Volby ve Spojeném království skončily, lid řekl své. A přesto nemohla královna v pátek snídat s budoucím premiérem. Žádný totiž nebyl. Všechny strany prohrály a parlament je „hung“, tedy „zavěšen“. Jak je to možné? Opět zkolaboval anglický volební nepoměrný nesystém. Ten má za cíl zvolit přímo premiéra i celou vládu okamžitě, bez politické korupce a ředění programů za zády voličů. Ani demokracie dvou stran však není imunní proti volební smůle.
Kdo za to může, ptají se voliči i komentátoři. A snaží se marně vydedukovat z výsledku voleb vůli lidu, nevědouce, že ta na bázi „topografické matematiky“ historických okrsků a ústavní tradice funguje jen velmi přibližně. Hlavně početně rozdílné volební obvody, kde vítěz bere vše, jsou problémem, který musí takzvaná hraniční komise stále řešit revizí hranic obvodů. A to se jí nedaří.
A tak labouristická strana, jež po dvanáctileté vládě a největším deficitu v historii ztratila dva miliony hlasů, ztratila jen málo poslanců. A konzervativci nedosáhli na nadpoloviční většinu. Třetí liberální a nekorektně levicová strana jinak sympatického Nicka Clegga, jenž miluje EU, hlásá nukleární odzbrojení „imperiální“ Anglie a legalizaci měkkých drog, byla nakonec oběma dinosaury vytěsněna. I s 24 procenty hlasů ztratila pět poslanců a má jen devítiprocentní parlamentní zastoupení.
Není divu, že se mnozí Angličané pozastavují nad absurdní aritmetikou voleb a přemýšlejí, zda nezavést do kyvadlového systému alespoň nějaké poměrné prvky. David Cameron, vůdce vítězných toryů, jenž by jindy s takovým výsledkem vyhrál na celé čáře, teď musí vyjednávat s liberály. Podmínkou koalice bude značný ústupek vůči systému poměrného zastoupení, jejž matka anglosaských parlamentů považuje za korupční. Anglické publikum se už nyní děsí, jak vůbec mohou ti, kteří prohráli, diktovat nějaké podmínky.
Proč je tak těžké vytvořit v Anglii koaliční vládu, zeptá se kontinentální volič zvyklý na povolební handrkování stranických sekretariátů. Inu proto, odpoví Angličan, že nám historie nadělila demokracii, jež má za cíl vytvořit silnou vládu jedné strany a jednoho programu se silnou opozicí. Smyslem pragmatické neideologické politiky přece není, aby parlament zastupoval kdejaké menšinové šílence a okresní zájmy. Proto nemůže socialistický premiér, který prohrál, vyjednat koalici s levicovou stranou a keltskými nacionalisty, byť na to má ústavní právo.
A proto chudák vítězný Cameron. Musí vypadat státnicky, musí ukázat vůli ke kompromisu a přitom vyjednat takové podmínky, které neohrozí jeho příští vítězství. V předčasných volbách.
Alexander Tomský je politiolog, nakladatel a místopředseda pražských Svobodných. Vyšlo v deníku e15.
