SVOBODA: Pravolevé paradoxy

Aneb jak dlouho ještě musí Ghándí snášet Stalina? — Politici, politologové i média nás odjakživa krmí pojmy jako pravice a levice. Když ale chceme na toto politické „spektrum“ vynést jednotlivé ideologie či politické názory, máme problém. K levici se obvykle hlásí komunisté, socialisté, sociální demokraté, anarchisté a často jsou k nim řazeny i osobnosti jako Matka Tereza či Mahátma Ghándí. Na pravici jsou pak obvykle liberálové (zejména klasičtí), konzervatisté a nejspíš naprostým omylem i fašisté. Prvním paradoxem je, že jsou spolu v jedné skupině stoupenci centralizované moci a anarchisté, navíc Matka Tereza by si se Stalinem také příliš nerozuměla. Tento problém nevyřešíme ani tím, že například Stalina umístíme k extrémní levici a anarchisty blíže ke středu, neboť anarchisté ať to vezmeme z jakékoli stránky jsou vždy extrém. Podobný problém však máme i na druhé straně. Klasičtí liberálové se s konzervativci vcelku domluví na ekonomickém pohledu na svět, ale fašisti i nacisti (národní socialisti) jsou antikapitalisty a především se považují za antitezi liberalismu.

„Jsme socialisté, jsme nepřátelé dnešního kapitalistického ekonomického systému kvůli jeho vykořisťování ekonomicky slabých, nespravedlivými platy, nepěkným hodnocením jedince podle jeho bohatství a prosperity místo odpovědnosti a výkonu a jsme odhodláni zničit tento systém za jakýchkoli podmínek.“ Tak pravil vůdce nacistů Adolf Hitler v roce 1927.

Mussolini popsal fašismus takto: „Liberalismus, demokracie, to neznamená, že 20. století musí být také stoletím socialismu, liberalismu, demokracie. Politické doktríny se mění, národy zůstávají. Můžeme věřit, že toto je století autority, století pravice, Fašistické století. Jestli 19. století bylo století individualismu, věříme, že toto bude „kolektivní“ století a tedy století Státu.“

Ač oba pánové, chápali některé pojmy trochu jinak, mou motivací je ukázat, že byli zcela jasně proti myšlenkám liberalismu a kapitalismu, zvláště v jeho čisté podobě, známé jako Laissez-faire. Pokud bychom chtěli na pravé ose oddělit protichůdné extrémy, tak fašismus/nacismus je typické totalitní uspořádání a jeho protikladem je extrémní liberalismus, tedy takzvaný anarchokapitalismus. Je tedy ve středu totalitarismus, nebo anarchismus? Než odpovím na tuto otázku, rád bych ještě čtenáři poskytl velice stručný exkurz do historie, aneb jak jsme se k takovému kočkopsu vlastně dostali.

Levice a pravice původně odkazovala na uspořádání francouzského Legislativního Shromáždění z roku 1791. Napravo seděli zastánci aristokracie, církevních zájmů a royalisté, nalevo republikáni, sekularisté a obhájci osobních svobod. Obě strany byly ekonomicky liberální. V druhé polovině 19. století většina monarchií vymizela a pomyslná měrka vah se naklonila nalevo. V levici začal narůstat význam socialistů, anarchistů a zvláště Marxistů. Jelikož toto kolektivistické a egalitářské (rovnostářské) hnutí nebylo slučitelné s ideou svobody a individualismu, liberálové a další zastánci Laissez-faire se přesunuli doprava.

Marxistická doktrína si získala velikou popularitu a ani zdrcující kritika liberálních ekonomů jako například Ludwiga von Misese, který odhalil a dokázal neodstranitelné a zásadní chyby této ideologie, nemohla tomuto úspěchu Marxistů čelit, byla ignorována. Marxistům se tedy postavila jiná skupina získávající popularitu a politickou moc – fašisté (nebudu zde rozlišovat přímo mezi fašisty a nacisty). Tyto dvě skupiny se tedy navzájem postavily na opačné konce pravolevého spektra.

Vraťme se tedy k modelu politického spektra. Co bychom od něj měli požadovat? Určitě by mělo blízko sebe umisťovat osobnosti či ideologie které jsou si myšlenkově blízké. Také by bylo vhodné, aby poměřovalo něco jednoznačného, aby se nám v průběhu času různé skupiny neputovaly po grafu jako tomu bylo na konci 19. století.

Naštěstí takové spektrum vytvořil a roku 1971 publikoval David Nolan (obr.1). To se skládá ze dvou os – Osobní svobody a Ekonomické svobody. V bodě nula pro obě osy je politika označena jako totalitářská – v nejkrajnějším případě stát popsaný Orwellem v románu 1984. Můžeme tam směle zařadit fašismus i stalinismus.

Na opačném pólu je libertarianismus. Toto slovo je široce používané v USA, neboť slovo liberál tam ztratilo původní význam a označuje spíše sociálního demokrata. Libertarianismus obecně sdružuje zastánce obou svobod od umírněných po radikální. Nejradikálnější jsou anarcho-kapitalisté, kteří věří ve vlastnictví, právo a zákon, ale nechtějí ho svěřit státu, o něco umírněnější jsou tzv. minarchisté, neboli zastánci minimálního státu.

Zbývající extrémy náleží zastáncům osobních svobod a ekonomického kolektivismu na jedné straně a zastánci ekonomických svobod a kolektivní morálky na straně druhé. Bývají zpravidla označováni jako levičáci, progresivisté či liberálové (US význam) respektive pravičáci, či konzervativci. Jak je položen originální graf, tak nám s přimhouřením obou očí vychází něco podobného jako v pravo-levém spektru na ose ekonomické svobody, ovšem s jedním podstatným rozdílem – fašismem, který je zde vlevo.

Ohledně osobní svobody víme, že jí opovrhovali jak Stalin tak Hitler či Mussolini. Jak je to s ekonomickou svobodou? Socialismus znamená z ekonomického hlediska kolektivní vlastnictví výrobních prostředků, tj. továrny vlastní stát. Kapitalismus znamená soukromé vlastnictví výrobních prostředků a volnost v nakládání s nimi. Fašismus se tváří jako „třetí cesta“, neboť ponechá nominální vlastnictví jednotlivcům, ale uchová si možnost absolutní kontroly nad tímto majetkem, bude-li to v jeho zájmu. Fašisté mohou být tedy dle nálady prakticky socialisté či „něco mezi“.

Obecně se to nazývá intervencionalismus – zasahování vlády do tržních mechanismů pomocí „ stimulů“ a regulací. Jak nám současní politici ukazují, je to šalamounské řešení – pomocí regulací je možné se obohatit sebe či své přátele a pak to ještě všechno svést na kapitalismus a regulovat o to více. Možná je to tedy skutečný současný střed, jen dovedený do stavu absolutní státní moci po které touží politici všech států i „nadstátů“.

Závěrem přidám novější variantu Nolanova grafu (Nolan chart) s velmi hrubým vynesením našich současných stran (obr.2). Skutečná pozice stran se může být o něco posunutá a přesvědčení různých lidí ve stranách se může značně lišit. Vzájemná poloha by však měla zhruba odpovídat.