Neuplyne den, aby jedním z headlinů v novinách a na zpravodajských serverech nebyla nějaká zpráva o bankrotu Řecka. Za viníka řeckého bankrotu, který je vyústěním předluženého státu, jsou označování sami Řekové; ať už pro jejich štědré důchody, pracovní zákonodárství, množství státních zaměstnanců a podobně. V žádném případě nechci zcela vyvinit řecké politiky, voliče, ani odboráře. Rád bych ale poukázal na systémové vady evropské dotační politiky a evropské měnové unie, které mají na bankrotu nezanedbatelný podíl.

Nemožnost devalvace měny

Nejznámějším nedostatkem fungování státu v měnové unii je ztráta možnosti vlastní monetární politiky a tedy i neschopnost devalvace měny, pokud je to nutné. Devalvace není žádným bezbolestným lékem, který bychom měli oslavovat. Znehodnocení měny je fakticky jen krádeží úspor výměnou za zmenšení významu státního dluhu. Jenže pokud politici dovedou stát na hranici bankrotu, jde mnohdy o jediné možné řešení.

Zadlužování na dotační projekty

Nemusíme chodit daleko, abychom se přesvědčili o tom, že evropské dotace dokážou rozložit veřejné rozpočty. Žijeme v psychóze zvané „čerpání“. Ministr, který nečerpá, je odstraněn z vlády. Jedno na co, hlavně, aby se čerpalo. A že to znamená nějaké kofinancování z vlastních peněz? To se nějak zvládne. Hlavně, že se neporuší 11. přikázání „nepřestaneš čerpat“. Je to jako byste chudému člověku slíbili doplatit 3,5 milionu na Ferrari, pokud si půjčí 0,5 milionu. Sice by neměl na provoz, na servis a vlastně ani na splátky půlmilionové půjčky. Ale jinak super, „no neber to!“ Je jen málo politiků, kteří dokážou říct s díky „ne! My si tu čističku zaplatíme za 10 let ze svého, až na ní bude. A tu cyklostezku oželíme úplně.“

Dotace zvyšující cenovou hladinu

Obvykle když ekonomové hovoří o cenové hladině, mluví o měnové zóně jako celku. Zabývají se třeba cenovou hladinou v České republice. Mnohem méně se mluví o lokální cenové hladině. Tu neovlivňují významně ceny snadno obchodovatelných statků, u nichž je cena stejná např. v Praze jako na Vysočině, ale třeba u ceny práce už hraje podstatnou roli.

A právě cenová hladina v Řecku zažila vlivem dotací poměrně zajímavý vývoj. Tím, že desítky let proudily ohromné peníze z Evropské unie do Řecka (posledních dvacet let stabilně částka překračovala 3 miliardy euro, v některých letech se blížila dokonce 6 miliardám), docházelo k růstu cenové hladiny. Kdyby Řecko zažívalo raketový růst produktivity práce a přibližovalo se Německu, nedělo by se nic špatného. Pokud by řečtí zaměstnanci byli schopni tvořit hodnoty stejně efektivně jako němečtí, trh by je odměnil stejnými platy po zásluze.

Co se však stalo, nemělo s růstem produktivity práce tolik společného. Dotační projekty přetahovaly řecké zaměstnance ze soukromých firem. Vytěsňovací efekt jak vyšitý. Toto přetahování pochopitelně vedlo k tlaku na růst platů. Soukromým podnikatelům rostly náklady a stávali se stále méně konkurenceschopnými. Růst cen pak tlačil na růst důchodů a platů státních zaměstnanců.

Peníze se v Řecku hromadily

Za běžných okolností by se stalo to, že by si Řeci za přijatá eura nakoupili statky z jiných částí eurozóny, došlo by k přirozenému poklesu peněžní zásoby v Řecku a tedy i k udržení cenové stability. V rámci běžné měnové zóny by kupující poslal bankovním převodem peníze a banky by si to mezi sebou prostřednictvím centrální banky vyúčtovaly. To se v případě Řecka nedělo. Pokud si Řek koupil německý produkt, poslal bankovním převodem peníze do řecké centrální banky, německá centrální banka vyplatila prostřednictvím bankovního převodu německému producentovi peníze, ale centrální banky už si to mezi sebou nevyrovnaly. Jak ukazuje vyrovnávací mechanismus TARGET2, deficit jižních zemí v rámci mezibankovního clearingu stále roste (zejména vůči Německu a Lucembursku).

Úvodem jsem řekl, že nechci obhajovat politiku Řecka, hluboké zadlužování a štědrý stát. Za to padá vina jednoznačně na hlavu řeckých politiků i voličů. Jsem však přesvědčený o tom, že kdyby podobný koktejl vysokých dotací a společné měny zasáhl jinou zemi, výsledek by nebyl výrazně jiný. Ba co víc, pokud se něco významně nezmění, bude jen otázkou času, než se v Evropě objeví „další Řecko“.

Radim Smetka,
místopředseda Svobodných