Zálom: Řeč, která na Staromáku nesměla zaznít

Zálom: Řeč, která na Staromáku nesměla zaznít

Upravený a rozšířený text projevu, který jsem měl připraven na demonstraci spolku Chcípl Pes na Staroměstském náměstí 7. března 2021. Z pódia nakonec stihlo zaznít jen několik málo slov.

Dnes je to týden, co z nás vláda učinila nevolníky a omezila v neslýchané míře svobodu pohybu.

Nesmíme ven z okresu, sportovat mimo katastr své obce, aniž by nám kdokoliv vysvětlil, jaký smysl taková omezení mají, natož jaký mají mít reálný efekt. Nemůžeme navštívit své příbuzné či přátele, aniž by nám kdokoliv, nejlépe samozřejmě premiér nebo jeho ministři, vysvětlil, proč podle nich nejsme schopni sami si vyhodnotit případné riziko takové návštěvy. Není nám dovoleno vyjít ven po deváté hodině večer, jako by se snad virus v tomto čase stal mnohem nebezpečnější a nakažlivější.

A nově nesmíme ani využít svého ústavního práva shromážděním vyjádřit nespokojenost a nesouhlas s vládní politikou. Nesmíme se zúčastnit demonstrací. Někdo by mohl namítnout, že demonstrovat přece smíme – ve svém vlastním okresu, ve svém městě, a splníme-li platná hygienická nařízení. Ovšem není to ve své pravé podstatě paradox, být na svém ústavním právu protestovat proti vládě omezen nařízením té samé vlády? Demonstrovat proti Hamáčkovi s Babišem, jejichž politika je nyní otevřeně totalitářská, a přitom plnit nařízení a omezení, která tito lidé vydávají – to nedává smysl.

Už jsem to několikrát napsal a napíšu to znovu: tato vláda nebojuje s koronavirem. Bojuje s námi. Jsem si jistý, že obava z obrovských demonstrací byla jedním z hlavních důvodů uzavření okresů, stejně jako dříve omezení počtu demonstrantů na sto osob. Tohle je vůbec vychytralý trik – můžete nakrásně splnit nařízení a omezit počet demonstrantů na sto, Hamáčkově policii však stačí poslat do davu ze svých řad jednoho jediného příslušníka v civilu, a okamžitě je důvod demonstraci zakázat. A to v souladu s literou zákona. Zatímco epidemický efekt těchto nařízení nikdy nebyl vysvětlen, protože je očividně nevysvětlitelný, dopady na návštěvnost demonstrací jsou zcela evidentní.

Sdělím vám důležitou informaci. Můžeme úplně všechno. Nejde totiž o to, kdo nám co dovolí nebo zakáže, ale komu se nás podaří zastavit.

Včerejší demonstrace v Praze a sobotní v Písku se sice ministru Hamáčkovi podařilo zásadním způsobem narušit, nicméně soudím, že to se stalo zejména proto, že nikdo nepočítal s tím, že se o to pokusí. Situace je totiž v zásadě stejná jako v lednu, kdy se na Staroměstském náměstí v Praze konala první demonstrace organizovaná spolkem Chcípl Pes a Svobodnými. Vláda dokonce do seznamu výjimek, jimiž se lze prokázat při překročení hranice okresu, zařadila účast na shromáždění. Nyní toto pravidlo sama porušila tím, že lidem, kteří v dobré víře tento důvod do svého prohlášení uvedli, zabránila v účasti.

Vláda nás, kteří se snažíme aktivně protestovat proti nástupu nové totality, včera téměř zastavila. Přesto se podařilo rozpuštěnou demonstraci změnit na spontánní průvod Prahou, přes Karlův most a dále na Petřín, a pak zpět na Staroměstské náměstí, kde protest pokračoval k velké nelibosti Hamáčkových drábů. Na příští demonstrace budeme daleko lépe připraveni. Nebudeme už ani na vteřinu předpokládat, že vláda a ozbrojené složky namířené proti pokojným občanům budou dodržovat ústavní pořádek.

Nemusíme ba dokonce nesmíme slepě poslouchat každé nařízení, zákaz či omezení. Posledním arbitrem každého zákona je samostatně myslící svobodný občan. Pouze ten sám uvádí daný zákon ve faktickou platnost. Buď jej respektuje, protože sám vlastním rozumem nahlédne jeho ospravedlnitelnost (Nekrademe-li, činíme tak proto, že je to zakázáno, nebo proto, že víme, že krást se nemá?), nebo jej vyhodnotí jako nesmyslný, škodlivý pro něj nebo pro celou zemi, a pak jej porušuje – s jasným vědomím své morální integrity, své důstojnosti a své sebeúcty.

Tento příměr je snadno pochopitelný pro každého: pokud nám vláda zakáže poslouchat londýnský rozhlas, jsme my sami posledním arbitrem, zda si Londýn naladíme či nenaladíme. Je jedno, zda nám vládnou okupanti, nebo zda nám připravuje totalitu naše vlastní, třeba demokraticky zvolená vláda. Význam občana coby arbitra přijatelnosti vládou i parlamentem schválené legislativy je neoddiskutovatelný.

Babišova vláda si již rok neplní své základní povinnosti. Její řešení epidemické situace je nahodilé, bez jakékoliv koncepce, a bez reálného účinku. Odehrává se spíše jaksi v druhém plánu. Epidemie dříve či později odejde, i kdyby vláda nedělala vůbec nic. Andrej Babiš a jeho ministři si to dobře uvědomují, a mohou tedy napřít síly jinam: proti svobodě občanů České republiky.

Stává-li se jakákoliv vláda zásadní hrozbou svobodě, nezbývá občanům nic jiného, než se jí zbavit. Jak stojí v americké Deklaraci nezávislosti, jednom z nejdokonalejších politických dokumentů všech dob: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svoje oprávněné pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.“

Jedním hlavních poselství včerejší demonstrace byla demise vlády. Přejeme si, aby tato vláda ničemů a darebáků odešla. Co s ní také jiného? Koronavirus řešit očividně neumí, a o to více dupe po českých občanech. Očekáváme, či spíše očekávali jsme, že k pádu vlády by měla přispět parlamentní opozice. Je však stále jasnější, že se to nestane. Parlamentní opozice, tedy ODS, Topka, Piráti, Lidovci a STAN hraje v nástupu totality stejně ostudnou roli, jako tzv. demokratické strany v únoru 1948.

Jsme tedy připraveni demonstrovat svoji nespokojenost a svůj občanský odpor i dále. A předpokládáme téměř s jistotou, že dříve či později Hamáček skutečně sáhne k otevřenému násilí a dojde na ty obušky. V takovém případě však sympatie národa musí přejít téměř zcela na naší stranu. A vláda končí.

I když to tak nevypadá a tváří v tvář po zuby ozbrojeným těžkooděncům s primitivním výrazem v očích (zbytek těch barbarských tváří je zahalen rouškou) vypadáme jako slabí, máme v rukou obrovskou moc. Nejspíš si to ani neuvědomujeme. Můžeme chodit ven, můžeme otevřít své hospody a živnosti, můžeme je navštěvovat, můžeme vyběhnout ven z katastru obce. Samozřejmě s přihlédnutím k následkům – ale s těmi je v kvazitotalitní zemi nutné počítat. Můžeme demonstrovat. A konečně, můžeme být svobodní!

Včerejší manévry po násilném rozpuštění demonstrace, pochod Prahou k Petřínu, návrat demonstrantů zpět na Staroměstské náměstí, pasivní rezistence, kdy si všichni demonstranti sedli na zem, aby bylo zřejmé, kdo je zde oběť a kdo agresor – ale i následný pokojný rozchod, který Hamáčkovým drábům nedal ani tu nejmenší, jistě toužebně očekávanou záminku k brutálnímu zákroku – to vše byl projev občanské neposlušnosti, který má dlouhodobý význam. Lze jej dále rozvíjet, gradovat, plánovat dopady té či oné události.

Neposlušností dokažme, že tato vláda nejen že nemá moc nad koronavirem, ale ve skutečnosti ji nemá ani nad námi, nad občany. Nemá moc nad naším myšlením, nad naším svědomím a nad naším odhodláním! Donuťme tuto příšernou vládu opustit Strakovu akademii tím, že prostě nebude mít komu vládnout. Komu poroučet. Protože ji nebude nikdo poslouchat.

Je potřeba zdůraznit, že ačkoliv se nenecháme donutit ke slepé poslušnosti, jsme ochotni spolupracovat – s takovou vládou, která v boji s virem zvolí rozumnou cestu. S vládou, která si uvědomí, že rozum a svoboda jsou neoddělitelné. S vládou, která přestane bojovat se svobodnými občany této republiky a začne řešit akutní i dlouhodobé otázky zdravotnictví.

Tvrdí-li někdo, že občanská neposlušnost zhorší epidemickou situaci (i když pro takové tvrzení nejsou žádné důkazy), dobrá. Zamysleme se nad touto tezí. Čím dříve tato zločinecká vláda odejde na politické smetiště, důvod pro masivní občanskou neposlušnost a odpor zmizí. A epidemii můžeme začít skutečně řešit. A poprvé za celý rok začne dávat smysl slogan, že společně to zvládneme!

Nejprve však musíme zvládnout Babiše, Hamáčka a další obludné bytosti usazené v ministerských křeslech. A společně je také zvládnout můžeme!

Dovolte mi na závěr jen dvě poznámky.

Občas se tvrdí, že náš odpor a snaha zachránit svobodu maří práci lékařů a zdravotních sester. Takovému obvinění říkám jasné „ne!“. Jsou to politici, kdo soustavně maří jejich práci. Oni zničili zdravotnictví. Oni způsobili, že z našich nemocnic utíkají sestry pracovat do Německa nebo dokonce úplně mimo svůj obor. Kovid jen svým způsobem demaskoval, jaké škody byly na našem zdravotnictví napáchány v posledních minimálně dvaceti letech. My jsme se sestrami a lékaři na jedné lodi. My společně bychom měli odmítnout být rukojmími nekompetentních a ničemných politiků. Koneckonců, je tady i celá řada lékařů, kteří s politikou Babišovy vlády ostře nesouhlasí. Vědí totiž, o čem mluví. Nenechme se tedy lacinou propagandou stavět proti sobě.

A na úplný závěr bych rád nabídl k zamyšlení jeden citát: „Neexistuje způsob, jak vládnout nevinným lidem. Jediná síla státu spočívá v potlačování těch, kdo páchají zločiny a přestupky. A když není dost zločinců, vláda si je prostě vyrobí. Tím, že z tolika běžných věcí udělá zločin či přestupek, až se pro člověka stane nemožné žít, aniž by neustále některý zákon překračoval.“ Tato slova napsala někdy v 50. letech minulého století americká filozofka Ayn Randová. Myslím, že současnou politickou realitu popisují naprosto dokonale.

Děkuji za pozornost.

Luboš Zálom 

místopředseda strany

Zdroj: blog Idnes

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

Vystoupení Libora Vondráčka v Událostech, komentářích 15. dubna znovu ukázalo, že předseda Svobodných dokáže i v ostře vedené televizní debatě držet jasnou linii a argumentovat věcně, bez zbytečných emocí. Hlavním tématem byla úprava financování veřejnoprávních médií, legislativní nouze a vztah návrhu k právům podnikatelů i k soudní ochraně. Vondráček působil konzistentně: odmítal přehnané zásahy státu do ekonomiky, upozorňoval na rozdíly mezi českým a polským přístupem a zároveň připomínal, že proti zneužívání veřejné moci má vždy existovat právní obrana.

Konzistence místo pokrytectví

Už v úvodu debaty bylo patrné, že Vondráček nechce řešit jen samotný zákon, ale především způsob, jakým se o něm vede politická diskuse. Připomněl, že jako „velmi pravicový politik“ by měl problém hlasovat pro opatření, které by dříve kritizoval u předchozí vlády. Tím se jednoznačně vymezil proti účelovému přebírání názorů podle toho, kdo je zrovna u moci. Jeho postoj působil jako důraz na principy, nikoliv na okamžitý politický zisk.

Stejně tak odmítl jednoduché obvinění, že návrh dává vládě možnost „vyhnout se soudům“. Vondráček připustil, že právní režim se mění, ale zdůraznil, že tím nezaniká možnost soudní ochrany. Jen se mění forma, jakou se občan nebo podnikatel může bránit. V debatě tak nepůsobil jako někdo, kdo chce právo obejít, ale naopak jako politik, který trvá na tom, aby právní stát fungoval podle jasně definovaných pravidel.

Obrana podnikatelů a trhu

Silná část jeho vystoupení se týkala dopadů cenových zásahů na podnikatele. Vondráček upozornil, že nelze „hodit přes palubu“ jednu skupinu podnikatelů jen proto, aby stát získal nástroj pro regulaci cen paliv. Připomněl, že čerpadláři už dnes mluví o kompenzacích a že je legitimní, aby se vláda snažila čelit drahým energiím, ale ne na úkor konkrétních podnikatelských subjektů. Tato rovina jeho argumentace byla srozumitelná i divákovi, který nemusí sledovat všechny detaily legislativního procesu.

Velmi dobře vyzněl i jeho důraz na konzistenci v přístupu ke stropování cen. Připomněl, že stejná politická reprezentace, která dnes kritizuje legislativní nouzi, sama v minulosti ve stavu nouze schvalovala zásadní zásahy do důchodového systému nebo cen energií. Tím Vondráček nepůsobí jako politik, který by se snažil jen vyhrát momentální spor, ale jako někdo, kdo upozorňuje na dlouhodobý problém dvojích standardů.

Polsko jako lepší model

Jedním z nejsilnějších momentů debaty bylo srovnání s Polskem. Vondráček ocenil, že Polsko se rozhodlo snížit daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty, což podle něj znamená pro trh a podnikání lepší řešení než administrativní stropy. Současně ale upozornil, že Evropská unie do tohoto prostoru výrazně zasahuje a členské státy mají jen omezenou svobodu volby. Tím znovu postavil do popředí téma suverenity a ochrany domácí ekonomiky.

Na rozdíl od obvyklé televizní debaty se neuchýlil k prostému odmítnutí celé regulace bez alternativy. Naopak připomněl, že v Evropské unii má smysl usilovat o co nejmenší škody, ale není správné tvářit se, že česká vláda musí bez odporu implementovat vše, co přichází z Bruselu. I když šlo o ostrou polemiku, Vondráček působil jako politik, který chápe evropské souvislosti a současně hájí český zájem.

ETS2 a odpor vůči přemíře regulace

Další část debaty se stočila k emisním povolenkám ETS2. Vondráček se zde držel svého dlouhodobého postoje, že systém emisních povolenek je jen jinou formou zdražování života lidí a oslabování konkurenceschopnosti ekonomiky. Jeho argument nebyl jen ideologický; opakovaně vysvětloval, že vyšší náklady pro domácnosti a malé a střední podniky dopadnou především na ty, kdo mají nejmenší prostor se bránit. Pro české prostředí jde o srozumitelnou a politicky silnou linku.

Významné bylo i to, že Vondráček nepůsobil jako odmítač jakéhokoli kompromisu. Přiznal, že menší dopad je lepší než větší dopad, ale současně trval na tom, že samotná logika systému je chybná. Jeho kritika ETS2 tak vyzněla jako obrana ekonomické svobody a předvídatelnosti, nikoli jako prosté protestní gesto. V tom spočívá i jeho politická síla: dokáže kritizovat konkrétní opatření, aniž by sklouzl k prázdnému křiku.

Veřejnoprávní média a právo veta

Závěrečná část pořadu se věnovala i veřejnoprávním médiím, která jsou pro Svobodné dlouhodobě citlivým tématem. Vondráček odmítl představu, že by obrana ústavních pravidel nebo odpor vůči některým návrhům znamenaly slabý vztah k právu. Naopak se opakovaně dovolával respektu k zákonům a k demokratickému mandátu, který občané dávají ve volbách. V tomto směru působil jako politik, který nechce jen „vyhrát spor“, ale hájí širší princip svobody a suverenity.

Stejně důrazně se vymezil proti tomu, aby se Česká republika obracela s vnitropolitickými spory na Brusel. Podle něj je to projev slabosti a nedospělosti, protože suverénní země si své problémy má řešit sama. I tato část vystoupení pomohla vytvořit obraz Vondráčka jako politika, který má na evropské integraci jasný názor a dokáže ho obhájit bez váhání.

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31