Zálom: Demonstrujte za kapitalismus a problém Babiš bude vyřešen

Zálom: Demonstrujte za kapitalismus a problém Babiš bude vyřešen

4.6.2019 se opět v Praze na Václaváku sešlo tisíce lidí, aby protestovali proti osobě premiéra Babiše. Očekává se, že to byl nejsilnější občanský protest od listopadu 1989. Toto srovnání však pokulhává, zamyslíme-li se nad účelem obou protestů.

Zatímco před třiceti lety šlo o spontánní vzedmutí občanského odporu vůči několik desetiletí trvajícímu režimu, který způsobil neoddiskutovatelný úpadek celého státu, dnes nejde skutečně o nic jiného, než o odpor vůči jedné osobě. Je to asi stejné, jako by lidé před třiceti lety protestovali proti Miloši Jakešovi nebo Gustávu Husákovi, ale celkové parametry totalitního režimu by nechávali bez povšimnutí.

Nad hlavami demonstrantů na předchozích antiBabišovských demonstracích se tyčily transparenty a cedule s nápisy jako „Udav se tou řepkou“ nebo „Chceme brambory a ne řepku“. Kdo z jejich autorů proti Babišovi a jeho řepkovému byznysu protestoval před deseti lety, kdy jsme ze všech stran, od všelijakých intelektuálních i kulturních autorit slýchali, že pěstování řepky je nutné pro záchranu planety? Kteří politici nakonec schválili povinné přimíchávání biosložek do pohonných hmot? Nejsou to náhodou vesměs ti samí, kteří nyní z pódií hřímají proti Babišovi?

V podstatě jedinou, třebaže slabou a málo slyšitelnou politickou silou, která od začátku před Babišem a jeho řepkou varovala, byli Svobodní. Tehdy to ještě nebylo v módě. A byli jsme osamoceni a přehlíženi i těmi médii, která dnes poskytují propagandistickou podporu antiBabišovským protestům. Je skvělé, že to konečně lidé pochopili. Nebylo by od věci nám toto prvenství alespoň symbolicky přiznat.

Andrej Babiš nepochybně jednoho dne zmizí ze scény. Buď se o to postarají voliči, nebo příroda. Ale co potom? Pokud veřejnost není ochotna nahlédnout za kulisy a spatřit, co vlastně umožňuje, aby se do politiky dostávali lidé jako je Babiš, bude velmi rychle vystřídán někým podobným. Možná bude umět lépe česky, možná nebude podnikat v řepce, možná bude lépe vycházet s kulturně-mediálním establishmentem, možná to dokonce ani nebude podnikatel, ale jeho nenávist vůči svobodě, vůči trhu a vůči kapitalismu bude s Babišem srovnatelná. Protože bude zvolen, stejně jako před pár lety Babiš, voliči, kteří chovají vůči svobodě, vůči trhu a vůči kapitalismu pokud ne přímo nenávist, tak alespoň morální nedůvěru.

Jde-li o svobodu, nezáleží příliš na tom, zda si její ničitelé vybudují mocné mediální a podnikatelské impérium. V konečném důsledku jsou to vždy občané, o co politik opírá svoji legitimitu. A Babiš nepochybně legitimním premiérem je. Výsledek hnutí ANO v letošních eurovolbách to v zásadě potvrdil. Protesty jsou ve srovnání s volebním výsledkem, funguje-li demokratický volební systém, pouhým jakýmsi korigujícím faktorem, který doplňuje celkový obrázek o politické situace v zemi. Před třiceti lety byla samozřejmě situace naprosto odlišná: demokratické volby v této zemi před rokem 1989 neexistovaly, a občanský protest byl jedinou možností.

Jaký byl celkový volební výsledek politických stran, které v té či oné formě představují politiku státních zásahů, regulací, vysokých daní a odvodů, a navíc ještě úzkého zapojení naší země do supranacionálního kolektivistického projektu zvaného Evropská unie? A jak dopadly strany nebo lépe řečeno strana, jíž jde o maximální přiblížení ke kapitalismu a volnému trhu? Ať už by byla Babišova vládnoucí klika nahrazena politiky jako jsou Fiala, Kalousek nebo Bartoš a podpořena kulturně-intelektuální klikou, která nyní defiluje na antiBabišovských protestech, bude to znamenat zvrat ve vývoji, který by nás přiblížil ke svobodnějšímu politickému systému? K volnému trhu? Ke kapitalismu? Ne. Budou nám vládnout stejní latentní totalitáři, kteří však budou mít tu výhodu, že se budou moci opřít o antikapitalistická veřejnoprávní média a autority typu Halíka či Pánka.

Demonstranti na náměstích volají: „Máme toho dost!“ Já toho mám dost také.

Mám dost toho, že jsou v této zemi podnikatelé a živnostníci nuceni ze svých daní dotovat své daleko větší konkurenty.

Mám dost toho, jsou v této zemi malí podnikatelé soustavně označováni za zloděje a podvodníky, a to i vrcholnými politiky.

Mám dost toho, že se nám neustále snaží někdo shora diktovat, co smíme jíst, co smíme pít, čím smíme svítit, s kým a za jakých podmínek smíme uzavírat smlouvy, nebo zda smíme kouřit v soukromé hospodě.

Mám dost toho, že se zde soustavně likviduje vzdělávací systém, například prostřednictvím sebeobětujícího konceptu tzv. inkluze.

Mám dost toho, že je našimi politiky i intelektuálními autoritami zpochybňována naše národní suverenita ve prospěch supranacionálního socialistického projektu EU.

Mám dost toho, že je našimi politiky dlouhodobě podkopávána kulturní integrita západní civilizace ve prospěch islámského i jiného barbarismu.

Mám dost toho, že se v této zemi stalo z kapitalismu sprosté slovo, a zároveň jsme všemožnými autoritami přesvědčováni, že současný intervencionistický socialismus je ve skutečnosti kapitalismem.

Nic z toho z pódií na antiBabišovských protestech nezaznělo a nepochybně a nezazní. Pokud by se někdo odvážil něco takového pronést, pravděpodobně by byl za tak zásadní nastavení zrcadla demonstrantům kamenován.

Přitom omezit regulace a zákazy, zrušit zbytečné úřady, snížit daně a odvody, deregulovat školství, zkrátka vykázat stát do patřičných mezí tak, aby nám pokud možno nezasahoval do našich životů, by byla ta nejspolehlivější obrana proti všem budoucím Babišům. A v tom je ten zásadní problém. Valná většina občanů, kteří protestují proti Babišovi, chtějí pouze vyměnit osobu diktátora. Diktatura jako taková jim nevadí. Hlavně že to bude diktatura s lidskou tváří. Demokratická diktatura. Demokratura.

A protože dějiny mají určitou dynamiku a vývoj, který neúprosně ctí vztah příčiny a následku, lze se právem obávat, že příští Babiš, podpořený veřejnoprávními médii a politicky vlivnými osobami, které se už pomalu krystalizují v rámci antiBabišovského hnutí, bude zase o jeden odstín horší a nebezpečnější nepřítel svobody, než Andrej Babiš samotný. Nestane-li se zásadní změna v přemýšlení široké veřejnosti, budeme dále o naši svobodu přicházet. Rozdíl bude jediný: ukrojení dalšího dílku naší svobody bude provázet ohlušující jásot statisícového davu na Václavském náměstí.

 

Luboš Zálom
Zastupitel Berouna, předseda Středočeského krajského sdružení Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31