Sněmovna dnes schválila povinný 1,5metrový boční odstup při předjíždění cyklistů. „Třikrát hurá,“ volá k tomu aktivistický spolek AutoMat.

Já jakožto cyklista k tomu naopak volám „třikrát fuj!“ Proč? Nejsem tím nakonec sám proti sobě?

Ale vůbec ne. Jsou obecně dva typy lidí, kteří metr a půl široký odstup prosazovali. První jsou samozřejmě latentní totalitáři a diktátoři, jako ti z AutoMatu, jimž nejde ani tak o bezpečnost cyklistů, ale pouze o to, jak zatopit řidičům. Jak jim znepříjemnit život. Protože řidič, to je pro ně nepřítel číslo jedna. Zničit řidiče! Vyhubit řidiče!

Druhý typ lidí jsou dobrodějové, kteří však pravděpodobně v životě na kole nejezdili, nebo nanejvýš si vyrazí s rodinou na krátkou vyjížďku po nějaké cyklostezce.

Já sice nejsem žádný cyklistický přeborník, ale i jakožto zasloužilý odpůrce sportu pár tisícovek na kole ročně najezdím. Naprostou většinu z nich po silnici. Vyasfaltované cyklostezky považuji za velmi nebezpečnou komunikaci – vzhledem k tomu, že se na ní pohybuji mimo cyklistů i bruslaři, pejskaři, děti, skupiny turistů, a ti všichni jaksi implicitně předpokládají, že cyklostezka je pouze jiný typ chodníku. Nechovají se obezřetně, mají představu, že obezřetnost není potřeba. Pohybovat se jen na vlastní polovině stezky? Předjíždět zleva? Dávat pozor? Proč? Vždyť je to jen tak trochu jiný chodník.

Naproti tomu na silnici si je každý účastník provozu vědom toho, že je potřeba zachovávat určitá pravidla. Cyklista ví, že je oproti vozidlům měkký objekt a měl by se tedy pohybovat u krajnice. Chodec ví, že má jít vlevo. Motorista ví, že se má vyhnout tak, aby nedošlo ke střetu.

Nevzpomínám si, že bych se jako cyklista na silnici někdy cítil přímo ohrožen (a když snad, bylo to rozhodně mojí vinou). Nevzpomínám si, že by mě někdy auto předjíždělo tak, aby to znamenalo mé ohrožení. Koneckonců, mnoho řidičů, je-li to možné, cyklistu předjede v metr a půl širokém odstupu i nyní, bez nutnosti speciální vyhlášky. Pokud to možné není (a takových silnic je bezpočet), předjede v užším odstupu. Není to žádný problém. Jakási neustálá, každodenní agresivita řidičů vůči cyklistům je pouze bohapustá propaganda aktivistů.

Přímé ohrožení je jedna věc. Tušené, nevyřčené nepřátelství či nevraživost je věc druhá. Každému, kdo jezdí na kole po silnici, se tu a tam stane, že dostane od předjíždějícího vozidla spršku z ostřikovače. Je to taková škodolibá schválnost, nic, co by cyklistu přímo ohrožovalo. Mnohdy má taková sprška vzpamatovat cyklistu, který jede nesprávně. Často si ji však vyslouží i cyklista jedoucí naprosto ohleduplně a spořádaně. Koneckonců, mnoho z těch, kteří tvrdí, jak jsou cyklisté na silnici ohroženi na životě a na zdraví, líčí, jak jsou sprchováni vodou z ostřikovačů – je potřeba to řešit, říkají. Je potřeba od sebe cyklistu a řidiče oddělit, třeba povinným minimálním odstupem.

Soudím však, že právě takováto nesmyslná pravidla znamenají přilévání oleje do ohně. Vzbuzují nepřátelství mezi lidmi, kteří by se jinak dokázali na stejné silnici docela dobře shodnout. A nakonec takové uměle rozdmýchávané nepřátelství pak slouží jako ospravedlnění existence spolkům, jako je kupříkladu AutoMat. Slouží jako odůvodnění dalších a dalších represí vůči řidičům.

Až mě tedy bude muset příště nějaký řidič objíždět v absurdně širokém odstupu, nebo se za mnou bude muset ploužit po úzké, klikaté silnici, než se konečně dostane do úseku, v němž mě bude moci předjet v předepsaném odstupu, vězte: tento nesmysl není v mém zájmu a nepřeji si ho. Sprchu z ostřikovače si prosím nechte v zásobě, až budete předjíždět nějakého cyklistu v dresu AutoMatu. Ten si ji zaslouží.

Luboš Zálom, místopředseda strany

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.