Zálom: Svátek promarněných příležitostí a špatného svědomí

Zálom: Svátek promarněných příležitostí a špatného svědomí

Nikdo nemůže popřít, že si dnes žijeme neporovnatelně lépe, než jak tomu bylo před třiceti lety. Všichni máme široké možnosti, jak řídit svůj vlastní život, jak ze sebe dostat to nejlepší, spoléhat se na svoje schopnosti, a pokusit se hledat svoji vlastní cestu ke štěstí. Naplnili jsme však potenciál, který byl pádem komunismu umožněn, skutečně beze zbytku? K tomu, abychom mohli skutečně v úplnosti využít naše schopnosti, musíme být svobodni. O svobodu však nyní, třicet let po pádu komunistické totality, přicházíme. A dynamika, s jakou je nám naše svoboda ukrajována, je hrozivá. V mnoha ohledech jsme bezpochyby svobodnější, politická svoboda i právo nesouhlasit s establishmentem je takřka neomezena. Z hlediska toho, jak nám stát zasahuje do našich životů, však současný politicko-ekonomický systém nelze nazvat jinak, než jinou, modernizovanější a přívětivější variantou socialismu.

Socialismus, který jsme před devětadvaceti lety vyhodili dveřmi, se nám nyní vrací oknem. Nenabývá sice forem brutální tyranie, ale je stejně omezující a svazující, ve své nesmlouvavé péči o „naše blaho“ – které podle autorit dnešního pečovatelského státu nejsme schopni sami správně definovat a musí nám být nadiktováno shora a potvrzeno souhlasem demokratické volby. Veškerá omezení naší svobody, ať už jde o smluvní svobodu na pracovním trhu (např. antidiskriminační legislativa), nebo o svobodu prodávat a produkovat (např. protikuřácký zákon), jsou formálně v pořádku – politici, kteří na nás tyto zákazy uvalují, byli přece demokraticky zvoleni. Kdo by si dovolil tuto demokratickou volbu, jímž prostřednictvím sami sebe svazujeme a vydáváme státu bianko šek na naše životy, zpochybňovat?

Toto si si lidé před devětadvaceti lety přáli? Nejhorší na tom je, že ve své pravé podstatě pravděpodobně ano. Přáli si tehdy lidé kapitalismus, tedy systém, v němž by byla zásadně respektována práva jednotlivce? Nepochybně ne. V souladu s morálními autoritami Sametové revoluce si přáli opět jen socialismus – ovšem ne ten jakešovský, nýbrž nějaký jiný, přátelštější a otevřenější. Koneckonců, Václav Havel to lidem slíbil: žádný kapitalismus. A je obrovským štěstím pro tuto zemi, že to nakonec dopadlo jinak a povedlo se přivést k životu kapitalismus 90. let, třebaže šlo o v podstatě o mrzáka, jenž nakonec nevyhnutelně podlehl jak tlakům havlistické nenávisti vůči svobodě, tak celkem přirozeným tlakům autentické levice, tedy tehdejší sociální demokracie.

Václav Havel si nepřál svobodu. Veškerá jeho vyjádření, zejména na adresu trhu, kapitalismu, svobody podnikání, ale i rozumu, jsou prodchnutá implicitním pohrdáním svobodnými lidmi. Ano, byl to bojovník proti komunistické totalitě – to Václavu Havlovi nemůže nikdo upřít. A z dlouhodobého hlediska, z jakéhosi pohledu dějin, je pravděpodobně dobře, že právě on byl tehdy tou hlavní osobou sametových barikád. Ale jeho představou byl socialismus – třebaže socialismus, s nímž by bylo dovoleno nesouhlasit, a kde by jeho ideální hybatel politického dění, tedy občanská společnost, mohla vůdčí politické kádry usměrňovat, ale nikdy by nepřipustila masivní privatizaci a svobodu podnikání.

Jenomže svoboda je nedělitelná. Svoboda podnikání jde ruku v ruce se svobodou projevu. A naopak. A kdo zpochybňuje svobodu podnikání a snaží se ji oklešťovat, zároveň pracuje i proti svobodě projevu a svobodě politické. Podnikání je ve své podstatě extenzí rozumu, stejně jako jakýkoliv jiný projev – umělecký či politický. Snažit se svázat regulacemi a pravidly podnikatelského ducha, a ponechat svobodu projevu a uměleckého vyjádření, je křiklavý rozpor. A z tohoto rozporu pak podle mého názoru plyne zásadní ideologický problém Sametové revoluce. Problém, který se plně projevil za dalších deset let, a který nás dostal tam, kde jsme nyní: v totálním politickém marasmu, v ekonomickém i politickém područí (supra-nacionálně) socialistické Evropské unie, a navíc v hlubokém marasmu morálním.

Proto nazývám výročí Sametové revoluce svátkem promarněných příležitostí a špatného svědomí. Pokud by tehdy, před devětadvaceti lety, byla svoboda řádně obhájena jako pojem, jehož politickým důsledkem musí nutně být čistý laissez faire kapitalismus, a pokud by si kapitalismus lidé skutečně přáli, namísto pouhých kosmetických úprav centrálně plánovaného systému, mohli jsme se stát skutečným tygrem střední Evropy. Měli jsme dobře našlápnuto, vláda Václava Klause udělala maximum, a podle mého názoru z toho stále žijeme. Ale bylo to příliš málo. A každý, kdo čistý kapitalismus jako politicko-ekonomický systém zpochybňuje, kdo souhlasí s havlistickými tezemi o „mafiánském kapitalismu“, kdo by nejraději podnikatele svázal pouty regulací, ve prospěch čehokoliv, co subjektivně prohlásí za „vyšší dobro“, by měl důkladně zpytovat svědomí. Bylo by to daleko užitečnější, nežli bezmyšlenkovitě vyrazit na náměstí demonstrovat proti současné vládě, proti Babišovi se Zemanem, nebo proti čemukoliv, proti čemu se nyní tak okatě rádoby spontánně protestuje. Lidé, sáhněte si do svědomí.

Pokud dnes, u příležitosti výročí událostí 17. listopadu 1989, vyjadřujete svůj nesouhlas a máváte hromadně vytištěnými letáky s nápisem „Demisi“, nic proti tomu. Na vyjádření nesouhlasu má každý právo. Ale co vlastně chcete? Pokud by politické osoby, které odmítáte, najednou zmizely ze světa, co by následovalo? Díky vaší nedůvěře nebo přímo podvědomé nenávisti vůči svobodě budou rychle, vaší volbou, vystřídány osobami stejného ražení. Nasloucháte na náměstích proslovům osob jako je topkař Kalousek, pirát Bartoš či dokonce odborář Štěch a odměňujete je frenetickým potleskem – přitom tyto osoby nejsou o nic lepší než Babiš se Zemanem, a jejich dlouhodobá politika tuto zemi přivedla tam, kde nyní je. Čekáte na spasitele? Pravděpodobně ano. Pravděpodobně na spasitele, který vám především řekne, pro co máte být. Protože na negaci, na pouhém odporu vůči dvěma politikům, se žádná pozitivní politika postavit nedá. A nejdůležitější otázka: vadí vám premiér Babiš, nebo vám vadí jeho politika šlapání po malých a středních podnikatelích? Přejete si takovou politiku – jen když ji bude dělat někdo jiný?

Svoboda není něco, co si vycinkáte klíči na náměstích a co si vyvzdorujete demonstracemi. Tak se leda zbavíte tyranů. Ale svobodu musíte mít v sobě, být si vědomi toho, co svoboda je a jak je velkolepá. A to právě, obávám se, v sobě nemáte. Proto jakýkoliv tyran, kterého, budou-li demonstrace úspěšné, vykopnete z jeho křesla, bude rychle nahrazen tyranem dalším.

Pokud tedy chceme slavit, především důkladně zpytujme svědomí. Slavme výročí Sametové revoluce přemýšlením o tom, jak se vyvarovat minulých chyb. To zde  zoufale chybí.

Luboš Zálom,
předseda středočeských Svobodných, zastupitel Berouna

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak. 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

Libor Vondráček v třinácté epizodě svého pravidelného pořadu Proč? Jak? Co? odpovídal na dotazy diváků bez vyhýbání se, a to i v tématech, kde by bylo jednodušší sáhnout po obecné frázi. Na otázku, zda by Senát neměl být jen čestnou funkcí bez platu, odpověděl protiotázkou po smyslu instituce a vysvětlil, proč ji za současné situace nechce zrušit, byť sám v Senátu nikdy usednout neplánuje.

Vondráček argumentoval konkrétními případy, kdy Senát podle něj fungoval jako skutečná pojistka demokracie. Připomněl, že Senát mezi lety 2022 a 2024 odmítl ratifikovat Istanbulskou úmluvu, kterou popsal jako smlouvu zaklínající se bojem proti násilí na ženách, ale ve skutečnosti zavádějící širší povinnosti státu. Stejně tak zmínil, že sněmovna sice v prvních měsících vlády Petra Fialy schválila takzvaný pandemický zákon inspirovaný Německem, ale byl to právě Senát, kdo ho zastavil, podobně jako u nákupu gripenů, kde se nakonec místo nákupu prosadil nájem.

Na místo plošné kritiky všech senátorů ale Vondráček nabídl konkrétní nástroj, jak je hodnotit. Odkázal na web vysvědčenísenátoru.cz, kde je vidět, že drtivá většina současných senátorů hlasovala v rozporu s programem vlády, ale zdůraznil, že existují i výjimky, které si podle jednotlivých obvodů zaslouží podržet. Zároveň jasně řekl, že bez souhlasu Senátu nelze zakotvit korunu a hotovost do ústavy ani zrušit korespondenční volbu, a proto vyzval k účasti ve volbách 9. a 10. října.

V otázce dálkově ovládaných a plně sledovaných nových automobilů zaujal Vondráček jednoznačně kritický postoj k povinné elektronice, kterou vyžaduje evropská regulace, od kamer sledujících pohyb očí řidiče až po automatické hlášení spotřeby přímo Evropské komisi. Upozornil, že podobné systémy mohou vozidlo paralyzovat nebo se stát terčem zneužití, a proto je Svobodní odmítají jako povinnou výbavu.

Nejpropracovanější odpověď patřila lidovému vetu podle švýcarského modelu, kde by stačilo 50 tisíc podpisů a čtvrtletní hlasovací okna, aby občané mohli zrušit i již schválený zákon. Vondráček přitom nemluvil o revoluci, ale o zkušenosti známého, který ve Švýcarsku vyrůstal: hlavní přínos referenda není v častém hlasování, ale v tom, že si politici prostě nedovolí navrhovat tak špatné zákony, protože riskují prohru u lidí.

K rozpočtu na rok 2027 zůstal Vondráček realistický, ale nikoli rezignovaný. Otevřeně popsal karetní rozdání sněmovny, kde Svobodní mají 15 mandátů, motoristé 13 a ANO 80, a přesto podle něj dokázali prosadit do programového prohlášení vlády řadu vlastních myšlenek, které by tam ANO samo nikdy nedalo. Právě tato kombinace věcných argumentů, konkrétních čísel a ochoty přiznat omezené možnosti dělá z Vondráčka politika, který místo velkých gest nabízí voličům přehledný účet toho, co se podařilo a co ještě zbývá dokončit.

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31