Dámy a pánové, předně bych rád poděkoval Straně svobodných občanů za pozvání na její sněm. Je pro mě ctí se ho účastnit. Rád bych zde řekl několik slov o podobě a motivaci účasti zástupců strany Právo a spravedlnost na kandidátních listinách Svobodných v letošních parlamentních volbách.
Já sám nejsem v současné době členem žádné politické strany, netajím se ovšem svými sympatiemi ke Svobodným. Někteří z Vás si možná vzpomenou, že jsem za Svobodné kandidoval v loňských volbách do Evropského parlamentu. Předtím jsem však také dva roky působil jako předseda strany Právo a spravedlnost, s níž mě dosud spojuje řada osobních vazeb i ideová blízkost. Když tato strana před měsícem podepsala dohodu o volební spolupráci se Svobodnými, její členové se přirozeně obrátili na mě, abych se voleb účastnil jako jakýsi jejich lídr a neoficiální „mluvčí“ na palubě volebního korábu Svobodných. V této roli zde tedy v tuto chvíli stojím.
Řekl bych, že nebudu sám v tomto sále, kdo cítí jistou tíseň z hospodářského a politického vývoje evropského i globálního. Je to tíseň z bezmoci, od níž za dřevních časů před vynálezem yperitu mužům odpomáhal lov a válka. Ale bez nadsázky: Nelze nevidět, jak mnohá zla dnes na člověka doléhají. Ne pouze na lidstvo, péči o něj rád přenechám profesionálním humanistům, ale na konkrétní jednotlivé lidi, kteří v klamavé naději obracejí svůj zrak k politické sféře, aby jej vzápětí museli buď zhnuseně odvrátit nebo stydlivě sklopit k zemi. Kolkolem … děs! A hlas autentické pravice jakoby neměl sílu ten děs přehlušit. Nuže, on vskutku dnes tu sílu nemá, nesedíme tady v sále pro sto tisíc lidí, leč kdosi výstižně napsal, že známému výroku J. S. Milla o tom, že pravda ve svobodné soutěži idejí vždy zvítězí, je třeba rozumět tak, že pravda vždy přežívá, vedle nesčetného množství lží, a vždy je také přežije. Dodejme, že přežije nejen ve svobodné soutěži, ale přežije i totality : Viděli jsme v české kotlině během minulého století dvě, bylo jich a už jich není více. Také hydra hyperbyrokracie, nesvobody a elitářství skříženého s kolektivismem, která na nás tak hrozivě otevřela tlamu v době zápasu o Lisabonskou smlouvu, již jsme mnozí sledovali s bolestí v srdci a obavami v mysli, i tato eurohydra časem zmlkne v podsvětí a její přisluhovači zvadnou jako tráva, zatímco hlas autentické pravice bude stále znít čerstvě a mladě, protože je hlasem pravdy a svobody. Proto myslím smíme doufat v budoucí vítězství, ať je tma kolem nás jakákoli.
S radostí a bez pokrytectví se jako svobodní lidé můžeme hlásit ke své příslušnosti k lidské rodině, ke svému státnímu občanství, ke svému národu…protože, když se svobodný jednotlivec hlásí ke společenství jiných jednotlivců, zvětšuje se prostor svobody. Přirozeným cílem politiky pak je obhajoba identity a integrity jednotlivců a jejich skupin. Jak napsal Josef Ratziger, v době před svým zvolením na papežský stolec: „Svoboda člověka může tkvít jen ve správném vzájemném přiznávání si svobod! …Je to otázka mravní,…proto netečnost k otázkám mravní integrity je negací svobody!“ Věc svobody tak dává správně nahlédnout neoddělitelnost známých dualismů: jedinec versus společenství a volnost versus řád, a svádí dohromady pravicové liberály i konzervativce. Potřebnost sepětí volnosti a řádu ostatně dávno postřehly na pravici vesměs respektované osobnosti typu B. Goldwattera či W. F. Buckleye jr.
Zaslechl jsem v mediálních politologických úvahách, ale i na půdě strany Právo a spravedlnost i strany Svobodných pochyby o tom, zda se liberálové a konzervativci mohou snést takříkajíc pod jednou střechou. Nuže, myslím, že z uvedeného je zřejmé, že se snést musí! Volnost a řád jsou totiž dvě strany jedné mince svobody, jíž patří budoucnost. Buďme tedy v našem společném zápase rozhodní a udatného srdce.
Petr Bahník reprezentoval na Sněmu partnerskou stranu Právo a spravedlnost.
