Miloslav Bednář: Kritika stanoviska Svobodných k Ukrajině

Miloslav Bednář: Kritika stanoviska Svobodných k Ukrajině

Stanovisko republikového předsednictva Svobodných k ukrajinské krizi z 1. 9. 2014 je krajně problematické.

Za prvé:

Je neudržitelné tvrdit, že „Ukrajina vznikla jako uměle vytvořený stát s nepřirozenými hranicemi,“ tak jako prý Československo, SSSR, Jugoslávie a Evropská unie.

V Evropě snad kromě Islandu nemohl kvůli etnické rozmanitosti a dějinné komplikovanosti nikdy vzniknout žádný čistě přirozený stát s údajně přirozenými hranicemi. Státy vždy vznikají aktem svobodné, v novější době demokratické občanské vůle, a jedině tak, trvají-li i nadále na svých výchozích zásadách, z nichž vznikly, jsou přirozené. Takto vznikla po rozpadu SSSR i Ukrajina, jejíž státní identita se během více než dvaceti let jejího trvání přes všechny zjevné problémy vcelku stabilizovala. Totéž se týkalo demokratického republikánského Československa, proti kterému se musely v r. 1938 spojit čtyři nejvýznamnější evropské velmoci, aby je zničily. Podobným případem byla předválečná, byť nepříliš demokratická Jugoslávie.

Oproti tomu SSSR byl totalitním režimem, který odstranil až tlak demokratických USA a jejich spojenců. EU ale žádným státem není, přestože o státnost soustavně usiluje. Její nedemokratická podstata způsobuje, že není slučitelná s povahou Evropy. Proto musíme reálně počítat s jejím budoucím rozpadem.

Za druhé:

Na Ukrajině, jak říká zářijové stanovisko Svobodných, nebyly naplňovány základní funkce státu, ale právě tento stav se rozhodli svobodní ukrajinští občané změnit. Tuto podstatnou skutečnost naše zářijové stanovisko nápadně ignoruje. I na Ukrajině totiž existují svobodní občané, nikoli jen, jak zdůrazňují odpůrci svobodné a demokratické ukrajinské státnosti, vnějšími silami manipulované obyvatelstvo. Na této skutečnosti nic nemění ani zjevně nedemokratická povaha institucí EU, k níž se na základě naivních představ o její povaze nynější Ukrajina usiluje připojit. Členské státy EU a rovněž USA jsou totiž přesto stále ještě více či méně, a méně hlavně v EU, demokraciemi.

Proto je za třetí tvrzení stanoviska Svobodných o zástupné válce Západu při hledání rovnováhy velmocí právě z pohledu základních principů Svobodných neudržitelné. Mezi svobodou a demokracií na jedné straně a diktátorskými nesvobodnými poměry na straně druhé totiž bude politická válka v té či oné podobě fakticky vždy. Demokratické a nedemokratické státy nelze klást na v zásadě mechanicky stejnou úroveň. Rovnováha mezi nimi je totiž z důvodu jejich politické nesouměřitelnosti, a proto neustálé konfliktnosti pustá, realitu ignorující iluze a klam.

Naše svoboda a demokracie by se před 25 lety bez pomoci Západu a faktického porušení této jen iluzorní koncepce rovnováhy velmocí vůbec nemohly obnovit. V zásadě totéž platí v tak či onak odlišných místních podmínkách vždy a všude na světě, tedy i zde a nyní. 

Za čtvrté:

Myslet si, jak to tvrdí poslední stanovisko Svobodných, že vůdci mocností mohou bez ohledu na to, zda jsou demokratické nebo ne, zajistit trvalý mír na Ukrajině, je proto vyloženě nerealistické a v zásadním rozporu s principy svobody, jež jsou nám vlastní. Skutečný mír je totiž možný jedině ve svobodě. A to bychom měli právě my Svobodní velmi dobře vědět.

Souhrnně řečeno:

Zářijové stanovisko Svobodných dokládá, že za poměrně krátkou existenci Strany svobodných občanů je naší podstatnou slabinou stále zřetelnější nedostatek politické vzdělanosti.

Je proto nezbytné, abychom si skutečně osvojili porozumění toho, co je podstatou svobody, spravedlnosti, demokracie a na nich založené politické filosofie. Jaký je vztah politiky a ekonomiky, politiky a etiky, politiky a náboženství, politiky a demokracie, politiky, demokratických a nedemokratických politických systémů, politické války a geopolitiky, co je podstatou Evropy, jak Evropa souvisí s USA, jak problematicky vznikla a jak se nedemokraticky vyvíjela Evropská společenství a Evropská unie, co je podstatou často zmiňovaného problému šíření svobody a demokracie, co je to stát, co jsou občanská práva, co je to společnost, jak se stát a společnost liší a jak souvisejí, atp. Převaha čistě ekonomického a IT pohledu nás totiž nyní již dost viditelně a dramaticky oslabuje na cestě k plnohodnotné existenci zdravé a silné, naši veřejnost skutečně oslovující, spolehlivě demokratické politické strany.

Miloslav Bednář,
člen Republikového výboru Strany svobodných občanů

Komentáře členů nejsou oficiálním stanoviskem strany. Stanoviska strany naleznete pod tímto odkazem.
 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Libor Vondráček v třinácté epizodě svého pravidelného pořadu Proč? Jak? Co? odpovídal na dotazy diváků bez vyhýbání se, a to i v tématech, kde by bylo jednodušší sáhnout po obecné frázi. Na otázku, zda by Senát neměl být jen čestnou funkcí bez platu, odpověděl protiotázkou po smyslu instituce a vysvětlil, proč ji za současné situace nechce zrušit, byť sám v Senátu nikdy usednout neplánuje.

Vondráček argumentoval konkrétními případy, kdy Senát podle něj fungoval jako skutečná pojistka demokracie. Připomněl, že Senát mezi lety 2022 a 2024 odmítl ratifikovat Istanbulskou úmluvu, kterou popsal jako smlouvu zaklínající se bojem proti násilí na ženách, ale ve skutečnosti zavádějící širší povinnosti státu. Stejně tak zmínil, že sněmovna sice v prvních měsících vlády Petra Fialy schválila takzvaný pandemický zákon inspirovaný Německem, ale byl to právě Senát, kdo ho zastavil, podobně jako u nákupu gripenů, kde se nakonec místo nákupu prosadil nájem.

Na místo plošné kritiky všech senátorů ale Vondráček nabídl konkrétní nástroj, jak je hodnotit. Odkázal na web vysvědčenísenátoru.cz, kde je vidět, že drtivá většina současných senátorů hlasovala v rozporu s programem vlády, ale zdůraznil, že existují i výjimky, které si podle jednotlivých obvodů zaslouží podržet. Zároveň jasně řekl, že bez souhlasu Senátu nelze zakotvit korunu a hotovost do ústavy ani zrušit korespondenční volbu, a proto vyzval k účasti ve volbách 9. a 10. října.

V otázce dálkově ovládaných a plně sledovaných nových automobilů zaujal Vondráček jednoznačně kritický postoj k povinné elektronice, kterou vyžaduje evropská regulace, od kamer sledujících pohyb očí řidiče až po automatické hlášení spotřeby přímo Evropské komisi. Upozornil, že podobné systémy mohou vozidlo paralyzovat nebo se stát terčem zneužití, a proto je Svobodní odmítají jako povinnou výbavu.

Nejpropracovanější odpověď patřila lidovému vetu podle švýcarského modelu, kde by stačilo 50 tisíc podpisů a čtvrtletní hlasovací okna, aby občané mohli zrušit i již schválený zákon. Vondráček přitom nemluvil o revoluci, ale o zkušenosti známého, který ve Švýcarsku vyrůstal: hlavní přínos referenda není v častém hlasování, ale v tom, že si politici prostě nedovolí navrhovat tak špatné zákony, protože riskují prohru u lidí.

K rozpočtu na rok 2027 zůstal Vondráček realistický, ale nikoli rezignovaný. Otevřeně popsal karetní rozdání sněmovny, kde Svobodní mají 15 mandátů, motoristé 13 a ANO 80, a přesto podle něj dokázali prosadit do programového prohlášení vlády řadu vlastních myšlenek, které by tam ANO samo nikdy nedalo. Právě tato kombinace věcných argumentů, konkrétních čísel a ochoty přiznat omezené možnosti dělá z Vondráčka politika, který místo velkých gest nabízí voličům přehledný účet toho, co se podařilo a co ještě zbývá dokončit.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31