Zálom: Svátek promarněných příležitostí a špatného svědomí

Zálom: Svátek promarněných příležitostí a špatného svědomí

Nikdo nemůže popřít, že si dnes žijeme neporovnatelně lépe, než jak tomu bylo před třiceti lety. Všichni máme široké možnosti, jak řídit svůj vlastní život, jak ze sebe dostat to nejlepší, spoléhat se na svoje schopnosti, a pokusit se hledat svoji vlastní cestu ke štěstí. Naplnili jsme však potenciál, který byl pádem komunismu umožněn, skutečně beze zbytku? K tomu, abychom mohli skutečně v úplnosti využít naše schopnosti, musíme být svobodni. O svobodu však nyní, třicet let po pádu komunistické totality, přicházíme. A dynamika, s jakou je nám naše svoboda ukrajována, je hrozivá. V mnoha ohledech jsme bezpochyby svobodnější, politická svoboda i právo nesouhlasit s establishmentem je takřka neomezena. Z hlediska toho, jak nám stát zasahuje do našich životů, však současný politicko-ekonomický systém nelze nazvat jinak, než jinou, modernizovanější a přívětivější variantou socialismu.

Socialismus, který jsme před devětadvaceti lety vyhodili dveřmi, se nám nyní vrací oknem. Nenabývá sice forem brutální tyranie, ale je stejně omezující a svazující, ve své nesmlouvavé péči o „naše blaho“ – které podle autorit dnešního pečovatelského státu nejsme schopni sami správně definovat a musí nám být nadiktováno shora a potvrzeno souhlasem demokratické volby. Veškerá omezení naší svobody, ať už jde o smluvní svobodu na pracovním trhu (např. antidiskriminační legislativa), nebo o svobodu prodávat a produkovat (např. protikuřácký zákon), jsou formálně v pořádku – politici, kteří na nás tyto zákazy uvalují, byli přece demokraticky zvoleni. Kdo by si dovolil tuto demokratickou volbu, jímž prostřednictvím sami sebe svazujeme a vydáváme státu bianko šek na naše životy, zpochybňovat?

Toto si si lidé před devětadvaceti lety přáli? Nejhorší na tom je, že ve své pravé podstatě pravděpodobně ano. Přáli si tehdy lidé kapitalismus, tedy systém, v němž by byla zásadně respektována práva jednotlivce? Nepochybně ne. V souladu s morálními autoritami Sametové revoluce si přáli opět jen socialismus – ovšem ne ten jakešovský, nýbrž nějaký jiný, přátelštější a otevřenější. Koneckonců, Václav Havel to lidem slíbil: žádný kapitalismus. A je obrovským štěstím pro tuto zemi, že to nakonec dopadlo jinak a povedlo se přivést k životu kapitalismus 90. let, třebaže šlo o v podstatě o mrzáka, jenž nakonec nevyhnutelně podlehl jak tlakům havlistické nenávisti vůči svobodě, tak celkem přirozeným tlakům autentické levice, tedy tehdejší sociální demokracie.

Václav Havel si nepřál svobodu. Veškerá jeho vyjádření, zejména na adresu trhu, kapitalismu, svobody podnikání, ale i rozumu, jsou prodchnutá implicitním pohrdáním svobodnými lidmi. Ano, byl to bojovník proti komunistické totalitě – to Václavu Havlovi nemůže nikdo upřít. A z dlouhodobého hlediska, z jakéhosi pohledu dějin, je pravděpodobně dobře, že právě on byl tehdy tou hlavní osobou sametových barikád. Ale jeho představou byl socialismus – třebaže socialismus, s nímž by bylo dovoleno nesouhlasit, a kde by jeho ideální hybatel politického dění, tedy občanská společnost, mohla vůdčí politické kádry usměrňovat, ale nikdy by nepřipustila masivní privatizaci a svobodu podnikání.

Jenomže svoboda je nedělitelná. Svoboda podnikání jde ruku v ruce se svobodou projevu. A naopak. A kdo zpochybňuje svobodu podnikání a snaží se ji oklešťovat, zároveň pracuje i proti svobodě projevu a svobodě politické. Podnikání je ve své podstatě extenzí rozumu, stejně jako jakýkoliv jiný projev – umělecký či politický. Snažit se svázat regulacemi a pravidly podnikatelského ducha, a ponechat svobodu projevu a uměleckého vyjádření, je křiklavý rozpor. A z tohoto rozporu pak podle mého názoru plyne zásadní ideologický problém Sametové revoluce. Problém, který se plně projevil za dalších deset let, a který nás dostal tam, kde jsme nyní: v totálním politickém marasmu, v ekonomickém i politickém područí (supra-nacionálně) socialistické Evropské unie, a navíc v hlubokém marasmu morálním.

Proto nazývám výročí Sametové revoluce svátkem promarněných příležitostí a špatného svědomí. Pokud by tehdy, před devětadvaceti lety, byla svoboda řádně obhájena jako pojem, jehož politickým důsledkem musí nutně být čistý laissez faire kapitalismus, a pokud by si kapitalismus lidé skutečně přáli, namísto pouhých kosmetických úprav centrálně plánovaného systému, mohli jsme se stát skutečným tygrem střední Evropy. Měli jsme dobře našlápnuto, vláda Václava Klause udělala maximum, a podle mého názoru z toho stále žijeme. Ale bylo to příliš málo. A každý, kdo čistý kapitalismus jako politicko-ekonomický systém zpochybňuje, kdo souhlasí s havlistickými tezemi o „mafiánském kapitalismu“, kdo by nejraději podnikatele svázal pouty regulací, ve prospěch čehokoliv, co subjektivně prohlásí za „vyšší dobro“, by měl důkladně zpytovat svědomí. Bylo by to daleko užitečnější, nežli bezmyšlenkovitě vyrazit na náměstí demonstrovat proti současné vládě, proti Babišovi se Zemanem, nebo proti čemukoliv, proti čemu se nyní tak okatě rádoby spontánně protestuje. Lidé, sáhněte si do svědomí.

Pokud dnes, u příležitosti výročí událostí 17. listopadu 1989, vyjadřujete svůj nesouhlas a máváte hromadně vytištěnými letáky s nápisem „Demisi“, nic proti tomu. Na vyjádření nesouhlasu má každý právo. Ale co vlastně chcete? Pokud by politické osoby, které odmítáte, najednou zmizely ze světa, co by následovalo? Díky vaší nedůvěře nebo přímo podvědomé nenávisti vůči svobodě budou rychle, vaší volbou, vystřídány osobami stejného ražení. Nasloucháte na náměstích proslovům osob jako je topkař Kalousek, pirát Bartoš či dokonce odborář Štěch a odměňujete je frenetickým potleskem – přitom tyto osoby nejsou o nic lepší než Babiš se Zemanem, a jejich dlouhodobá politika tuto zemi přivedla tam, kde nyní je. Čekáte na spasitele? Pravděpodobně ano. Pravděpodobně na spasitele, který vám především řekne, pro co máte být. Protože na negaci, na pouhém odporu vůči dvěma politikům, se žádná pozitivní politika postavit nedá. A nejdůležitější otázka: vadí vám premiér Babiš, nebo vám vadí jeho politika šlapání po malých a středních podnikatelích? Přejete si takovou politiku – jen když ji bude dělat někdo jiný?

Svoboda není něco, co si vycinkáte klíči na náměstích a co si vyvzdorujete demonstracemi. Tak se leda zbavíte tyranů. Ale svobodu musíte mít v sobě, být si vědomi toho, co svoboda je a jak je velkolepá. A to právě, obávám se, v sobě nemáte. Proto jakýkoliv tyran, kterého, budou-li demonstrace úspěšné, vykopnete z jeho křesla, bude rychle nahrazen tyranem dalším.

Pokud tedy chceme slavit, především důkladně zpytujme svědomí. Slavme výročí Sametové revoluce přemýšlením o tom, jak se vyvarovat minulých chyb. To zde  zoufale chybí.

Luboš Zálom,
předseda středočeských Svobodných, zastupitel Berouna

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak. 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

Vystoupení Libora Vondráčka v Událostech, komentářích 15. dubna znovu ukázalo, že předseda Svobodných dokáže i v ostře vedené televizní debatě držet jasnou linii a argumentovat věcně, bez zbytečných emocí. Hlavním tématem byla úprava financování veřejnoprávních médií, legislativní nouze a vztah návrhu k právům podnikatelů i k soudní ochraně. Vondráček působil konzistentně: odmítal přehnané zásahy státu do ekonomiky, upozorňoval na rozdíly mezi českým a polským přístupem a zároveň připomínal, že proti zneužívání veřejné moci má vždy existovat právní obrana.

Konzistence místo pokrytectví

Už v úvodu debaty bylo patrné, že Vondráček nechce řešit jen samotný zákon, ale především způsob, jakým se o něm vede politická diskuse. Připomněl, že jako „velmi pravicový politik“ by měl problém hlasovat pro opatření, které by dříve kritizoval u předchozí vlády. Tím se jednoznačně vymezil proti účelovému přebírání názorů podle toho, kdo je zrovna u moci. Jeho postoj působil jako důraz na principy, nikoliv na okamžitý politický zisk.

Stejně tak odmítl jednoduché obvinění, že návrh dává vládě možnost „vyhnout se soudům“. Vondráček připustil, že právní režim se mění, ale zdůraznil, že tím nezaniká možnost soudní ochrany. Jen se mění forma, jakou se občan nebo podnikatel může bránit. V debatě tak nepůsobil jako někdo, kdo chce právo obejít, ale naopak jako politik, který trvá na tom, aby právní stát fungoval podle jasně definovaných pravidel.

Obrana podnikatelů a trhu

Silná část jeho vystoupení se týkala dopadů cenových zásahů na podnikatele. Vondráček upozornil, že nelze „hodit přes palubu“ jednu skupinu podnikatelů jen proto, aby stát získal nástroj pro regulaci cen paliv. Připomněl, že čerpadláři už dnes mluví o kompenzacích a že je legitimní, aby se vláda snažila čelit drahým energiím, ale ne na úkor konkrétních podnikatelských subjektů. Tato rovina jeho argumentace byla srozumitelná i divákovi, který nemusí sledovat všechny detaily legislativního procesu.

Velmi dobře vyzněl i jeho důraz na konzistenci v přístupu ke stropování cen. Připomněl, že stejná politická reprezentace, která dnes kritizuje legislativní nouzi, sama v minulosti ve stavu nouze schvalovala zásadní zásahy do důchodového systému nebo cen energií. Tím Vondráček nepůsobí jako politik, který by se snažil jen vyhrát momentální spor, ale jako někdo, kdo upozorňuje na dlouhodobý problém dvojích standardů.

Polsko jako lepší model

Jedním z nejsilnějších momentů debaty bylo srovnání s Polskem. Vondráček ocenil, že Polsko se rozhodlo snížit daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty, což podle něj znamená pro trh a podnikání lepší řešení než administrativní stropy. Současně ale upozornil, že Evropská unie do tohoto prostoru výrazně zasahuje a členské státy mají jen omezenou svobodu volby. Tím znovu postavil do popředí téma suverenity a ochrany domácí ekonomiky.

Na rozdíl od obvyklé televizní debaty se neuchýlil k prostému odmítnutí celé regulace bez alternativy. Naopak připomněl, že v Evropské unii má smysl usilovat o co nejmenší škody, ale není správné tvářit se, že česká vláda musí bez odporu implementovat vše, co přichází z Bruselu. I když šlo o ostrou polemiku, Vondráček působil jako politik, který chápe evropské souvislosti a současně hájí český zájem.

ETS2 a odpor vůči přemíře regulace

Další část debaty se stočila k emisním povolenkám ETS2. Vondráček se zde držel svého dlouhodobého postoje, že systém emisních povolenek je jen jinou formou zdražování života lidí a oslabování konkurenceschopnosti ekonomiky. Jeho argument nebyl jen ideologický; opakovaně vysvětloval, že vyšší náklady pro domácnosti a malé a střední podniky dopadnou především na ty, kdo mají nejmenší prostor se bránit. Pro české prostředí jde o srozumitelnou a politicky silnou linku.

Významné bylo i to, že Vondráček nepůsobil jako odmítač jakéhokoli kompromisu. Přiznal, že menší dopad je lepší než větší dopad, ale současně trval na tom, že samotná logika systému je chybná. Jeho kritika ETS2 tak vyzněla jako obrana ekonomické svobody a předvídatelnosti, nikoli jako prosté protestní gesto. V tom spočívá i jeho politická síla: dokáže kritizovat konkrétní opatření, aniž by sklouzl k prázdnému křiku.

Veřejnoprávní média a právo veta

Závěrečná část pořadu se věnovala i veřejnoprávním médiím, která jsou pro Svobodné dlouhodobě citlivým tématem. Vondráček odmítl představu, že by obrana ústavních pravidel nebo odpor vůči některým návrhům znamenaly slabý vztah k právu. Naopak se opakovaně dovolával respektu k zákonům a k demokratickému mandátu, který občané dávají ve volbách. V tomto směru působil jako politik, který nechce jen „vyhrát spor“, ale hájí širší princip svobody a suverenity.

Stejně důrazně se vymezil proti tomu, aby se Česká republika obracela s vnitropolitickými spory na Brusel. Podle něj je to projev slabosti a nedospělosti, protože suverénní země si své problémy má řešit sama. I tato část vystoupení pomohla vytvořit obraz Vondráčka jako politika, který má na evropské integraci jasný názor a dokáže ho obhájit bez váhání.

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31