Tak nám změnili Ústavu. A povykovačům po pár měsících napadlo, že se k jejímu přetvoření zapomněli jaksepatří vyjádřit. Musel přijít tandem Kalvoda – Melčák (a kdoví kdo ještě), aby si mohli od plic zanadávat, zpracovat analýzy, vydat prohlášení a popsat další stohy novinového papíru. Okurková sezona zřejmě ještě neskončila…
Uctívači ústavnosti se zaklínají posvátným textem, který je narušován rouhačským Parlamentem, beroucím nám naši demokracii. Nás svrchovaného lidu, který si ji daroval. Naše zřízení je ohroženo, apokalypsa na dosah, andělé zatroubili na polnice, vesmírná tělesa se dala do pohybu … Jakoby ústava byla desaterem, nedotknutelným tabu. Mojžíš na Siónu desatero roztřískal na štěrk, když viděl, jak jeho lid hřeší. A musel jej vytesat znovu. A tak i my. Kolik už jsme těch ústav za pár desítek let naší existence měli? A svět se točil dál. Slunce vycházelo a zapadalo, režimy se střídaly a stejně tak i ústavy. A budou se měnit dál. Neboť ústava není sesláním vyšší moci. Je pouhým zákonem, pro jehož změnu je jednoduše zapotřebí více rukou a hlasovacích tlačítek než obvykle.
Ve stínu adorování dokumentu, bez něhož, soudě podle hysterických reakcí, ani pes neštěkne a slepice nesnese, přehlížíme nebezpečí, které ohrožuje systém, na němž moderní demokratické systémy skutečně stojí. Na systému Locka a Montesquieua. Na systému oddělení mocí. Zákonodárné, výkonné a soudní.
Když už tak velebíme právní positivismus, proč přehlížíme, že Ústavní soud si začíná osobovat právo rozhodovat o tom, co parlament schválit smí a co ne? Ať mne právníci ukamenují mýlím-li se, ale což zde orgán kontroly ústavnosti nestrká prsty do mísy s cukrovím, jež náleží jiným? Ústavní soud má kontrolovat slučitelnost zákonů s ústavou. Ne hodnotit zákony ústavní. Proto ať si Parlament klidně schválí, že týden má šest dní a den pětadvacet hodin. V právním positivismu to možné je. Ale kontrola takových zákonů nenáleží Ústavnímu soudu, nýbrž lidu, který svou vůli projevuje ve volbách. Ano, v konečném důsledku může Parlament ústavním zákonem zrušit Ústavní soud, popravit prezidenta nebo třeba zavést diktaturu proletariátu. To jsou úskalí demokracie. Pokud však dojde ke slučování mocí, hrozí nám totální anarchie a implicitní ztráta odpovědností. Rozpad systému brzd a protiváh. A vláda nejsilnějšího. V našem případě šéfa ozbrojených složek. Kdo jím je? Prezident, ministr obrany nebo vnitra? Tak daleko to asi nezajde. Ale precedens je varující. Ústavní soud patří tam, odkud před pár dny vykročil. Nikam jinam.
Tomáš VÁŇA je členem Svobodných
