Dnes je to týden, co z nás vláda učinila nevolníky a omezila v neslýchané míře svobodu pohybu.

Nesmíme ven z okresu, sportovat mimo katastr své obce, aniž by nám kdokoliv vysvětlil, jaký smysl taková omezení mají, natož jaký mají mít reálný efekt. Nemůžeme navštívit své příbuzné či přátele, aniž by nám kdokoliv, nejlépe samozřejmě premiér nebo jeho ministři, vysvětlil, proč podle nich nejsme schopni sami si vyhodnotit případné riziko takové návštěvy. Není nám dovoleno vyjít ven po deváté hodině večer, jako by se snad virus v tomto čase stal mnohem nebezpečnější a nakažlivější.

A nově nesmíme ani využít svého ústavního práva shromážděním vyjádřit nespokojenost a nesouhlas s vládní politikou. Nesmíme se zúčastnit demonstrací. Někdo by mohl namítnout, že demonstrovat přece smíme – ve svém vlastním okresu, ve svém městě, a splníme-li platná hygienická nařízení. Ovšem není to ve své pravé podstatě paradox, být na svém ústavním právu protestovat proti vládě omezen nařízením té samé vlády? Demonstrovat proti Hamáčkovi s Babišem, jejichž politika je nyní otevřeně totalitářská, a přitom plnit nařízení a omezení, která tito lidé vydávají – to nedává smysl.

Už jsem to několikrát napsal a napíšu to znovu: tato vláda nebojuje s koronavirem. Bojuje s námi. Jsem si jistý, že obava z obrovských demonstrací byla jedním z hlavních důvodů uzavření okresů, stejně jako dříve omezení počtu demonstrantů na sto osob. Tohle je vůbec vychytralý trik – můžete nakrásně splnit nařízení a omezit počet demonstrantů na sto, Hamáčkově policii však stačí poslat do davu ze svých řad jednoho jediného příslušníka v civilu, a okamžitě je důvod demonstraci zakázat. A to v souladu s literou zákona. Zatímco epidemický efekt těchto nařízení nikdy nebyl vysvětlen, protože je očividně nevysvětlitelný, dopady na návštěvnost demonstrací jsou zcela evidentní.

Sdělím vám důležitou informaci. Můžeme úplně všechno. Nejde totiž o to, kdo nám co dovolí nebo zakáže, ale komu se nás podaří zastavit.

Včerejší demonstrace v Praze a sobotní v Písku se sice ministru Hamáčkovi podařilo zásadním způsobem narušit, nicméně soudím, že to se stalo zejména proto, že nikdo nepočítal s tím, že se o to pokusí. Situace je totiž v zásadě stejná jako v lednu, kdy se na Staroměstském náměstí v Praze konala první demonstrace organizovaná spolkem Chcípl Pes a Svobodnými. Vláda dokonce do seznamu výjimek, jimiž se lze prokázat při překročení hranice okresu, zařadila účast na shromáždění. Nyní toto pravidlo sama porušila tím, že lidem, kteří v dobré víře tento důvod do svého prohlášení uvedli, zabránila v účasti.

Vláda nás, kteří se snažíme aktivně protestovat proti nástupu nové totality, včera téměř zastavila. Přesto se podařilo rozpuštěnou demonstraci změnit na spontánní průvod Prahou, přes Karlův most a dále na Petřín, a pak zpět na Staroměstské náměstí, kde protest pokračoval k velké nelibosti Hamáčkových drábů. Na příští demonstrace budeme daleko lépe připraveni. Nebudeme už ani na vteřinu předpokládat, že vláda a ozbrojené složky namířené proti pokojným občanům budou dodržovat ústavní pořádek.

Nemusíme ba dokonce nesmíme slepě poslouchat každé nařízení, zákaz či omezení. Posledním arbitrem každého zákona je samostatně myslící svobodný občan. Pouze ten sám uvádí daný zákon ve faktickou platnost. Buď jej respektuje, protože sám vlastním rozumem nahlédne jeho ospravedlnitelnost (Nekrademe-li, činíme tak proto, že je to zakázáno, nebo proto, že víme, že krást se nemá?), nebo jej vyhodnotí jako nesmyslný, škodlivý pro něj nebo pro celou zemi, a pak jej porušuje – s jasným vědomím své morální integrity, své důstojnosti a své sebeúcty.

Tento příměr je snadno pochopitelný pro každého: pokud nám vláda zakáže poslouchat londýnský rozhlas, jsme my sami posledním arbitrem, zda si Londýn naladíme či nenaladíme. Je jedno, zda nám vládnou okupanti, nebo zda nám připravuje totalitu naše vlastní, třeba demokraticky zvolená vláda. Význam občana coby arbitra přijatelnosti vládou i parlamentem schválené legislativy je neoddiskutovatelný.

Babišova vláda si již rok neplní své základní povinnosti. Její řešení epidemické situace je nahodilé, bez jakékoliv koncepce, a bez reálného účinku. Odehrává se spíše jaksi v druhém plánu. Epidemie dříve či později odejde, i kdyby vláda nedělala vůbec nic. Andrej Babiš a jeho ministři si to dobře uvědomují, a mohou tedy napřít síly jinam: proti svobodě občanů České republiky.

Stává-li se jakákoliv vláda zásadní hrozbou svobodě, nezbývá občanům nic jiného, než se jí zbavit. Jak stojí v americké Deklaraci nezávislosti, jednom z nejdokonalejších politických dokumentů všech dob: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svoje oprávněné pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.“

Jedním hlavních poselství včerejší demonstrace byla demise vlády. Přejeme si, aby tato vláda ničemů a darebáků odešla. Co s ní také jiného? Koronavirus řešit očividně neumí, a o to více dupe po českých občanech. Očekáváme, či spíše očekávali jsme, že k pádu vlády by měla přispět parlamentní opozice. Je však stále jasnější, že se to nestane. Parlamentní opozice, tedy ODS, Topka, Piráti, Lidovci a STAN hraje v nástupu totality stejně ostudnou roli, jako tzv. demokratické strany v únoru 1948.

Jsme tedy připraveni demonstrovat svoji nespokojenost a svůj občanský odpor i dále. A předpokládáme téměř s jistotou, že dříve či později Hamáček skutečně sáhne k otevřenému násilí a dojde na ty obušky. V takovém případě však sympatie národa musí přejít téměř zcela na naší stranu. A vláda končí.

I když to tak nevypadá a tváří v tvář po zuby ozbrojeným těžkooděncům s primitivním výrazem v očích (zbytek těch barbarských tváří je zahalen rouškou) vypadáme jako slabí, máme v rukou obrovskou moc. Nejspíš si to ani neuvědomujeme. Můžeme chodit ven, můžeme otevřít své hospody a živnosti, můžeme je navštěvovat, můžeme vyběhnout ven z katastru obce. Samozřejmě s přihlédnutím k následkům – ale s těmi je v kvazitotalitní zemi nutné počítat. Můžeme demonstrovat. A konečně, můžeme být svobodní!

Včerejší manévry po násilném rozpuštění demonstrace, pochod Prahou k Petřínu, návrat demonstrantů zpět na Staroměstské náměstí, pasivní rezistence, kdy si všichni demonstranti sedli na zem, aby bylo zřejmé, kdo je zde oběť a kdo agresor – ale i následný pokojný rozchod, který Hamáčkovým drábům nedal ani tu nejmenší, jistě toužebně očekávanou záminku k brutálnímu zákroku – to vše byl projev občanské neposlušnosti, který má dlouhodobý význam. Lze jej dále rozvíjet, gradovat, plánovat dopady té či oné události.

Neposlušností dokažme, že tato vláda nejen že nemá moc nad koronavirem, ale ve skutečnosti ji nemá ani nad námi, nad občany. Nemá moc nad naším myšlením, nad naším svědomím a nad naším odhodláním! Donuťme tuto příšernou vládu opustit Strakovu akademii tím, že prostě nebude mít komu vládnout. Komu poroučet. Protože ji nebude nikdo poslouchat.

Je potřeba zdůraznit, že ačkoliv se nenecháme donutit ke slepé poslušnosti, jsme ochotni spolupracovat – s takovou vládou, která v boji s virem zvolí rozumnou cestu. S vládou, která si uvědomí, že rozum a svoboda jsou neoddělitelné. S vládou, která přestane bojovat se svobodnými občany této republiky a začne řešit akutní i dlouhodobé otázky zdravotnictví.

Tvrdí-li někdo, že občanská neposlušnost zhorší epidemickou situaci (i když pro takové tvrzení nejsou žádné důkazy), dobrá. Zamysleme se nad touto tezí. Čím dříve tato zločinecká vláda odejde na politické smetiště, důvod pro masivní občanskou neposlušnost a odpor zmizí. A epidemii můžeme začít skutečně řešit. A poprvé za celý rok začne dávat smysl slogan, že společně to zvládneme!

Nejprve však musíme zvládnout Babiše, Hamáčka a další obludné bytosti usazené v ministerských křeslech. A společně je také zvládnout můžeme!

Dovolte mi na závěr jen dvě poznámky.

Občas se tvrdí, že náš odpor a snaha zachránit svobodu maří práci lékařů a zdravotních sester. Takovému obvinění říkám jasné „ne!“. Jsou to politici, kdo soustavně maří jejich práci. Oni zničili zdravotnictví. Oni způsobili, že z našich nemocnic utíkají sestry pracovat do Německa nebo dokonce úplně mimo svůj obor. Kovid jen svým způsobem demaskoval, jaké škody byly na našem zdravotnictví napáchány v posledních minimálně dvaceti letech. My jsme se sestrami a lékaři na jedné lodi. My společně bychom měli odmítnout být rukojmími nekompetentních a ničemných politiků. Koneckonců, je tady i celá řada lékařů, kteří s politikou Babišovy vlády ostře nesouhlasí. Vědí totiž, o čem mluví. Nenechme se tedy lacinou propagandou stavět proti sobě.

A na úplný závěr bych rád nabídl k zamyšlení jeden citát: „Neexistuje způsob, jak vládnout nevinným lidem. Jediná síla státu spočívá v potlačování těch, kdo páchají zločiny a přestupky. A když není dost zločinců, vláda si je prostě vyrobí. Tím, že z tolika běžných věcí udělá zločin či přestupek, až se pro člověka stane nemožné žít, aniž by neustále některý zákon překračoval.“ Tato slova napsala někdy v 50. letech minulého století americká filozofka Ayn Randová. Myslím, že současnou politickou realitu popisují naprosto dokonale.

Děkuji za pozornost.