Zálom: Máte právo žít.

Zálom: Máte právo žít.

Jaké by mělo být ústřední heslo skutečné pravice? To je téma nejen pro politické marketéry, ale především pro politické filozofy. Co vlastně shrnuje pravicovou politiku? Na co by se měla každým svým stanoviskem a činem odkazovat?

Co je vlastně pravice? Ať už je pravolevé vymezení vhodné nebo již přežité, principy, které jsou k pravici přiřazovány, jsou svoboda jednotlivce, důraz na osobní zodpovědnost za vlastní život, obhajoba tržních principů a dobrovolných, oboustranně prospěšných vztahů mezi jednotlivci, snaha ořezat kompetence státu, boj proti pečovatelskému pojetí vlády. Daleko vhodnější je však spíše model tzv. politického kompasu, který kromě pravolevé osy používá ještě na ní kolmou osu politické svobody či příklonu k autoritářství. Tak nebo onak, je zřejmé, že hodnoty svobody, trhu či malého státu jsou na naší politické scéně v zoufalé menšině a mizí vlastně z celé naší společnosti, z politické debaty, z médií i z intelektuálního prostředí. Po desetiletí ekonomického i společenského nadýchnutí, které umožnila Sametová revoluce (třebaže v pravém slova smyslu nešlo o revoluci za svobodu trhu), se pravice dostala postupně na periferii – nutno dodat, že především vlastní vinou. Vinou představitelů pravicových stran neschopných nebo spíše neochotných hodnoty svobody, trhu a individualismu hájit, bojovat za ně za všech okolností. Nakonec ani největší persona české pravicové politiky, Václav Klaus, nehájil tyto myšlenky zcela důsledně – přes vše dobré, co dokázal uvést v život. Přes všechny pozitivní základy, které zde během 90. let vybudoval. Ty základy se otřásají, ale stále ještě stojí a podpírají naše stále ještě fungující hospodářství. Je načase začít je zpevňovat a opět na nich budovat – tentokrát něco, co vydrží déle než jen pouhých deset let.

Za celá léta úpadku naší pravice a tedy i úpadku naší svobody nebyla lepší konstelace pro návrat k principiální pravicové politice a jejímu upevnění. Po roce 1989 si Češi uvědomili, že důraz na trh a individualismus má smysl a funguje. Až tehdy, když se existenčně dostali tak nízko, že srovnání s tou částí světa, která se nazývala svobodná a kapitalistická, naprosto dokonale zdiskreditovalo hesla o šťastném a blahobytném životě v socialistické společnosti, která kráčí mílovými kroky ke komunismu. Lidé dali šanci Václavu Klausovi a jeho politice a patrně přitom tehdy vůbec nepřemýšleli v pojmech jako je svoboda či kapitalismus. Nepřemýšleli o obsahu těchto pojmů. Žili v naději a to jim stačilo. Dalo by se říci, že nic dobré netrvá věčně, a že tedy i politika 90. let musela nutně podlehnout demagogickým slibům socialistů, kteří se postupně vzpamatovali a zvedli ze dna. Ve skutečnosti však mohla pravicová politika vydržet mnohem déle, pokud by byla řádně obhájena. Ne pouze politicky, ale především morálně a filozoficky.

Nyní se nacházíme v obdobné situaci jako po roce 1989. Míra svobody, o kterou jsme přišli za poslední rok, je enormní a má již dnes patrné existenční a ekonomické důsledky, jejichž intenzita se bude dále zvyšovat. Přišli jsme za jediný rok o tolik svobody jako za celých posledních dvacet let. To tempo je děsivé a nelze jej omluvit panikou z koronaviru. Strach je vždy pohodlnou záminkou pro jakékoliv mocichtivého autoritáře. Během letošního roku se nepřátelé svobody utrhli ze řetězu tak, že se mnoho lidí probudilo z koronavirové letargie a začalo přemýšlet. A brát se za svoji svobodu. Nehorázná a drzá vehemence, s jakou jsou prosazovány permanentní ohrady a bariéry, jako je např. kovidový pas, který nám umožní cestovat, chodit na koncerty či do hospody, je tak zásadní skok, že není možné mít dále zavřené oči. Zvláště jsme-li národem, který má s totalitou ještě stále živou zkušenost. Pokud by se vláda a s ní kolaborující zbabělá opozice (ODS, Piráti a další) chovala opatrněji a během epidemie ořezávala dílky salámu svobody pozvolněji, možná by lidé disciplinovaně souhlasili.

Doba je tedy nesmírně důležitá. Klíčová doba. Buď se nám povede právě dnes vzít si zpět svobodu, o kterou nás stát za poslední více než rok připravil, nebo si z ní necháme hodit zpět jen ohlodanou kost. A zamíříme k jakési nové nesvobodě, k osobitému mixu čínské digiální totality a bruselské, tedy vlastně německé disciplinované diktatury evropského typu, konejšivé, mateřské diktatury nastolené „pro naše dobro“, pro ochranu před námi samými. Diktatury, která nás bude za pomoci „smart“ metod informačních technologií hladit až do úplného vyhlazení.

Jak tedy shrnout snahu těch, kteří chtějí v této klíčové době bojovat za svobodu občanů České republiky? Jak vybrat jedno jediné výstižné heslo či slogan, který bude zcela jasný a pochopitelný a neumožní žádný rozporný výklad?

Přicházíme o naši svobodu – ale svoboda, to není pojem vznášející se někde ve vzduchoprázdnu. Svoboda znamená absence iniciace násilí – nikdo proti nám nesmí iniciovat násilí, stejně jako my nesmíme iniciovat násilí vůči někomu druhému. Svobodu máme a musíme mít proto, abychom se ve společnosti mohli chovat jako lidé – jako racionální a volní bytosti. Člověk má jeden jediný nástroj pro poznávání reality – svůj rozum. Pomocí rozumu zpracováváme automaticky platné smyslové vjemy, zařazujeme je do kontextu již poznaného a tvoříme tak pojmy, od základních až po složité abstrakce. Pojmy jako dobro, právo, spravedlnost, trh, apod. Pomocí rozumu si vytváříme celý náš systém hodnot, přičemž pojem hodnota znamená to, co chceme získat či uchovat. Všechny hodnoty stojí vzájemně v hierarchickém vztahu. Jedna hodnota slouží k získání nebo uchování hodnoty vyšší, ta slouží jako prostředek pro uchování hodnoty ještě vyšší, a tak dále. A jaká hodnota stojí na vrcholu této pyramidy? Je to vlastní život, který je tak měřítkem všech ostatních hodnot.

Všechny naše hodnoty slouží k zajištění a rozvoji našeho vlastního života. Svobodu máme a musíme mít, abychom mohli volit svoje hodnoty, rozpoznávat je na základě faktů reality, a stavět z nich svůj vlastní hierarchický systém, aby odpovídal našemu naturelu, našim specifickým, racionálně rozpoznaným a definovaným potřebám. Svobodu máme a musíme mít proto, abychom na základě závěrů našeho rozumu mohli jednat. A sledovat své hodnoty – svůj vlastní život.

Jestliže nám někdo bere svobodu, což nelze jinak než za pomoci přímého či nepřímého násilí, útočí na celý náš racionálně vystavěný systém hodnot. Což znamená, že útočí na náš život. Brání nám žít životem volní a racionální bytostí. Brání nám žít životem člověka.

Slovem právo se ohání celá řada politiků na celé šíři politického spektra. Od těch, kteří sami sebe nazývají pravicovými až po ty, kteří se s falešnou hrdostí staví na levici. Právo na práci, právo na bydlení, právo na vzdělání, právo na volný čas, právo na genderově neutrální toalety ve školách, právo na vegeteriánský hamburger, právo na základní příjem peněz… Všechna tato tzv. práva mají jedno společné. Vyjadřují nárok jednoho, a tedy povinnost pro druhého. Někdo druhý nám musí poskytnout byt, práci, příjem nebo třeba ty vegetariánské hamburgery. Pod nátlakem. Takto pozitivně vymezené právo, tedy právo jako nárok, je tedy v přímém rozporu s právem na svobodu a majetek. Vaše svoboda a váš majetek je položen na oltář nároku někoho, kdo natahuje ruku a vyžaduje bydlení nebo základní příjem. A na takto vymezeném pojmu právo stojí celé současné pojetí státu – státu pečovatelského, v němž jsou všichni jednotlivci svázáni okovy vzájemných nároků a povinností. V realitě však rozpory nemohou existovat.

Co z toho plyne? Že politika státních zásahů, politika vměšování se do přirozených vztahů svobodných lidí, snaha usměrňovat je za účelem zajištění či uspokojení jakýchsi kolektivních nároků na „sociální smír“ či „sociální spravedlnost“ nebo třeba „veřejné zdraví“, jako je tomu v posledním roce, je v příkrém rozporu s lidským životem. Je to nelidská politika. Je to politika smrti.

Opakem je stát minimální, který se snaží do přirozených oboustranně výhodných mezilidských vztahů nezasahovat. Stát politiků, kteří vědí, že zákonem nejde řídit pohyb planet ani tržní zákonitosti. Stát politiků, kteří respektují svobodu občanů, kteří je volí. Zastánce takového pojetí svobodného a prosperujícího státu se celou svojí bytostí, celým svým srdcem, a především svým rozumem staví za krédo: máte právo na svobodu. Máte právo na majetek. Máte právo hledat si svoji vlastní cestu ke štěstí. Máte právo na život!

Máte právo žít je tím nejčistším, nejprincipiálnějším vyjádřením skutečné pravicové politiky, která v této zemi tolik chybí. Vyjadřuje pevné filozofické základy, na nichž lze stavět masivní budovu svobodného státu svobodných občanů. Neomezuje se na sice ekonomicky správnou ale nedostatečnou obhajobu vedenou z pozice utilitaristů – že svobodná společnost je prosperující společností, v níž je maximalizováno veřejné blaho. Pravicový politik který je zároveň pravicovým myslitelem si výraz „veřejné blaho“ nesmí vůbec vpustit do své pojmové výbavy. Neexistuje nic jako veřejné blaho – pouze blaho jednotlivců. Ta nejzásadovější pravicová politika nesmí být uplatňována jen za účelem zajištění blahobytu, ale především proto, že je morální a v souladu s lidským životem a právě proto bude fungovat. Protože lidé mají právo žít.

Za poslední rok jsme si všichni vyzkoušeli na vlastní kůži, jak se k nám, k občanům chovají politici, kteří právo žít neuznávají. Kteří staví na právech vymezených jako nárok kolektivu. Žili jsme poslední rok jako plnohodnotné, svobodné lidské bytosti?

Volte podle toho. Ve svém nejvlastnějším zájmu. Protože máte právo žít.

Luboš Zálom, místopředseda strany

Zdroj: zde.

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

Interview ČT24 s moderátorem Danielem Takáčem mělo být zpovědí k projevu prezidenta Petra Pavla na valném shromáždění OSN, ve skutečnosti se ale proměnilo ve čtvrthodinový výslech, v němž moderátor opakovaně tlačil hosta k jednoslovným odpovědím. Libor Vondráček, předseda Svobodných a místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti, se do této hry nenechal vtáhnout. Na otázky odpovídal klidně, s právnickou přesností a s argumenty, které se v televizních debatách o bezpečnosti objevují jen zřídka.

Hned na úvod bez vytáčení potvrdil, že agresivita jakékoliv velmoci, včetně Ruska, je hrozbou pro bezpečnost, a to zejména pro menší státy, které velmocemi nejsou. Zároveň ale upozornil na věc, kterou si mnozí diváci jistě uvědomují také: v projevech světových lídrů zaznívá slovo válka mnohem častěji než slovo mír. Vondráček připomněl, že všechny války, včetně těch světových, nakonec skončily u jednacího stolu, a proto je potřeba o mír aktivně usilovat, nikoli neustále vyvolávat dojem, že České republice bezprostředně hrozí válka. To podle něj není pravda a strašení veřejnosti nikomu nepomáhá.

Když se ho moderátor zeptal, čím k ukončení války přispěl on sám, odpověděl věcně a bez nafukování vlastní role. Zahraniční politiku podle ústavy vede ministerstvo zahraničí a nejvyšší ústavní představitelé, poslanec na to mandát nemá. Jeho příspěvkem je snaha neeskalovat situaci, a to i ve veřejné komunikaci. Připomněl bývalou ministryni obrany Janu Černochovou, která po dopadu rakety na polské území začala na sociálních sítích psát téměř o třetí světové válce, a doporučil učit se spíše od rakouské diplomacie. Bezpečnost podle něj není soutěž o to, kdo se vyjádří první a bombastičtěji. Platí staré pravidlo: dvakrát měřit, jednou řezat.

K roli Číny, kterou prezident Pavel vyzval k pomoci s ukončením války, zaujal Vondráček střízlivý postoj. Přiznal, že konkrétní výsledky čínské snahy nevidí, ale dodal podstatnou věc: konkrétní výsledky nevidíme u nikoho, jediné, kdo o mírových jednáních alespoň otevřeně mluví, jsou Spojené státy. Možnou čínskou strategii viděl v tom, že nedodává zbraně žádné ze stran, a tím konflikt neeskaluje. K prezidentově větě, že čím je země mocnější, tím větší nese odpovědnost, doplnil přesnou právní logiku: odpovědnost nese v první řadě ten, kdo jedná. Za překročení ukrajinských hranic odpovídá Rusko, stejně jako za invazi do Iráku v roce 2003 bez mandátu Rady bezpečnosti odpovídala vláda Spojených států. Jde o konzistentní měřítko, které neuhýbá podle toho, o koho se jedná.

Tuto nestrannost prokázal i u Donalda Trumpa. Přestože přiznal, že s mnoha jeho větami souhlasí, výrok o tom, že někdo může někoho poslat do pekla, označil za špatný slovník, který na půdu OSN nepatří. K reformě OSN pak nabídl jasnou vizi: organizace vznikla po druhé světové válce proto, aby pečovala o mír, a to má zůstat jejím hlavním úkolem. Nemá rozšiřovat pravomoci o pandemické úmluvy WHO ani prosazovat zelené ideologie. Zároveň ale Vondráček realisticky upozornil, že větším ohrožením pro každodenní život Čechů je dnes centralismus Evropské unie, který má nad naším životem mnohem větší moc než OSN.

U otázky, zda zrušit právo veta stálých členů Rady bezpečnosti, ukázal, že uvažuje o krok dál. Formálně by šlo o škrtnutí pár slov, jak namítal moderátor, jenže prakticky by to mohlo vést k tomu, že Čína a navázané země BRICS z OSN odejdou a velmoci přestanou spolu mluvit úplně. OSN má cenu právě jako místo, kde se politici mohou setkávat, aniž by je někdo a priori z něčeho obviňoval. V této souvislosti připomněl pokrytectví kolem cest do Číny: zatímco Ursula von der Leyenová tam za posledních deset let byla asi pětkrát, česká delegace vyvolala doma poprask.

K NATO se Vondráček vyjádřil zcela jednoznačně. Pro něj je důležité, aby platily články čtyři a pět Severoatlantické smlouvy, a na přímou otázku odpověděl, že je připraven hlasovat pro vyslání českých vojáků na pomoc spojenci, pokud bude zjevné, že probíhá otevřený válečný konflikt. Kdyby někdo zaútočil na nás, také očekáváme, že nám spojenci přijdou na pomoc. Zároveň ale rozlišil skutečnou obranu od zneužívání článku pět a připomněl Afghánistán, kde čeští vojáci přišli o život, a dnešní režim tam rozhodně není lepší než ten předchozí. Jde o poučení z historie, nikoli o zpochybňování aliance.

Profesionalitu prokázal i ve chvíli, kdy mu moderátor předložil výrok slovenského premiéra Roberta Fica, že nechce, aby se Slovensko stalo součástí vojenského konfliktu kvůli nějakému článku pět. Místo aby se nechal vtáhnout do komentování citátu vytrženého z kontextu, Vondráček férově uvedl, že výrok neslyšel a nezná jeho kontext ani tón. Přesto dodal, že on sám by na Ficově místě volil jiná slova. Taková odpověď není vytáčením, ale projevem odpovědnosti politika, který nechce hodnotit cizí slova, dokud si je sám neověří.

Nejostřejší část rozhovoru se týkala hybridní války a důvěry v tajné služby. Vondráček uvedl, že Rusko vede hybridní válku proti NATO, což se dotýká i Česka, a že nejlepší obranou je pravdivá komunikace vlády. Na naléhání, zda bere za fakt vše, co řeknou tajné služby, odpověděl jako právník: nečiní tak automaticky a pro označení něčeho za fakt uplatňuje podobně přísná kritéria jako trestní řízení. Jako příklad uvedl útok na Nord Stream, kde se to, co se zpočátku prezentovalo přesvědčivě jako fakt, po letech vyšetřování ukázalo jinak. Připomněl, že pachatele lze stíhat i v nepřítomnosti, jak se to děje u válečných zločinců, a pokud jsou u Vrbětic jmenováni konkrétní lidé, mělo by to vést k soudnímu řízení, stejně jako tomu bylo po 11. září. Nejde o nedůvěru ke státu, ale o požadavek na právní stát.

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31