Zálom: Regulace sociálních sítí nás ke svobodě nepřiblíží

Zálom: Regulace sociálních sítí nás ke svobodě nepřiblíží

Ovšem poslední Klausův návrh vypadá, jako by si snad Klausovu masku nasadil jakýsi kolektivista, nepřítel svobody, který chce z pozice všemocného státu usměrňovat společnost. Kontrast mezi tímto Klausem a běžným Klausem je tím ostřejší, vzpomeneme-li si na jeho jen pár dní staré výroky, kdy se ve sněmovně vyjadřoval k regulacím alkoholu pro vodáky či kouření v soukromých hospodách. Klaus navrhuje, aby smazání obsahu na sociálních sítích bylo státem stíháno a trestáno pokutou nebo i vězením.

A co je ještě horší? Lidé, kteří dávají na odiv své pravicové smýšlení, vesměs tento návrh podporují s tím, že svoboda slova tak bude konečně zachráněna.

Co je vlastně na návrhu Václava Klause ml. špatně? Cožpak Facebook a Twitter necenzurují obsah? Cožpak na těchto sociálních sítích nejsou soustavně potlačovány pravicové postoje ve prospěch názorů progresivně levicových, neomarxistických, ekologistických a multikulturalistických? A co víc, nezačínají se takto politicky diskriminačně chovat i další společnosti a firmy, např. PayPal nebo Uber? Ano, to vše je v zásadě pravda. Svoboda trpí. Nikoliv jen svoboda slova. Ti, kteří si opravdu přejí svobodu, jsou na okraji dění. A nejen ti, kteří si přejí svobodu, ale v podstatě každý, kdo vystupuje proti současnému politickému, kulturnímu a intelektuálnímu establishmentu (což je množina lidí, která má se zastánci svobody jen pouhý určitý průnik). To je obecná situace, nikoliv jen problém sociálních sítí.

Co s tím? Je nesmírně snadné říci, že Facebook cenzuruje, a tak jej tedy donuťme zveřejnit vše. Ale o co nám vlastně jde? Facebook potlačuje určité politické postoje, např. odmítání islamismu, prosazování národní suverenity, atd. Dobře, jde nám o svobodu? Pak ji ovšem nemůžeme prosazovat donucením – to by byl nepřekonatelný rozpor.

Lze asi říct, že potlačování určitých politických postojů na sociálních sítích se děje na více či méně oficiální příkaz či přání politických vůdců, kteří rozhodně nejsou žádní zastánci svobody jednotlivce. Pokud cenzurou označujeme stav, kdy vláda kontroluje média a zakazuje publikování některých názorů, potom současnou situaci na sociálních sítích lze snad označit za nepřímou cenzuru, cenzuru zprostředkovanou, která se děje jaksi mimo legislativu, ale v souladu s většinovou politikou. Jestliže politici volají po regulaci internetu, po odhalování a mazání zdrojů dezinformací i „závadných“ zpráv, a vlastníci sociálních sítí v podstatě za absence příslušné legislativy, která by pevně stanovila, co se na sociálních sítích smí nebo nesmí publikovat (to by byla jasná přímá cenzura), nasazují velmi ostrá pravidla a aplikují automatické algoritmy na kontrolu obsahu, lze to považovat za cenuru v pravém slova smyslu?

Můžeme se přiklonit k názoru, že tomu tak skutečně je. Pak ale stále nemá smysl vymýšlet zákony, které se zaměří nikoliv na původce cenzury, ale na pouhé vykonavatele. Primárním nepřítelem jsou politici, kteří chtějí umlčet opozici. Firmy se vlastně dostaly do kleští – z jedné strany jim hrozí politici, kteří si přejí potlačovat jakékoliv náznaky nacionalismu, antiislamismu nebo konzervatismu, z druhé strany pak hrozí politici jako je Václav Klaus ml., který si přeje potlačování takových postojů trestat pokutou a vězením. Internetové firmy si, pravda, za toto nesnadné postavení mohou z velké části samy. Získaly obrovský vliv, vyrostly na myšlence svobodného internetu a neomezené výměny informací, nabídly skvělou platformu – ale nechaly se ovládnout. Měly šanci změnit svět a šířit dále stejné principy, na nichž založily svůj úspěch. Místo toho pohodlně přijaly vzorce myšlení, jež tento svět a naši civilizaci postupně ničí.

Facebook, Twitter i Google propagují multikulturalismus, ekologismus, hovoří o „nerovnosti ve světě“, a implicitně přijali schémata, která jsou vlastní kolektivistickým regulátorům a cenzorům. Tyto firmy se staly součástí problému, a je v podstatě lhostejné, zda jsou k podbízení se svobodě nepřátelskému politickému establishmentu donuceny legislativou, nebo zda jde o důsledek jejich vlastní firemní politiky, která vyplývá z postojů managementu i majitelů. Nedělejme si iluze o tom, že majitelé vysoce úspěšných internetových společností s miliardovými obraty jsou automaticky zastánci kapitalismu. Zpravidla nejsou. V souladu s jejich vlastní protisvobodnou ideologií jsou i jejich produkty nástrojem kolektivismu, etatismu a socialismu všech možných barev a odstínů. Pokud lidé jako Zuckerberg nejsou zastánci svobody (koneckonců, oni sami jsou produkty levičáckých a progresivistických univerzitních fakult, sám Zuckerberg studoval Harvard, což je asi nejvýznamnější líheň americké progresivistické levice), nemůžeme předpokládat, že jim bude nějak zásadně ležet na srdci svoboda projevu.

Mělo by nám tedy vadit, že v tuto chvíli chce Václav Klaus ml. na tyto firmy aplikovat stejné metody, dát jim ochutnat jejich vlastní medicínu a donutit je čelit následkům politiky, kterou ony samy prosazují? Lítost zde asi skutečně není na místě. Ale to neznamená, že se musíme snížit ke stejným metodám, které jsou vlastní našim nepřátelům. Nejde zde ani tak o svobodu firem a jejich majitelů, jimž vlastně na svobodě tak dalece nezáleží, nýbrž o naši vlastní integritu. Nesmíme nikdy a za žádných okolností přijímat premisy našich nepřátel. Svobodu nelze hájit donucením.

Nebezpečí, které zde svobodě hrozí kvůli ostrakizaci a cílenému vylučování osob na základě jejich politických postojů, je samozřejmě obrovské. Zákaz na sociální síti je vlastně jen banalita v porovnání s tím, co dříve či později přijde. Až však sáhnou ke stejným metodám banky, energetické společnosti či nemocnice, půjde do tuhého. V omezené míře se něco takového už ve světě děje i dnes; společnosti jako je PayPal nebo Uber již nyní blokují služby pravicovým aktivistům a komentátorům, jako je např. Alex Jones. Na druhou stranu, ve chvíli, kdy si stát resp. vládnoucí kolektivisté prostřednictvím klíčových firem dovolí totálně ničit politickou i občanskou opozici, bude takový politický systém již natolik rozložený a dlouhodobě neudržitelný, že jeho kolaps bude na dosah. Žádná násilná totalita se nemůže držet při životě nekonečně dlouho, a hysterická vehemence, s níž její vládci a podporovatelé snaží takový totalitní systém udržet, je úměrná tomu, jak se blíží její konec. Ať už jej drží při životě pendreky nebo propaganda na sociálních sítích.

Pak ale nastane čas pro skutečný disent, cílevědomý, vzdělaný a hlavně zásadově hájící svobodu jednotlivce. Disent, který vyjde na světlo v pravou chvíli, až na troskách kolektivistického světa budou doutnat i vyhořelé servery, na nichž ještě před několika hodinami běžel Facebook a Twitter oznamující světu prostřednictvím armády propagandistů, že vláda má vše pevně pod kontrolou. Disent, který nabídne pozitivní řešení, správně racionálně obhájené a vysvětlené, aniž by se předtím zdiskreditoval smrtícím kompromisem, pokusem hájit svobodu pomocí donucení.

Svoboda je dlouhodobý princip. A v dnešní době jsou jeho zastánci v zoufalé menšině. Možná se bude poměr sil mezi nepřáteli a zastánci svobody dále vyvíjet v její neprospěch a žádný pravicový disent vůbec nevznikne – pak svoboda skončí a tím skončí i naše západní civilizace. Sociální sítě jsou jen jedním malým dílkem v mozaice. Zachránit svobodu je daleko náročnější úkol, jehož význam i míra abstrakce sahá vysoko nad jeden jediný zákon. Svobodu nezachrání faktické zespolečenštění Facebooku nebo Twitteru, ale pouze racionální filozofie, principiální obhajoba rozumu nad emocemi, subjektivismem a mysticismem. Je potřeba hájit principy místo jakési bezmyšlenkovité snahy dosáhnout krátkodobého cíle bez ohledu na celkový kontext a dlouhodobé následky. Právě touha dosáhnout něčeho hned teď a co nejrychleji je něco, co svádí lidi, kteří jsou spíše pravicového smýšlení, na falešnou cestu. Lépe řečeno, oni velmi často nejsou ani tak uvědomělého pravicového smýšlení, jako spíš velmi kriticky vnímají všeobecně panující projevy nesvobody, levičáctví, relativismu či nihilismu. Brání se jim, ale nemohou jinak, než volat po rychlém řešení. Oč cennější by bylo na chvíli se uklidnit, zbavit se na okamžik negativních emocí (které jsou velmi přirozené a pochopitelné, vidíme-li, kam se naše společnost, naše kultura a naše civilizace ubírá) a zamyslet se. Je to to nejjednodušší, co můžeme udělat a má to potenciál zachránit svět.

Mohu mít jisté pochopení pro záměry Václava Klause ml. a jeho podporovatelů. A v podstatě i věřím, že jim to nakonec vyjde a všichni si budeme moci kdekoliv publikovat cokoliv. Ale ke svobodě se tím nepřiblížíme ani o milimetr.

Luboš Zálom,
předseda středočeských Svobodných, zastupitel Berouna

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak. 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

Rozhovor Mariána Barana s místopředsedou Svobodných Miroslavem Havrdou, krajským zastupitelem Královéhradeckého kraje, byl ukázkou toho, jak vypadá politická debata, když se nebojí jít proti pohodlnému mediálnímu konsenzu. Havrda, sám lékař, mluvil věcně a bez zbytečných emocí i o tématech, u kterých se běžně sklouzává k nálepkování, a právě proto stál rozhovor za pozornost.

Hned na úvod se dostal ke kauze Thomase Paunkera a vyplouvajícím faktům o hnutí STAN. Havrda upozornil na nepříjemný paradox, tedy že zatímco tak závažná fakta by měla řešit policie, velká média o nich mlčí, a přitom se stejná média podrobně věnují marginálním kauzám politických oponentů. Ocenil, že jde o dobře odzdrojovaná a ověřitelná tvrzení, a řekl, že teď bude klíčové sledovat, zda policie skutečně odvede svou práci, nebo zda se věci opět zametou pod koberec.

Velký prostor patřil kritice prezidenta Petra Pavla, kterou Havrda vedl s chirurgickou přesností, bez laciných urážek. Odmítl nazývat prezidenta hlupákem, jak to udělal moderátor, a naopak zdůraznil, že jde o člověka, který celý život vydával rozkazy a kompromis v jeho chování prostě nikdy pořádně nenastal. Havrda místo osobních nálepek pojmenoval konkrétní problém: prezident podle něj opakovaně přešlapuje přes ústavu, brzdí legitimní proces obnovy po demokratických volbách a porušil vlastní slib být prezidentem všech. Konkrétní a prakticky uchopitelný byl i jeho návrh, aby parlament zvážil zastavení měsíční apanáže sto tisíc korun pro manželku prezidenta, protože jde podle něj o tradici, nikoliv o ústavní povinnost.

Havrda přitom nešetřil ani takzvané hradní žurnalisty, kterým podle jeho slov Hrad platí za oslavné články, a jako konkrétní příklad zmínil fotografie z Blesku, které prezidenta soustavně staví do zářivého světla. Otevřeně řekl, že takové peníze by měly jít raději do zdravotnictví, aby nemocnice nekrachovaly kvůli podfinancovaným pojišťovnám, a nikoliv na vytváření obrazu na objednávku.

Zajímavý byl i jeho pohled na neziskový sektor. Havrda upozornil, že organizace typu Člověk v tísni hospodaří s rozpočty v řádu miliard korun na platy, přičemž občané často nemají přehled, odkud tyto peníze skutečně pocházejí, ať jde o zahraniční státy nebo nadnárodní instituce. Podle něj by Česko mělo zavést transparentní evidenci zahraničního financování podobnou americkému modelu, protože bez ní nelze vyloučit, že některé neziskovky slouží zájmům jiných než českých občanů, kteří demokraticky zvolili současnou vládu.

Havrda se jako lékař vyjádřil i k větrným elektrárnám, a to z pozice člověka, který má za sebou konkrétní zkušenost z terénu, konferenci v Mikulově i cestu skrz stovky větrníků směrem na Vídeň. Popsal zdravotní rizika spojená s nízkofrekvenčním duněním, na které dlouhodobě upozorňuje jeho kolega, ušní specialista doktor Zlínský, a doplnil vlastní neurologický pohled na to, jak dlouhodobá expozice takovým vlnám může organismus zatěžovat. Nechal zaznít i praktickou výhradu k ekologii celého řešení, tedy že vyřazené kompozitové lopatky se dnes ve velkém vozí z Německa do Česka, protože jejich recyklace nikdo pořádně nedořešil.

Na téma evropské regulace Chat Control byl Havrda věcný a přesný v detailech, které v mediálním zkratkovém podání obvykle chybí. Vysvětlil, jak první, dobrovolná verze nařízení prošla evropským parlamentem díky nízké účasti poslanců v létě, a upozornil, že chystaná druhá verze by narozdíl od té první měla zavést povinnou a trvalou kontrolu komunikace na sociálních sítích, což podle něj představuje zásadní krok od dobrovolného nástroje k plošné digitální kontrole občanů.

K úvaze o možných nástupcích na Hradě přistoupil Havrda se střízlivějším nadhledem než častá mediální hysterie. Připomněl, jak těsný byl v poslední volbě výsledek mezi Petrem Pavlem a Danuší Nerudovou, a otevřeně přiznal, že představa druhého kola mezi Nerudovou a premiérem Babišem by byla přinejmenším zajímavou zkouškou pro celý politický systém. K Nerudové samotné byl kritický, poukázal na její vystupování v europarlamentu, kde jí podle něj chybí argumenty a nahrazuje je nálepkováním oponentů, což považuje za špatný vzor pro veřejnou debatu. Naopak s uznáním zmínil svou kolegyni z partaje, konkrétně Adrianu Čepižákovou, která se podle něj v době covidových restrikcí zachovala charakterně a hájila lidi, kteří byli tehdy ostrakizováni jen proto, že se nechali očkovat později nebo vůbec.

Rozhovor uzavřel Havrda osobním poděkováním předsedovi Svobodných Liborovi Vondráčkovi, kterého ocenil za to, jak si počíná v parlamentu i v médiích. Podle Havrdy je právě tento klidný, na faktech postavený způsob vystupování cestou, jak dostat českou politiku na vyšší úroveň, a vyjádřil přesvědčení, že díky takovému vedení může strana v příštích volbách získat výrazně větší podporu než dosud. Je to přesně ten typ uznání, které v politice nejvíc váží, tedy ocenění od vlastního kolegy, který ví, o čem mluví

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31