PÁNEK: Evropská unie: velký podvod

PÁNEK: Evropská unie: velký podvod

„Evropská unie je ten nejvelkolepější byrokratický puč v dějinách lidstva.“ To neřekl jenom Nigel Farage v europarlamentu, tato stejná věta je k nalezení i v knize Christophera Bookera a Richarda Northa s názvem „Skryté dějiny evropské integrace: od roku 1918 do současnosti“.

Moment — pokud se chystáte okamžitě zavřít tuhle stránku, protože přece nebudete číst ty euroskeptické nacionalistické řeči, tak zadržte. Chci vám pouze představit jednu knihu. Napsali ji Christopher Booker a Richard North, v češtině se jmenuje Skryté dějiny evropské integrace: od roku 1918 do současnosti a v originále jej název zní The Great Deception, tedy velký podvod.

Nepočítaje poznámky a zdroje, kniha obsahuje 550 stran nadupaných informacemi o historii Evropské unie. Zdroje a poznámky k nim pak tvoří dalších 50 stran. Stránky knihy jsou hustě popsány drobným písmem, takže mi její intenzivní čtení zabralo celý týden — odhaduji to na více než 15 hodin. Nelituji však jediné minuty a v tomto článku napíšu proč.

Zapomeňte všechno, co jste kdy slyšeli o Evropské unii. Nic z toho totiž není pravda. Myslel jsem, že moje znalosti EU jsou velmi nadprůměrné, ale ukázalo se, že jsem nevěděl vůbec nic. Znáte třeba tu historku o Schumanovi jako otci Evropy? Nesmysl. Znáte tu historku, jak de Gaulle nechtěl Velkou Británii přijmout mezi členy a muselo se čekat na jeho smrt? Nesmysl. Věděli jste, že baronka Thatcherová byla eurohujerka jako řemen, zatímco Tony Blair byl zarytý euroskeptik?

Podobnými odhaleními je kniha nabitá. Všechno je ozdrojováno jako to v každé seriózní vědecké práci má být. Vzteky člověk chce tu knížku rozkousat, nebo aspoň hodit z okna.

Někteří z vás možná slyšeli o orgánu jménem Evropská Rada. Je to nejvyšší orgán Evropské unie. Nejen, že se z jeho jednání nepořizují zápisy, ale pálí se i poznámky tlumočníků! Je toto Evropská demokracie? Tak tajný legislativní proces snad nemají ani na Kubě.

Vzpomínáte, jak nás před vstupem krmili tím, že jde vlastně zdaleka nejvíce o volný trh? Zejména zrádce Zahradil v tom vynikal. Tato nehorázná lež se nepoužívala jenom u nás, ale vždycky se použije i v Británii. Přitom už každý musí vědět, že vnitřní trh EU ze všeho nejvíce připomíná vnitřní trh RVHP — a o volném trhu se nedá mluvit ani v nejhorším stádiu deliria.

Vzpomínáte taky, jak nám před vstupem říkali, že Unie má méně úředníků než pařížská radnice? Když jsem si v knize přečetl, že Thatcherová argumentovala, že Brusel má méně úředníků než bristký Úřad pro Skotsko, nechtěně jsem se ušklíbl. Stejné argumenty, stejné lži. V roce 2003 u nás jako v 70. letech v Británii. (Pro jasnost dodávám, že ani jedno z toho samozřejmě není pravda ani zdaleka.)

Opakovaně mě zaráží ten double-think, který praktikují někteří inteligentní politici. Ta dvojitost jejich myšlení. Konrad Adenauer, první poválečný německý kancléř, byl drzý (zcela oprávněně) na okupační velmoci a trval na tom, aby si sbalily saky paky a z Německa zmizely co nejrychleji. Věděl, že Němci si umí lépe vládnout sami, než by jim vládlo americko-britsko-francouzské konsorcium (o Rusech nemluvě). Ale tenhle člověk byl taktéž zapálený eurohujer a neváhal odevzdávat pravomoci jakési nadnárodní chobotnici.

Margaret Thatcherová zase tvrdila, že pokud budou Britové rozhodovat referendem, připravuje se tak westminsterský parlament o svoji zákonodárnou suverenitu. Předáváním stále větších pravomocí do Brusele se zřejmě o suverenitu nepřipravoval. Svatá prostoto, to je to vážně netrkne?!

A tak, zcela suverénní Westminster, který za dlouhá staletí své existence povolil jedno jediné referendum, je dnes tak suverénní, že rozhoduje o 16 % legislativy, která platí na území Spojeného království.

Kniha je psaná velmi čtivě, což čtenářovi usnadní prokousat se dlouhým textem. Kapitoly o zbídačení britského podnikání jsou zcela výmluvné. Dlouhá desetiletí spolu sousedil řezník s jatky k dobrému prospěchu obou a spokojenosti zákazníků. Avšak přišla evropská směrnice a přikázala, že mezi oběma musí být chlazený tunel — protože hygiena, woe. A tak oběma pánům nezbylo, než svůj business skončit. Takových případů jsou mraky, jistě i v České republice. Jenže novináři zaslepení láskou k Evropskému svazu o tom nenapíšou.

Český čtenář patrně nemá ponětí o tom, co je to Společná rybářská politika. Když jsem kdysi zjistil, že Nigel Farage je členem Výboru pro rybolov, zasmál jsem se. Jenže Společná rybářská politika je druhý největší výdaj evropského rozpočtu po nechvalně proslulé Společné zemědělské politice. Společná rybářská politika je příčina naprosté ekologické katastrofy v evropských mořích! (A Evropská unie nám bude nařizovat, jak se máme chovat ekologicky třeba k ledovcům…) Společná rybářská politika je taky důvod, proč Island nikdy do EU nevstoupí. Naštěstí pro Islanďany.

Kniha je velmi anglocentrická. Je to vlastně kniha o tom, jak který politik kdy podvedl Velkou Británii. Ale mám za to, že Británie a Česká republika má některé podstatné společné rysy. Nejenom nálepku potížistů, o kterou se v českém případě postarali zejména (bývalí) politici ODS Klaus, Tlustý a Zahradil, ale také na evropské poměry velký liberalismus v myšlení obyvatel. V žádné jiné zemi nikdy ani nevznikla občanská pravicová strana. Bohužel, ani v jedné zemi nepřežila tato strana do 21. století. (Velmi zajímavou otázku, zda za tento jev může politický um Václava Klause, nebo česká liberální přirozenost, nechám na samostatný článek. Nejlépe aby ho napsal někdo jiný. :))

Naštěstí má český čtenář dva přímo skvělé doplňky, které mu knihu propojí s českou realitou. Mluvím samozřejmě o knihách Úskalí evropské integrace a Jak vystoupit z EU autora Petra Macha — zřejmě nejvzdělanějšího Čecha, co se EU týče.

To vás ostatně musí zarazit. Když někdo vychvaluje Evropskou unii, neví o ní vůbec nic — má jenom nějakou romantickou představu o bratrské spolupráci (asi jako měl Lennon nebo Lenin). Dělám si soukromý transevropský test v jazycích, které ovládám. Říkám, že z EU musíme vypadnout do nejdříve apod. a čekám, co mi na to bude odpovězeno. Naprosto všichni zastánci Evropské unie buď jmenují výhody, které neexistují, nebo jmenují výhody, které nejsou součástí práva Evropské unie (Schengen), nebo řeknou dvě tři výhody, ale nějak zapomenou zdůvodnit, proč je k nim potřeba celé acquis communautaire, které se rozprostírá na více než půl miliónu stránek (bohužel to není vtip). Vsadím se, že většina eurohujerů, co si to přečtou, ani neví, že něco pod tímto názvem existuje. A mimochodem, slyšeli jste vůbec někdy o Coreperu — orgánu, který připravuje velkou většinu sekundárního práva EU? Jak můžete vidět, jsem velmi mírný, neptám se, jak funguje, ale jestli víte, že vůbec existuje.

Dokážete si představit, že by přes 90 % obyvatel nějaké země nevědělo, že existuje Poslanecká sněmovna nebo Senát? Řekli byste o takové zemi, že je demokratická? A tím myslím zejména vás, čtenáři Respektu!

Kniha velmi správně podotýká věci, které se politicky korektně nesmí říkat. A mám pocit, že se na ně dneska snad už ani nesmí myslet. Několikrát je učiněno srovnání se Sovětským svazem, které je — domnívám se — víc než přesné, a zdaleka nekončí jenom u totožného názvu institucí. Při tomto srovnávání je třeba brát v potaz taktéž dvacetiletý rozdíl. Pokud by dnes existoval Sovětský svaz, určitě by se od SSSR vzor 1989 velmi odlišoval. A pokud si myslíte, že by se nějak lišil od EU vzor 2010, přesvědčte mě. 😉

Se svým webem Euroseptik se snažím vyslat zprávu o tom, jak to v EU doopravdy chodí. Jde to pomalu, ale víc zatím neumím udělat. Ale kdyby náhodou někdy nějaké masové (popř. vegetariánské) médium otisklo kterýkoliv z projevů Nigela Farage, jsem si jist, že by to posadilo polovinu lidí na zadek tak, jako to posadilo mě, když jsem viděl jeho první dvě videa.

Škoda, že zůstal nevyužit potenciál srovnání Brežněvovy doktríny omezené suverenity a dnešní Barroso-Rychetského sdílené suverenity. Mimochodem, i v ústavě Sovětského svazu byla možnost odchodu svazové republiky. Stejně jako v euroústavě Lisabonské smlouvě.

Na druhé straně jsem zaradoval, že někdo konečně potvrdil moji dlouholetou domněnku, že státy tvořící federaci USA mají podstatně větší suverenitu než členské státy Evropské unie. Texasané i třeba Hampshiřané mají na chod svého státu větší vliv než Češi nebo Němci. Navíc si, samozřejmě, Texasané i Hampshiřané prezidenta svojí federace volí sami, kdežto nám mokrý hadr Van Rompuy přistál na hlavě z vůle šíbrů jako jsou Vondra se Schwarzenbergem a nemůžeme ho odvolat, ani kdybychom se na hlavu stavěli.

Mohl bych pokračovat ještě velmi dlouho, protože kniha mě obohatila netušenými znalostmi. Svým rozsahem a převratností informací může směle aspirovat na jakousi základní četbu euroskeptiků. Ale rozhodně by si ji měli přečíst eurofilové, aby věděli, co obhajují.

Evropská unie je plná mystifikací. Vždyť na vlastní PR vydá víc peněz než Coca-Cola celosvětově na reklamu. Začíná to už tím základním, Evropská unie není reakcí na druhou světovou válku, Evropské unii nejde a nikdy nešlo o volný trh a největší „zásluhy“ na vybudování Evropské unie má člověk, jehož jméno zná pouze málokdo, totiž Jean Monnet.

Knihu seženete ve vašem knihkupectví. Na závěr zdůrazňuji, že pro čtení této ani Machových knih nepotřebujete ekonomické, historické, pravnické ani žádné jiné speciální vzdělání. Stačí mít mysl otevřenou.

„Že se vůbec někdo pustil do tak zbytečného a nesmyslného projektu, jako je budování evropského superstátu, budou lidé v budoucích letech považovat za snad největší bláznovství moderní doby.“
-Margaret Thatcherová, Umění vládnout

Martin Pánek je členem Republikového výboru Svobodných. Originál vyšel na blogu iDnes. Redigováno.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

Úvod: válka, Česko a tisíce uvázlých turistů

Debata, kterou v Událostech, komentářích vedla moderátorka Tereza Řezníčková, se odehrávala na pozadí čtvrtého dne války na Blízkém východě po společných útocích Spojených států a Izraele na Írán a následné íránské raketové a dronové odvetě. V regionu se podle systému Drozd nacházelo kolem 6400 registrovaných českých občanů, uzavíral se a znovu otevíral vzdušný prostor, rušily se linky a vláda spouštěla armádní i pronajaté repatriační lety z Egypta, Jordánska a Ománu

Ve studiu proti sobě usedla poslankyně STAN Barbora Urbanová a na dálku se připojil poslanec za Svobodné a místopředseda výboru pro evropské záležitosti Libor Vondráček. Jejich spor se rychle posunul od konkrétní pomoci turistům k širší otázce, jak Česko zvládá krizovou komunikaci a jak má v neklidném roce 2026 vypadat zahraniční politika malého státu.

Vondráček: stát dělá, co může, kapacity jsou omezené

Na úvodní otázku, jak Česká republika zvládá reakci na rychle se vyhrocující situaci, odpověděl Libor Vondráček obhajobou vlády a státního aparátu. Popsal, že na jednání jejich poslaneckého klubu vystoupil ministr obrany, který poslance informoval o intenzivní koordinaci mezi resorty obrany a zahraničí. Podle Vondráčka dělají „všichni, co mohou“, zásadním limitem jsou ale uzavřené vzdušné prostory v řadě států a omezená možnost plavby lodí, takže návrat domů je logisticky složitý a často riskantní i pro samotné turisty.

Vondráček připomněl, že Spojené arabské emiráty a další státy Perského zálivu se staly oblíbenou destinací posledních let, takže počet Čechů v oblasti není malý. I on sám prý dostává žádosti od zoufalých rodin, aby pomohl s kontakty či informacemi, ale naráží na stejná omezení jako vláda: uzavřené nebe, přetížené linky a omezené kapacity armádních letounů typu Casa a airbusů, které ministerstvo obrany nasadilo k repatriaci.

Z jeho slov se vinul hlavní apel: kdo může, ať do oblasti nyní necestuje, aby si „nepřidělával starosti“. V době, kdy do Prahy dorazil první armádní speciál z Jordánska a další lety z Ománu a Egypta se chystaly na noc a ráno, se tak snažil veřejnost spíše uklidnit než vyvolávat dojem, že stát situaci nezvládá.

Spor o komunikaci: systém vs. „telefon na premiéra“

Barbora Urbanová postavila proti Vondráčkovu popisu limitů státní moci tvrdou kritiku vládní komunikace. Připomněla, že o víkendu a v pondělí ráno podle ní prakticky neexistovala srozumitelná strategická komunikace státu, lidé v hotelích v Dubaji či na přestupních destinacích v regionu sledovali Českou televizi a rozhlas, ale ministra zahraničí v klíčových hodinách neviděli.

Urbanová argumentovala, že právě takové chvíle ukazují, jak chybí centrální útvar strategické komunikace, který koalice po nástupu k moci zrušila bez adekvátní náhrady. Podle ní by systém typu Drozd mohl být rozšířen i o notifikace a praktické návody, nejen o suché sdělení „zůstaňte na místě a zachovejte klid“. Připomněla i konkrétní dotazy lidí na léky nebo délku pobytu v odříznuté destinaci – témata, která by podle ní měl stát aktivně řešit, místo aby je nechal na improvizaci jednotlivců.

Do debaty vnesla i symbolický motiv „covidových časů“, kdy premiér oznamoval v televizi ceny taxíků k hranicím. Také nyní jí vadilo, že Andrej Babiš se chlubí telefonáty s jednotlivými občany, čímž podle ní vzniká dojem, že bez kontaktu na předsedu vlády se člověk nedostane domů. Urbanová žádala systémová řešení, ne osobní mikromanagement.

Vondráček na tuto kritiku reagoval s tím, že by z celé situace nerad dělal politikum. Připomněl, že v minulých letech stát investoval „miliony a desítky milionů“ do strategické komunikace a že pokud by byla tak skvělá, jak se prezentovalo, lidé by už dávno věděli, jak se v podobných krizích chovat. Zmínil i příručku „72 hodin“, která má občany naučit připravit se na mimořádné události, a naznačil, že její pozdní vznik a slabý dopad nejsou vinou současné vlády.

Současně ale zůstal ve stejné linii: i kdyby u moci byla jiná garnitura, zásadně lépe by podle něj situaci nezvládla, protože fyzické kapacity repatriačních letů a omezení v regionu by zůstaly stejné.

Zahraniční politika: mezinárodní právo, Írán a Spojené státy

Debata se pak stočila k otázce, zda má Sněmovna přijmout usnesení, které by výslovně podpořilo české spojence, zejména Spojené státy a Izrael, a jasně se postavilo k útokům na Írán. Občanská demokratická strana se o takové usnesení pokusila, ale poslanci ho ani nezařadili na program schůze.

Vondráček odmítl, že by vláda potřebovala od ODS rady, jak dělat zahraniční politiku, a tvrdil, že výsledky posledních týdnů a měsíců – zejména zlepšení vztahů se Spojenými státy – jsou viditelné samy o sobě. Podle něj mezinárodní hráči nepotřebují sledovat, jak se česká Sněmovna hádá o rezolucích, zvlášť v době, kdy už nyní kvůli době jednání leží ve Sněmovně řada odložených zákonů.

Na otázku, zda Česká republika stojí za Spojenými státy a Izraelem, odpověděl s odkazem na programové prohlášení vlády: v první řadě prý stojíme za mezinárodním právem a suverenitou států, což podle něj platí jak pro Ukrajinu, tak pro aktuální konflikt s Íránem. Pokud Spojené státy mezinárodní právo neporušily, nemusejí se podle něj ničeho bát, ale Česká republika nemá potřebu to zvlášť deklarovat novým usnesením.

Zároveň varoval před „preventivními útoky“ a připomněl zkušenost z roku 2003, kdy americký ministr zahraničí Colin Powell ve Valném shromáždění OSN obhajoval invazi do Iráku údajnými zbraněmi hromadného ničení. Obával se, aby se podobný narativ nestal znovu záminkou pro vojenské operace, které by jinak těžko hledaly oporu v právu, a aby se na tento příklad neodvolávaly i jiné mocnosti, které by chtěly ospravedlnit své zásahy.

Na doplňující dotazy, zda existuje uvnitř vládního uskupení a spřízněných stran – ANO, Motoristé, SPD – jasná společná linie k íránskému konfliktu, připustil, že programové prohlášení otázku Íránu výslovně neřeší a vyprofilovaná pozice zatím neexistuje. Podle něj ale může být Česká republika spolehlivým spojencem Spojených států v rámci NATO, a přesto upozorňovat na možná porušování mezinárodního práva – a že zaznívání takových hlasů v české debatě považuje za užitečné.  

Urbanová: svět nečeká, až se koalice shodne

Barbora Urbanová využila Vondráčkova přiznání, že vláda nemá k Íránu pevně formulovanou politiku, k širší kritice. Podle ní to není „přítomná otázka“ jen v programovém prohlášení, ale realita, která ovlivňuje ceny plynu a ropy, rozpočty domácností, bezpečnost Evropy i tlak na obranné rozpočty.

Připomněla, že i válka na Ukrajině, kterou Rusko dál vede a při níž umírají civilisté, nebyla v programových dokumentech předem popsána, ale Česko se muselo rychle zorientovat a zaujmout jasný postoj. Kritizovala současnou vládu, že navrhuje snížení rozpočtu na obranu právě ve chvíli, kdy se situace na Blízkém východě vyhrocuje a ruská agrese neskončila.

Zároveň zdůraznila, že nechce po 108 vládních poslancích jednotu v každém detailu, ale očekává jasnou, srozumitelnou „českou pozici“ v nebezpečném světě roku 2026. Odmítla jakýkoli náznak sympatií k íránskému režimu, který označila za zrůdný a odpovědný za vraždění vlastních občanů, ale současně upozornila, že veřejnost ani poslanci nemají dost informací, aby mohli definitivně posoudit odůvodněnost americko-izraelského útoku.

Urbanová vidí problém i v tom, že kabinet nedává prostor plnohodnotné parlamentní debatě o tak zásadních otázkách. Připomněla, že koalice neumožnila zařazení bodu k Blízkému východu na program, zatímco Sněmovna podle ní „hodiny“ řeší symbolické dny a dílčí novely, jako byl například bod o týrání zvířat. Její výtka mířila k tomu, že místo seriózní debaty o válce a dopadech na české občany se poslanci věnují vedlejším tématům.

Naslouchání a realita cen: co Sněmovna může a nemůže

Moderátorka v závěru připomněla výzvu prezidenta, aby si poslanci víc naslouchali. Vondráček trval na tom, že debata ve Sněmovně probíhá – jen ne v podobě samostatného bodu, ale v rámci projednávání programu, což označil za „folklor“, kdy se u bodu o programu mluví o všech možných tématech.

Znovu citoval programové prohlášení: Česká republika bude důsledně hájit mezinárodní právo a suverenitu států, podporovat diplomatické kroky k ukončení války na Ukrajině a eliminovat rizika války v Evropě. Připustil, že válka na Blízkém východě není válkou „v Evropě“, ale princip respektu k mezinárodnímu právu se podle něj vztahuje i na ni.

Současně zchladil očekávání, že vnitrostátní debaty mohou ovlivnit každodenní realitu: ceny benzínu a ropy podle něj porostou bez ohledu na to, zda se o konfliktu bude v českém parlamentu mluvit hodinu, nebo deset hodin. Česko může vyzývat k deeskalaci a usilovat o zprovoznění klíčových tras, jako je Hormuzský průliv, ale rozhodující tahy se dějí jinde.

Záběr z letiště: krizová operace v přímém přenosu

Televizní reportáž po skončení politického duelu přesunula pozornost z abstraktní diplomacie k velmi konkrétnímu obrazu: na čtvrtý terminál pražského letiště právě dorazil první armádní letoun z Jordánska s asi 40 Čechy na palubě. Redaktorka Kateřina Golasovská popsala, že další, větší airbus z Ománu s až stovkou cestujících se čeká v noci a nad ránem má dorazit letoun Casa z Egypta, po dočerpání paliva a výměně posádek se pak stroje vrátí zpět pro další lidi.

Ministr zahraničí Petr Macinka mluvil o „rozsáhlejší operaci než poslat jedno letadlo na jedno místo“, která musí reagovat na počasí, typ letadel i přelety nad jednotlivými státy, a potvrdil, že Česko repatriuje své občany zároveň ze tří zemí. V regionu přitom podle aktuálních dat systému Drozd zůstává přes šest tisíc českých občanů, kteří se postupně snaží dostat domů i s pomocí komerčních letů, například společnosti Smartwings.

Reportáž tak v několika minutách ukázala dvě tváře stejné krize: složité politické hledání postoje mezi loajalitou ke spojencům a respektem k mezinárodnímu právu a vedle toho praktickou snahu dostat v co nejkratší době domů tisíce turistů, kteří se ocitli v regionu, kde opět padají rakety a uzavírají se letiště.

Libor Vondráček v této mozaice vystoupil jako politik, který se snaží zdůraznit omezené kapacity českého státu, varovat před opakováním chyb z irácké války, a přitom se nenechat vtáhnout do obviňování vlády z totálního selhání. Urbanová oproti tomu tlačila na systémovou přípravu, jasnou „českou“ pozici a silnější roli parlamentu i strategické komunikace. Napětí mezi těmito dvěma pohledy definovalo tón celého pořadu.

Oblíbené štítky

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31