Sečkár: Prezidentské volby – povolební kocovina

Sečkár: Prezidentské volby – povolební kocovina

Nejsem očividně dobrý prognostik. Nečekal jsem tak špatný výsledek Mirka Topolánka. Věřil jsem mu na 10-15 % a tajně doufal, že to bude stačit na druhé kolo, protože pak bych si v něm mohl vybrat mnohem snáz. Obecně je hlasů pro kandidáty, kteří se alespoň verbálně hlásili k pravici, velmi málo, dílčí úspěchy sklízí nijak nevyhraněný „nepolitický“ střed. Podle očekávání s převahou vede Miloš Zeman, je však otázkou, o kolik víc hlasů může v druhém kole posbírat.

Já jsem už před prvním kolem avizoval, že ho nepodpořím v žádném případě. Vyvěsil vlajku EU na Hradě, chtěl být v jádru evropské integrace, ještě loni hájil euro a chce Evropskou federaci, není to autentický euroskeptik. Není to ani pravicově smýšlející člověk, naopak je etalonem české levice.

Je ve zjevně špatném fyzickém stavu, a ačkoliv za to nemůže a nechci se mu kvůli tomu zle vysmívat jako jiní, nemyslím, že by měl dalších pět let vykonávat náročný úřad, který jeho zdraví podlomí ještě víc. Přitom neustále úmyslně a opakovaně provokuje vulgárními výrazy. To mi vadí, z politiky se obecně vytratila slušnost a prezident tomu v posledních letech velmi přispěl (vzpomeňte na Klause, který se vždycky chovat uměl, i když je osobně také celkem arogantní a ješitný).

Opakovaně si „extenzivně vykládal“ Ústavu jen proto, aby dokázal, že může. Obklopil se týmem lidí pochybných morálních kvalit, kteří na něj dost možná mají dnes větší vliv než si on sám a jeho voliči připouštějí. A k dovršení všeho jde na ruku Babišovi, kterého vnímám jako největší ohrožení demokracie v ČR, větší než celý Brusel. Možná jen potřeboval hlasy jeho voličů a po svém znovuzvolení může vazby zase s gustem zpřetrhat, toto zjevně účelové chování však zavdává otázku, s kým a na čem se dohodne příště?

Z Jiřího Drahoše nemám velkou radost, na můj vkus je dost eurofilní, nevnímám ho však jako čistokrevného eurohujera jakým byl král pravdoláskařů Karel Schwarzenberg. Mnohé odrazuje tím, že nemá na nic názor. Od lidí, co ho měli možnost poznat, jsem ale opakovaně slyšel, že „želé“ není jeho pravé já, ale pouze marketingový produkt prodávaný tak, aby co nejméně odrazoval vyhraněnými názory, což je teoretický předpoklad úspěchu ve většinové volbě.

Staví se negativně k referendu o členství v EU, uvedl však, že v případě jeho přijetí parlamentem by ho neblokoval. To je podle mě férový postoj. Férovější než při vlastním nesouhlasu ohýbat ducha zákonů, byť třeba nejsou dokonale naformulované.

Nechci zůstávat stranou jako mnozí jiní, jakkoliv jejich (ne)volbě rozumím. Budu proto v druhém kole volit Jiřího Drahoše.Tak jako u Topolánka v kole prvním, i u něj existují jistě mnohé dobré důvody, proč mu hlas nedat. Věřím, že nás může příjemně překvapit, zatímco současný prezident mě po celou dobu výkonu svého mandátu překvapoval zásadně nepříjemně.

Na druhou stranu, dopadne-li to naopak, nedá se zkrátka nic dělat. Je chybou nás všech, když se za pět let nenašel vhodnější protikandidát. Nebudu se účastnit žádných vulgárních výpadů vůči Zemanovi, ani před druhým kolem, natož po něm. Jestli chybí slušnost jemu (domnívám se, že ano, a že je to špatně), neměla by chybět jeho oponentům. Často na to zapomínají a škodí pak sami sobě. Vyzývám všechny jeho nevoliče, aby si dali závazek, že to dělat nebudou, a zvýšili tak šanci, že bude poražen argumenty ve férovém politickém souboji.

Alois Sečkár,
místopředseda Svobodných

Vyšlo i na autorově osobním blogu.

Články vyjadřují pouze osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem Svobodných, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Alois Sečkár

Alois Sečkár

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Alois Sečkár

Alois Sečkár

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31