Byla však skutečně tak zásadně jiná? Nebo už její vnitřní principy a dosavadní vývoj nevyhnutelně určily její a vlastně i naši budoucnost? Tak či onak, principy EU nám byly tehdy líčeny v úplně jiném světle. Pokud jsou dnes zastánci vystoupení (např. v Británii) obviňováni, někdy možná právem, z demagogie, populismu a překrucování, před patnácti lety jsme byli vystaveni naprosto stejnému druhu manipulace – s tím rozdílem, že její původci patřili na tu „správnou“ stranu.
Lidé se rozhodli. A vstoupit na základě referenda do EU bylo naprosto legitimní.
Od té doby se však pohled politických elit EU na referenda značně změnil. Občané se podle nich nedokáží o tak závažných věcech, jako je např. členství v EU, správně rozhodnout. Jsou prý nevzdělaní. Nechávají se prý ovlivnit populisty a demagogy. Zkrátka – referendum se politickým elitám Evropské unie hodí pouze tehdy, když zaručí a potvrdí výsledek podle jejich přání.
Jakmile je nebezpečí, že by mohlo dopadnout jinak – třeba vystoupením z EU, brání se takové možnosti, seč můžou.
Přitom nějaká forma revize našeho členství by byla na místě. Proč? Nejen kvůli tomu, že EU je dnes v lecčems zcela jiná, a spíše horší, ale i proto, že zde žije už velmi mnoho občanů, kteří se sice mohou, zúčastňovat demokratických procesů, ale do procesu rozhodnutí o našem členství v EU tehdy promluvit nemohli, protože byli ještě příliš mladí. Nebylo by fér, kdybychom se i těchto občanů zeptali, zda v dnešní EU chtějí setrvat?
Strana svobodných občanů vždy obhajovala referendum o našem setrvání či odchodu z EU jako potřebnou, ba nutnou věc.
Protože s jedním svazem, jednou unií už jsme jednou „na věčné časy“ svázáni byli. V další jsme uvízli na patnáct let. Myslím, že to bohatě stačilo.
Luboš Zálom, předseda Svobodných ve Středočeském kraji a člen Republikového výboru
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
Debata o plánovaném sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně opustila sněmovní lavice a přesunula se do studia CNN Prima News. Ve středu 14. května se v pořadu 360° střetl poslanec Libor Vondráček, předseda Svobodných a člen výboru pro evropské záležitosti, s bývalým ministrem zahraničí Janem Lipavským (nestraník za ODS). Výsledkem bylo jasné střetnutí dvou nepřekonatelně rozdílných přístupů k témuž historickému i politickému problému.
Lipavský: „S touhle špínou nechceme mít nic společného“
Lipavský hned v úvodu razantně odmítl celou parlamentní debatu jako předem ztracený čas. Opozice se rozhodla sněmovní jednání bojkotovat a svůj postoj obhajoval slovy, že koalice ANO, SPD a Motoristů celou aférou záměrně „překrývá jiné hrozné věci“ – jako jsou EET nebo nový stavební zákon. Sudetoněmecký sjezd označil za přehlídku „německých důchodců“ a celou debatu smetl ze stolu jako zbytečně vyvolané politické divadlo.
Vondráček: Historický kontext se bagatelizovat nedá
Právník a absolvent brněnské Právnické fakulty Vondráček na tuto interpretaci nereagoval rétorickými výpady, ale věcnými argumenty zakotvenými v historické paměti. Připomněl, že sjezd se má konat pouhých několik set metrů od Kounicových kolejí – místa, kde nacisté za druhé světové války uvězňovali a popravovali. Přirovnání k Polsku bylo přitom zvlášť výstižné: „Absolutně si nedovedu představit, že kdyby se Němci rozhodli mít sjezd v blízkosti Varšavy, kde ji sami vybombardovali, polští politici by to takto bagatelizovali.“ Vondráček tak přirozeně přesunul debatu ze sféry emocí do sféry principů a historické logiky.
Sporná otázka veřejného financování
Vondráček v debatě otevřel i méně diskutované, ale o to podstatnější téma: financování celé akce z veřejných zdrojů. Podle jeho slov stojí za organizací sjezdu spolek Meeting Brno, který čerpá peníze z veřejných rozpočtů, přičemž právě brněnská koalice vedená Spolu tyto prostředky poskytuje. Svobodní přitom od počátku důsledně rozlišují mezi soukromým shromážděním a akcí s veřejnou patronací – tu považují za politicky nepřijatelnou, nikoli protože by popírali právo na svobodu shromažďování, ale protože veřejné peníze de facto legitimizují organizaci, jejíž část členské základny poválečné uspořádání zpochybňuje.
Název a identita organizace jako klíčový argument
Jeden z nejpůsobivějších momentů debaty přinesl Vondráčkův argument o samotném názvu organizace. Sudetští Němci jsou podle něj historický konstrukt z roku 1903 – záměrně vytvořená identita těch, kdo chtěli tvrdit, že jsou na území českých zemí utiskováni. „Už jenom z podstaty svého názvu budou vždycky zpochybňovat celistvost českých zemí,“ řekl Vondráček. Porovnání s komunistickým programem roku 1946 přitom nebylo náhodné – varoval před tím, že deklarované postoje organizace a její reálné cíle nemusí být totéž.
Silná slova a jejich meze
Moderátorka Pavlína Wolfová v debatě otevřela i otázku použití pojmu „kolaborant“, který v téže věci použil Jindřich Rajchl. Vondráček se od tohoto označení zřetelně distancoval – nikoli proto, že by považoval postoj opozice za správný, ale protože má za to, že podobná slova prošla „inflací“ a ztratila váhu. Tento moment vystihoval celkový styl jeho vystoupení: věcnost, historická důslednost a odmítání lacině vyhrocené rétoriky – i tam, kde by ji situace zdánlivě svádějícím způsobem nabízela.
Kontext celého sporu
Poslanecká sněmovna přijala 13. května 2026 usnesení vyjadřující nesouhlas s konáním 76. sněmu Sudetoněmeckého landsmanšaftu na území České republiky. Pro hlasovali poslanci ANO, SPD a Motoristů, opozice jednání zcela bojkotovala. Sjezd je plánován na 22.–25. května 2026 v Brně a půjde o historicky první konání podobné akce na území České republiky – dosud se vždy odehrávala v Německu nebo Rakousku. Právě tato symbolická premiéra dává celé debatě rozměr, který přesahuje jednu sněmovní schůzi.
