uvážlivost, která se chce vyvarovat antagonistických protikladů, a pokus o jejich smíření. Další se také domnívají, že Česko je něco mezi – v jejich pohledu mezi Německem a Ruskem a vidí v tom dokonce jakýsi osud Česka. Myslím však, že takovýmto chimérám je třeba důrazně oponovat, protože ve skutečnosti nevyjadřují uvážlivé poznání běhu věcí českých, ale alibistickou bojácnost promyslet postavení Česka mezi různými zeměmi, jakož i ve světě vůbec a podle toho pak také jednat.
Každé jednání (a vlastně i myšlení) má náklady a výnosy, zisky a ztráty. V důsledku toho je hra na obě strany velmi obtížná, nejistá a nebezpečná. Může si ji dovolit jen ten, kdo si o sobě nedělá žádné iluze, ale přesto má odvahu zasahovat do dění. Je zřejmé, že Česko v takovém postavení od dávných středověkých dob už nebylo, není v něm ani dnes a nebude v něm ani v předvídatelné budoucnosti. Česko si zkrátka přepych dvojí hry nemůže dovolit, musí si zvolit stranu, ve které a za kterou bude hrát. A pokud Česko chce, aby jiní hráli za ně, musí na oplátku hrát za jiné.
Hrát za sebe i za jiné znamená přijmout odpovědnost a jednou provždy odmítnout alibismus. Přijmout odpovědnost znamená jiným také dávat, když od nich beru. Uznávám, že to v kvaziintegračním chaosu Evropské unie dost dobře není možné bez ztráty všech květinek. Ale třeba v případě NATO to možné je a musí být. Je trestuhodné a pro budoucnost nebezpečné spoléhat se na jiné, že nás ochrání, a sami své vlastní obraně nevěnovat žádnou péči a žádné úsilí, a to platí nejenom pro budování armády, ale také a hlavně pro utváření odolného ducha, který si okamžitě úpěnlivě nestěžuje, když nastanou první potíže.
A tak je nutno s definitivní platností přestat uvažovat o některých věcech, které jsou u nás více méně populární. První z nich je autarkie, úplná soběstačnost ve všem všudy. Pro zemi, která je jako Česko velmi výrazně otevřená zahraničnímu obchodu a v podstatě na něm závislá, je autarkie zcela smrtící. Je cestou do chudoby, protože nebude zahraniční zboží, kterého je u nás ještě více, než si myslíme. Jestliže někdo namítne, že to přece můžeme dělat sami, je na omylu, protože zahraniční zboží dovážíme hlavně z toho důvodu, že je (komparativně, nikoli absolutně) lepší než naše anebo že je vůbec vytvořit neumíme. A po chudobě následuje závislost, ať už je to závislost na vlastní hlouposti, když nemáme srovnání s tím, jak to dělají jinde, anebo prostě závislost na tom, kdo si nás první jako chudou a bezmocnou zemi utrhne. V autarkii není síla, nýbrž slabost.
Podobně je třeba odmítnout neutralitu, nepřítomnost politicko-vojenských vazeb. Jsou země, které si mohou neutralitu dovolit, ale je jich jen velmi málo. Řeklo by se, že to jsou země natolik velké, že opravdu mohou být soběstačné, nicméně žádnou takovou nevidíme: všechny svádí možnost imperialismu, který jim jejich velikost umožňuje. Velké země nejsou neutrální, jsou naopak aktivními iniciátory vzniku bloků, do nichž stahují země menší a malé. Skutečně neutrální jsou tak pouze země spíše malé, a to za podmínky, že poskytují globálně nějakou obecně potřebnou službu, na níž jsou tak či onak závislé ostatní země včetně těch, které utvářejí bloky. Neutrální zemí tudíž může být Švýcarsko vzhledem ke svým finančním a informačním službám, nikoli však Česko, které není v ničem výlučné. Česko může mít jen nepravou, iluzorní neutralitu, která skončí ve chvíli, kdy si kdokoli (a nemusí to být jen velmoc nebo blok) umane.
A právě tak je třeba odmítnout multilateralismus, kterému se u nás říká politika všech azimutů. Stoupenci multilateralismu ho vidí jako samostatný a aktivní přístup k zahraniční politice, vpravdě však je pro něj trefné označení, promiňte mi ten výraz, v každé prdeli kvedlačka. Ke všemu multilateralismus znamená chaos v globálním systému mezinárodních vztahů, který nakonec směřuje k vyvažování až konečnému vyvážení mezi velmocemi či bloky. Nebo na druhou stranu se nyní objevují snahy o technokratickou světovládu, tzv. the great reset, což je vlastně jen rub multilateralismu, a tak je třeba se mu také postavit.
A přece u nás stále přetrvává představa o něčem mezi… O mostu mezi civilizacemi… Ovšem s mostem mezi Západem a Východem už dostatečně negativní zkušenost máme. Protagonisty této představy byli Edvard Beneš a jeho věrný souputník Hubert Ripka. Jan Choltinský v článcích o sovětizaci Československa a o českém komunismu podobně jako Henry Ludmer nebo Jaromír Neumann dobře rozpoznali, že představa s následná politika mostu je skrytým odstoupením od Západu a jeho hodnot. V dobách konce druhé světové války a těsně po ní to znamenalo zařazení do tzv. světové socialistické soustavy řízené Sovětským svazem, dnes to znamená podlehnutí putinovskému Rusku obnovujícímu své staré imperiální tradice nebo dokonce Číně nebezpečně revitalizující a rozvíjející některé rysy maoismu.
Ve svém článku o Střední Evropě jsem napsal, že onomu „něco mezi“ je třeba ve skutečnosti rozumět jako jedné ze tří verzí Západu, té, která vyznává partikularismus proti eurounijnímu centralismu, té, která se považovala za baštu proti eurasijskému náporu (zejména ovšem Polsko, někdy i Česko). Ba i na Ukrajině se především v souvislosti s kozáky utvářela tato představa a přetrvává tam dodnes. Je jisté, že skutečnost není vždy taková, jako myšlenka. Avšak dobré myšlenky, nejsou-li ještě skutečností, je žádoucí naplňovat.
A tak tedy: nikoli něco mezi, nýbrž střední Evropa, mladší Evropa, která se příznačně shoduje s novými eurounijními zeměmi, jedna ze tří verzí Západu.
Zdeněk Uhlíř
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
