Mlýnková Išková: Sexuální orientace nevypovídá nic o kvalitě rodičů

Mlýnková Išková: Sexuální orientace nevypovídá nic o kvalitě rodičů

Na tyto argumenty však dopadá stín dvojího metru.

Je to proti přírodě!

Tohle je asi vůbec nejčastější argument. Ano, dva muži nebo dvě ženy dítě nezplodí, avšak to ještě není důvod, proč by nemohli děti úspěšně a s obrovskou láskou vychovávat.

Pokud patříte i vy mezi zastánce přírodních zákonů, ráda bych se vás zeptala na pár otázek. Stavíte se takto negativně také k umělému oplodnění u párů, kterým se nedaří počít dítě? I v tomto případě se přece příroda rozhodla, že tento pár mít dítě přirozenou cestou nemůže.

Stavíte se negativně i proti lékařské péči u žen, které mají rizikové těhotenství? Mnoho žen by bez pomoci lékařů a medikamentů dítě vůbec nedonosilo. Myslíte si, že taková žena a její partner by také neměli mít děti? Přece i v tomto případě se příroda rozhodla, že dítě nemá být donošeno a bez moderní medicíny by o něj žena přišla.

A vůbec, odmítáte jakoukoli lékařskou péči? Pokud byste byli v ohrožení života, odmítli byste lék a vaše poslední slova by byla: příroda si to tak nepřeje“?

Podle mě nelze v jednom případě argumentovat přírodou a v jiném, svou podstatou stejném, zase ne. Pokud můžou mít dítě jen ty páry, které jsou je schopni zplodit a donosit, pak by podle této logiky nemohly existovat jak umělá oplodnění, tak adopce neplodnými páry.

To dítě bude chudák!

Nikdo z nás nezná ony homosexuální rodiče, ale téměř každý si je jistý, že dítě bude trpět kvůli tomu, že nežije v rodině heterosexuálů. Opět bych reagovala otázkou: je heterosexualita zárukou toho, že daný člověk bude dobrý rodič?

Ano i já souhlasím, že ideální je, pokud má dítě matku a otce. Avšak netvrdím, že v ničem jiném nemůže dítě žít spokojeně. Ani bych si to nedovolila tvrdit, protože v takovém případě bych musela požadovat zákaz rozvodů.

V České republice je 175 tisíc neúplných rodin. Tedy rodin, kde jeden z rodičů chybí. Pokud někdo chce brojit proti tomu, aby homosexuálové mohli utvořit s dětmi rodiny (protože chybí jeden z ženského nebo mužského vzoru), měli by brojit i proti rozvodům. I v případě rozvodu je přece model matka–otec–dítě pošramocen.

V dnešní době je už zcela běžné, že na rodičovskou dovolenou odchází muž a žena se krátce po porodu vrací do práce. Zaštiťovat se starými pořádky mi tedy i v tomto případe nedává smysl.

Tradiční rodina je v ohrožení!

Tento argument slýchám několik let a stále se mi nepodařilo rozlousknout, co jím lidé, kteří ho používají, myslí. Podle jejich uvažování to, že by homosexuálové mohli adoptovat (nebo v tomto případě být uznání za rodiče) děti, mělo vést k tomu, že tradiční heterosexuální páry a z nich vzešlé rodiny by měly postupně přestat existovat.

Když to obrátím, copak je dnes uzavírání sňatků a následné rodičovství u heterosexuálních párů zapříčiněno tím, že se homosexuálové nemohou vzít a adoptovat děti?

Vsadila bych se o cokoli, že v České republice neexistuje ani jeden manželský pár, který manželství uzavřel z důvodu, že homosexuálové ho uzavřít nemůžou. Tak proč by to mělo fungovat obráceně? Vy byste neuzavřeli manželství s milovaným člověkem kvůli tomu, že by tak mohl učinit i jiný, homosexuální, pár?

Homosexuální páry toužící po dětech si našly cesty, jak je mít. Fakticky takové rodiny existují roky. Na nás je už jen to takové rodiny akceptovat a uznat jim stejná práva, jako mají rodiny heterosexuálních párů.

Terézia Mlýnková Išková,
zastupitelka Hodonína a členka Republikového výboru Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31