Tomáš Pajonk: Porucha imunitního systému

Tomáš Pajonk: Porucha imunitního systému

V médiích krátce proběhla zmínka o tom, že drobná podnikatelka paní Kadlecová dostala pokutu 250 000,- Kč (žije v obci Přepychy, tak co se divíme), protože za ní zaskočil pohlídat obchod na půl hodiny její syn [1]. Možná to mezi všemi konflikty a válkami zapadne, ale rád bych se nad tím chvíli zamyslel. Je to totiž jeden z mnoha signálů skutečné poruchy systému. A na rozdíl od medializovaných krizí v Ukrajině, Iráku a Sýrii, s tímto ale něco udělat můžeme.

 

I lékaři často mluví o nárůstu pacientů trpících autoimunitními onemocněními. V některých případech se tyto choroby zařazují do tzv. „civilizačních chorob“. Je možné, že obdobně jako jednotlivci i naše rozvinutá civilizace trpí chorobou, při které útočí na zdravé a užitečné jedince a nebezpečné parazitující metastázy ignoruje.

 

Určitě nejsem sám, kdo pomáhal rodičům v živnosti či podnikání. Občas jsem o sobotách a nedělích stál u okýnka „Výkup lahví“, či doplňoval zboží. Nevím, zda tenkrát byl jiný volnější zákon, nebo bylo méně inspektorů. Neměli by dnes, po zhlédnutí zpráv, rodiče strach mě nechat pomáhat v obchodě? Dětská práce bez pracovní smlouvy? Co na to sociálka? Také by si přisadila, jaké to mám kruté rodiče, že musím občas trávit soboty dětskou prací za účelem jejich zisku? Víte? Já ne.

 

Tady je první porucha našeho systému. Je velmi nepředvídatelné, na koho zaútočí a koho nechá být či dokonce podpoří. Vycpaný medvěd v restauraci? Potrestat. Chceš prodávat marmeládu z domova? Zkomplikovat. Prodáváš slipy na náměstí? Zakázat. Tančíš s holým zadkem a genitáliemi na ulici v koženém oblečku ve správný den? Podpořit. Uděláš to jinde? Zavřít. Pokácíš strom bez povolení? Pokutovat. Pustíš do přírody bobra, který ničí staleté parky? Nic. Bobra už ale zastavit nelze, je chráněn až v Bruselu. Pomůžeš ženě rodit doma? Soud. Nezávidím policistům, myslím, že si musí často ťukat na čelo, kdo je dnes zločinec a kdo hrdina. Imunitní systém se zbláznil a ničí to co má bránit a naopak.

 

Občan tedy vůbec neví, co může od státu a jeho kontrol čekat. Ví jedno – v nejlepším případě nic. V mnoha ostatních případech zbytečné problémy a starosti. Přísné kontroly zásadním problémům stejně nezabránily, viz metanolová aféra, bodový systém na silnicích apod. Úřední a státní moc vytvořily systém, kde běžný občan nemá vůbec žádnou šanci s jistotou vědět, zda právě neprovádí nějakou ilegální či poloilegální činnost. Náš „imunitní systém“ se chová nepředvídatelně a v rozporu s našimi očekáváními. To vede k zmatkům, zmařeným nadějím a frustraci.

 

Druhý kámen úrazu je v tom, že žijeme v systému, který útočí na produktivní jedince a neproduktivní odměňuje. Činorodost, svépomoc a pomoc ostatním mnohdy nepochopitelně trestá, nebo komplikuje za únosnou mez. Naopak nečinnost a dlouhodobé pobírání sociálních dávek, je v pořádku. Ještě lépe je dělat státní kampaň na podporu turismu, či za zvýšení spotřeby českých ryb. Efekt nula. Odměna jistá. To je ještě daleko lepší než sociální dávky.

 

Zpět k paní a její situaci. Přijdou lidé, kteří budou systém a postup úřadů omlouvat. Řeknou třeba:

„Paní přeci obcházela zákon. Státu takhle unikají peníze! A když, ona neměla zlý úmysl, tak jiní jo. Stát musí mít právo nepoctivce trestat.“

Je snad evidentní, že je nutné mít takový systém, který podobně špatné kontroly nepotřebuje.

„Všechno je v klidu, soudy pokutu zruší. Spravedlnost zvítězí.“

Paní už krám zavřela, pokutu bude muset zaplatit, pak jí možná vysoudí zpět. Vy máte doma čtvrt miliónu jen tak na nějaký soud? Já ne. Kolik dní stráví paní na soudech? Stres, nervy, frustrace …

„To je přeci riziko povolání. Kdo nezná zákony, nemá co podnikat.“

Systém, který generuje tak složité normy, že je chápe jen mizivé procento populace, ničí zákon a právo. Toto nelze omlouvat. Nemyslím, že nazývat riziko zmatených byrokratů jako součást rizik povolání, je správnou terminologií. To je spíše v kategorii živelná pohroma, či „ruka boží“.

 

Z tohoto a dalších případů vidíme, že máme nemocný imunitní systém. Zvrhl se a místo skutečných zločinců útočí na části, které ho živí. Tím vyvolává přehnané obranné reakce poškozených tkání, dává munici extrémistům a lidem, kteří velmi dobře využívají zmatků a rozjitřených emocí a nabízí extrémní a zjednodušující řešení (rasismus, korporatismus, socialismus). To přeci nemůže skončit dobře. Je to ale i naše chyba. Jsme součástí systému. Dokud budeme dovolovat našim vládcům porušovat základní principy fungování státu a práva, tak za to budeme platit. Se zpožděním a s údivem, ale budeme. Cena za mlčení a pasivitu je větší, než se zdá na první pohled zdá.

 

A konec příběhu?

 

„Paní Kadlecová mezitím drogerii zavřela a čeká, jak inspektorát posoudí odvolání proti pokutě – desetkrát vyšší, než byla hodnota všeho zboží v potrestaném obchodu.“ Není sama, média občas v sekci „zábavné a absurdní příběhy“ na jednotlivé situace upozorní, ale útoků na pracovité a produktivní lidi, jsou tisíce, ne jednotky.

Měli jsme v historii minutu ticha za mnohé zesnulé politiky. Co minuta ticha za zesnulé firmy pracovitých lidi, kteří ukončili svou činnost, kvůli porušování ekonomických práv a svobod?[2]  

Tomáš Pajonk,
místopředseda Svobodných

 

[1] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/283497-za-pohlidani-obchodu-prisla-likvidacni-pokuta-nesmyslne-tvrdi-soudci/

[2] Výpomoc syna, medvěd v hospodě, kauce malých lihovarů … nejde o ojedinělé případy.

 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Libor Vondráček v debatě o dotacích pro Agrofert hájil nárokové dotace jako systém, který má po splnění podmínek fungovat stejně pro všechny. V pořadu Události, komentáře se s Markem Výborným přel o to, zda je současný postup vlády a resortů dostatečně jistý, nebo naopak zbytečně riskantní.

Debata se točila kolem posledního dopisu Evropské komise a kolem toho, zda české úřady mohou dál vyplácet dotace firmám z Agrofertu. Výborný tvrdil, že bez jasného vyřešení střetu zájmů Andreje Babiše nelze mít jistotu, že peníze nebudou později problém. Vondráček naopak upozorňoval, že poslední oficiální stanovisko Bruselu dalo za pravdu Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu v části týkající se nárokových dotací, a že je proto rozumné vycházet z toho, co je právě teď oficiální, ne ze spekulací.

Nárokové dotace

Vondráček opakovaně vysvětloval rozdíl mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi. Nárokové dotace podle něj nejsou výhodou pro konkrétní firmu, ale nástroj, na který má po splnění podmínek nárok každý, kdo je splní. Použil k tomu i obraz „dotace na mrkev“, aby ukázal, že v takovém systému nerozhoduje, kdo přesně podává žádost, ale jestli jsou splněná pravidla.

Zároveň ale šel dál než jen k obhajobě jednoho dotačního režimu. Řekl, že obecně je proti všem dotacím a že zemědělské dotace by měly být zrušeny v celé Evropské unii. Pokud už ale tento systém existuje, pak podle něj platí, že nečerpání nárokových dotací je pro české zemědělce konkurenční nevýhoda. Z tohoto pohledu je pro něj důležitější rovnost podmínek než snaha dotace vykládat tak, aby v konkrétním případě někoho poškodily.

Riziko a právo

Výborný se snažil debatu vrátit k tomu, že stát má chránit veřejné peníze a nenechat se zahnat do situace, kdy zůstane bez právní jistoty. Vondráček na to reagoval opatrněji: pokud existuje riziko arbitráží, je podle něj lepší postupovat podle posledního oficiálního stanoviska a nesnažit se hned přerušit vyplácení podpory jen z obavy, že by někdy v budoucnu mohl vzniknout spor.

Tento postoj mu vycházel z jednodušší logiky, kterou v debatě držel od začátku: stát nemá vytvářet pravidla, která některým subjektům dávají konkurenční nevýhodu, pokud už jsou podmínky nastavené jako univerzální. Neobhajoval Agrofert jako výjimku, ale spíše bránil systém, v němž mají všichni hráči stejná pravidla. V tom se jeho argumentace odlišovala od Výborného, který víc tlačil na právní opatrnost a riziko budoucích sporů.

Zákon a střet zájmů

Výrazná část sporu se odehrála kolem návrhu změny paragrafu 4c a kolem toho, zda má stát zpřesnit pravidla tak, aby nárokové dotace nebyly automaticky spojované se střetem zájmů. Vondráček opakoval, že zákon má podle něj oddělit reálný střet zájmů od situací, kde dotace plynou automaticky podle předem daných pravidel. Tím se snažil vysvětlit, že návrh nemá někoho vyvinit, ale odstranit nejasnost, která v praxi působí problémy.

Výborný naopak tvrdil, že taková změna by mohla oslabením pravidel pomoci Andreji Babišovi a fakticky zmenšit prostor pro pozdější vymáhání neoprávněně vyplacených peněz. Vondráček na to reagoval tím, že čím méně dotací a méně složitých rozhodnutí, tím méně možností pro chyby, které se projeví až po letech. Tahle linie mu seděla: nešlo o velká gesta, ale o technický, a přitom politicky čitelný důraz na jednoduchost a předvídatelnost.

Vyznění debaty

Celkově Vondráček v pořadu nepůsobil jako vítěz, ale jako ten, kdo dokáže svou pozici udržet bez zbytečné agresivity. Mluvil srozumitelně, nepouštěl se do osobních útoků a držel se toho, že v systému dotací je největší problém nepřehlednost a zpětné přehodnocování pravidel. Právě díky tomu vyzněl pro něj večer relativně příznivě, i když šlo o spor, v němž měl proti sobě ostře naladěného Marka Výborného.

Vondráčkovo vystoupení tak posloužilo spíš jako ukázka jeho stylu než jako demonstrace síly. Nešel do debaty s velkými hesly, ale s konkrétními argumenty o nárokových dotacích, právní jistotě a smyslu státních zásahů. A právě to mu v této konfrontaci pomohlo vyznít dobře, aniž by text musel přecházet do nadměrného chválení.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31